Neobracej listů prsty slinou navlhčenými! Nezahýbej rohů a knihy ve hřbetě nepřekládej! Knihy nepůjčuj si do rodin stižených nakažlivou nemocí! Knihu čti zvolna, bez přeskakování, předmluvy nevynechej! Místa zvláště pěkná si opiš, všímej si pěkných rčení a obratů v řeči a těch pak v hovoru pilně užívej! Staré poučky a knihovnické řády zdobí kancelář ředitelky Knihovny Jiřího Mahena Libuše Nivnické. Našla je ve skříních mezi starými fakturami. Na nález je náležitě hrdá, stejně jako na celou knihovnu, v jejímž čele stojí už šestnáct let.

„Od letoška se navíc chlubím titulem Knihovna roku 2012 v kategorii Počin roku za spolupráci s handicapovanými lidmi," říká Nivnická.

Před rokem přišla knihovna stejně jako další příspěvkové organizace Brna o pětinu rozpočtu. Jak jste se s tím srovnali?

Nemluvila bych v minulém čase, to období stále trvá. Poprvé jsme se o tom dozvěděli loni v září. Dostali jsme nekompromisní úkol velmi rychle navrhnout úsporná opatření nejen na rok, ale na dva roky dopředu. Když jsme prošli všechny položky našeho rozpočtu, došli jsme k závěru, že musíme ušetřit hlavně v personální oblasti.

Poznamenalo to náladu v knihovně?

Z relativně pohodové atmosféry, kdy jsou služby zaběhlé a každý ví, co má dělat, jsme museli celou organizaci překopat. Byl to velký tlak nejen na vedoucí, ale na každého zaměstnance. A obzvlášť nepříjemné byly rozhovory s těmi, kteří od nás museli odejít. Týkalo se to například kolegyň, které tu profesně strávily celý život a stále byly platné. Byla to smutná loučení. Ani my, ani ony si konec své kariéry takto nepředstavovaly.

A propouštění už skončilo?

Bohužel ne, stavy jsme museli snižovat i letos. Ze servisních pozic, údržby, zpracování fondů. Ale věřím, že půjčovní dobu snad časem vrátíme zpět minimálně do původní podoby. Rádi bychom měli otevřeno do osmi, devíti hodin večer, nebo třeba i v neděli. Z těchto vizí jsme ale prozatím museli slevit.

Až se příspěvky od města za dva roky vrátí do původní výše, obnovíte opět otevírací doby jednotlivých poboček?

To je otázka. V mezičase samozřejmě rostou ceny, zvyšuje se daň z přidané hodnoty. To se projevuje zdražením knih i novin a časopisů. Už nyní pořizujeme výrazně méně publikací, než bychom chtěli. Pokud v roce 2014 plošně obnovíme otevírací doby, musíme přijmout více lidí. To znamená ubrat peníze například na nákup knih. Anebo najít nějaký kompromis. Nové knihy jsou přece jen alfou a omegou toho, zda o knihovnu lidé stojí. Protože neplníme funkci archivní knihovny, nejde o to, aby nám v regálech stály tisíce knih, o které nikdo nemá zájem. Fond musí být aktuální a dostatečně se obnovovat.

Jak vypadají nákupy nových knih?

Vybírá je každý týden komise složená z našich knihovnic. Každá má na starosti určitý okruh literatury, naučnou, dětskou, beletrii a tak dále. Protože není dost peněz, často je to boj o to, jestli kupovat čtivější knihy, ale s nižší uměleckou hodnotou, nebo naopak knihy výjimečné pro náročnější. Přihlíží se samozřejmě i k ohlasu našich čtenářů. Pokud se opakovaně ptají po určité knize, snažíme se jim vyjít vstříc.

Co si žádají nejvíce?

Například takzvanou povinnou či doporučenou literaturu pro žáky a studenty. Té není nikdy dost.

Kolik kusů každé knihy kupujete?

Doba, kdy se kupovalo třicet kusů, je dávno pryč. Nyní maximálně tři až čtyři kusy pro ústřední knihovnu a v pobočkách většinou jen po jednom. To bohužel vůbec nestačí. Na knihu je pak mnoho rezervací a čtenáři dlouho čekají, než se k nim dostane. Po čtyřech měsících se naštvou a knihu si třeba koupí sami. A někteří k nám třeba i přestanou chodit.

Ředitelka Knihovny Jiřího Mahena v Brně Libuše Nivnická.

Jak dlouho vydrží v oběhu oblíbená knížka, než ji čtenáři úplně zničí?

Hodně půjčovaná kniha maximálně tři roky. A to je ještě obalujeme, brožované zpevňujeme a průběžně opravujeme, protože vazby nejsou mnohdy moc kvalitní. Knihy ale ničí také čtenáři. Stává se, že nám je vracejí například podtrhané a s poznámkami. Lidé nám v knize také často opravují pravopisné chyby. Letos si jedna čtenářka stěžovala na překlad. Že je mizerný a chtěla, ať s tím něco uděláme. Dali jsme to vědět vydavateli, ale víc s tím neuděláme. Z knih bývají někdy vytrhány obrázky či jsou znát stopy domácích mazlíčků. Také se nám často stává, že lidé v knihách zapomínají kdeco.

Co třeba?

Nejzajímavější byla asi rybí kostra. Často jsou to také účty, spousta fotek, bankovky, imatrikulační list, soudní rozhodnutí, nezaplacené složenky, ale také například kosmetické tampony. Pokud je dohledatelné, komu věc patří, vrátíme mu ji při příští návštěvě.

Co se stane s knihami, které z fondu vyřadíte?

Nabízíme je jiným knihovnám, školám, centrům volného času, v létě jsme je dodávali například na koupaliště. Nabízíme je i lidem k prodeji, mnoho z nich musíme ale zlikvidovat. To je věc, se kterou nebojuji jenom já, ale téměř všichni z knihovny. Nad tím každé srdce knihovnice pláče, takže se je snažíme často zachraňovat. V kanceláři mám svazky, které jsem vytáhla z beden připravených do spalovny. Je to výraz toho, co kniha stále pro většinu lidí znamená. Něco hodnotného, co si nezaslouží skončit v popelnici. Nejen pro obsah, ale i pro fyzický objekt knihy. Říkám si, jestli je možné tohle cítit ke čtečkám. Ale třeba je to otázka času.

Jak je to s počtem knih na pobočkách? Například u Bystrci je jich na obyvatele téměř dvakrát méně než v jiných městských částech.

Pobočky zásobujeme podle nákupního klíče. Dostávají knihy nikoli podle počtu obyvatel v městské části, ale počtu čtenářů. Pokud ale chcete srovnat počet svazků na počet obyvatel, i takto je situace srovnatelná a v městských částech vyrovnaná. Například přibližně stejně lidnatá Bystrc a Líšeň. V přepočtu svazků na obyvatele je na tom Bystrc ještě o něco lépe. V Líšni je to 0,8, v Bystrci 0,87 svazku na obyvatele. S počtem poboček už je to jinak. Víme, že jedna pobočka v Bystrci nestačí, proto usilujeme o její kompletní revitalizaci a modernizaci.

Kvůli škrtům jste letos museli zavřít čtyři svoje pobočky. Jaká je situace teď? Rýsuje se nějaké řešení?

Měli jsme jich zavřít více, ale vyhnuli jsme se tomu díky spolupráci s jednotlivými radnicemi. Ty se myšlence přijít o svou pobočku vzepřely. Někde jsme tedy zvolili nouzové režimy, například v městské části Brno-jih dvě pobočky půjčují jen jednou za dva týdny. Zavřená je tedy knihovna v Chrlicích. Nevratné je zrušení jedné ze dvou poboček v Líšni. Další knihovna zavřela v Botanické ulici. Ač spadala do Králova Pole, spádově je blízko ke středu města. Lidé proto většinou přešli do ústřední knihovny či na pobočku Palackého.

Jak chcete řešit situaci v Králově Poli?

Pokud bychom měli uvažovat o optimální variantě, budeme hledat více v centru Králova Pole a u dopravních uzlů.

Ředitelka Knihovny Jiřího Mahena v Brně Libuše Nivnická.A ostatní pobočky?

Celkově do budoucna síť pravděpodobně nebudeme zahušťovat spoustou malých provozů. Trend je takový, že síť poboček bude řidší, ale velmi dobře dopravně i pěšky dostupná. Nejlepší je místo v polyfunkčních domech spolu s jinými službami pro obyvatele. Především by pobočka měla být dostatečně velká. Řada dnešních poboček na třiceti metrech čtverečních nemůže naplnit plnohodnotně svou funkci.

Kvůli zavření pobočky v Líšni vznikla petice tamních lidí. Stejně tak Brňané peticí podpořili pobočku v Křížové ulici ve středu města. Měly petice nějaký dopad?

Petici za Pohankovu v Líšni vedla aktivní místní iniciativa. Nakonec se lidé z okruhu občanských sdružení v Líšni rozhodli knihovnu provozovat sami. Dohodli jsme se, že jim fondy prodáme za symbolickou cenu. To se stalo, ale knihovna fungovat nezačala a o osudu knih nic nevíme. Křížovou se podařilo znovu otevřít nedávno díky pomoci Kabinetu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Právě její studenti zajistí provoz knihovny.

Na jaře se v ústřední knihovně propadla část stropu. Jak daleko jste s opravami?

V dubnu se zřítil kus omítky štukového stropu. Naštěstí přes noc, takže se nikomu nic nestalo. Nechali jsme dělat průzkum a ukázalo se, že štuky jsou uvolněné od podkladu i na dalších místech. Nemůžeme tedy nechat opravit jen onu spadlou část, ale oba sály s barokními stropy. Hledání způsobu oprav, schválení památkářů máme za sebou a nyní budeme vypisovat poptávku na dodavatele. Věříme, že by stropy měly být do konce roku opraveny. Co se týká peněz, obrátili jsme se na město, že jsme měli havárii, která se týká památkově chráněné budovy. Dotace na tyto záležitosti už ale letos město rozdělilo. Nejspíš tedy opět budeme muset sáhnout do vlastních peněz.

Kdy jste naposledy měla čas přečíst si knihu?

Já čtu každý den. Večer před spaním, i když u toho často usínám. Naposledy to byla Zlatá země od Barbary Woodové. Je to o mladé zdravotnici v Austrálii, která se vyrovnává s dobou, kdy ženy nemohly studovat, předsudky i se zcela novým prostředím. Je samozřejmě z knihovny. Začala jsem ji číst v létě a dočetla až teď, takže jsem dostala upomínku za nevrácení včas.

Čtete vnoučatům?

Ano. Jsem pyšná, že kdykoli ke mně přijdou, chtějí, aby babička četla. Mají mě se čtením spojenou. Čtu jim i knížky, které četli rodiče mně, ale více ty současné. Některé tehdejší knihy se často dnešní generaci již tak nelíbí. Například Dášeňka nebo Říkali mu Frkos s černobílými fotografiemi už děti tolik nezaujme. Jenže mnohé současné knihy jsou sice přitažlivé výpravou, ale často mají špatné překlady, setkávám se i s chybami. V zahraničních ilustracích například některá zvířata vypadají úplně jinak než ve skutečnosti. Domácí produkce je podle mého názoru mnohem kvalitnější a pro děti přívětivější.