V polovině února vás poslanci zvolili ombudsmankou. Co se vám honilo hlavou, když jste se to dozvěděla?

Takový lehký údiv a zvláštní úleva, že se to podařilo. Pak jsem si uvědomila, že už jsem úspěchu nevěřila. Protože v prvním kole nezvolili ani mě ani mého protikandidáta Stanislava Křečka. A když jsme se před druhým kolem bavili doma, tak jsme moji výhru v podstatě už odepsali.

Po vašem zvolení jste prohlásila, že chcete víc jednat s ministry než vaši předchůdci. Jaká setkání jste už za poslední měsíc zvládla?

Bylo jich několik. Například jsem se setkala s ministrem Dienstbierem a jeho kolegy. Probírali jsme možnou novelu zákona o veřejném ochránci práv, ale také jsme řešili sociální bydlení nebo otázky, které souvisí s delegací kolegů z Kanceláře veřejného ochránce práv do poradních orgánů úřadu vlády. Jednala jsem také na ministerstvu spravedlnosti s náměstkem Pavlem Šternem ohledně vězeňství. Včera jsem se setkala s ministryní Marksovou-Tominovou.

Jednáte o novele zákona o veřejném ochránci práv, svůj úřad chcete také ukotvit v ústavě. Proč jsou změny potřeba?

Pro politickou a ústavní kulturu země je lepší, když má taková instituce své místo v ústavě. Aby bylo jasné, kam patří. Nemusí to být ani dnes ani zítra, ale při důkladnější novele ústavy, o níž se v poslední době hovoří, by se na to nemělo zapomenout.

Zabýváte se hlavně stížnostmi lidí, kteří se na vás obrací, pokud mají problémy s úřady. Jaké další záležitosti řešíte?

Máme ještě další úkoly, máme chránit práva lidí v uzavřených institucích, například ve vězeních nebo psychiatrických léčebnách. Poslední rok dva se soustředíme na instituce, kde žijí staří lidé, zejména ti s demencí, kteří jsou nejbezbrannější a nedokážou se už o svá práva prát. Zaměřujeme se také na dětské domovy či výchovné ústavy.

Chcete nějak rozšířit svou působnost?

Diskutuje se o tom, že budeme národním orgánem, který kontroluje dodržování práv lidí se zdravotním postižením. Můj předchůdce Pavel Varvařovský to striktně odmítl, ale já se tomu nebráním. Za předpokladu, že dostaneme další zaměstnance.

Hodně lidí říká, že kancelář ombudsmana nemá smysl. Co byste jim namítla?

Když kancelář vznikala, byli lidé hodně skeptičtí.Teď je to jedna z nejdůvěryhodnějších institucí. Myslím si, že už je v této zemi hodně lidí, kteří měli možnost se přesvědčit, že tato instituce smysl má. Pak jsou samozřejmě lidé, kteří se na ombudsmana obrátili, a on jim nemohl vyhovět. Buď proto, že to nebylo v jeho působnosti, nebo proto, že daný úřad nepochybil a postupoval zákonně, i když rozhodnutí bylo tvrdé. Takového člověka budeme těžko přesvědčovat. Ale když si uvědomíme, jakou důvěru mají lidé v jiné instituce, tak ombudsman na tom není tak špatně.

Existuje v zahraničí funkce podobná českému ombudsmanovi?

Ve většině zemí existuje nějaká instituce ombudsmanského typu. Jejich názvy jsou různé. Ostatně ani u nás se institut úředně nejmenuje ombudsman. Zákonné pojmenování je veřejný ochránce práv. V zahraničí jsou to advokát lidu, mediátor, zplnomocněnec pro lidská práva a další. Ale důležitá je společná charakteristika těchto institucí.

Máte na starosti i antidiskriminační zákon. Vaši předchůdci si stěžovali, že už je nad jejich možnosti. Jaký důraz na něj kladete vy?

Tento zákon máme od roku 2009. Jedná se o specifickou právní problematiku. Na rozdíl od mých předchůdců považuji antidiskriminační agendu za velmi zajímavou. Nemám pocit, že na to už nemáme kapacitu, i když pravdou je, že se jí u nás věnuje málo zaměstnanců a potřebujeme v této oblasti trochu posílit. Chci vyjednávat, aby nám přidali na tuto oblast další právníky. Diskriminace je všude plno, pouze je potřeba ji umět vyhledávat a odhalovat a umět se přiblížit k jejím obětem.

Kolik právníků pracuje ve vaší kanceláři?

Čtyřiasedmdesát. Z toho šest se jich zabývá diskriminací.

A kolik stížností vám lidé posílají?

Za poslední měsíc bylo všech stížností 791. Celkem přišlo za třináct let do kanceláře ombudsmana 84 495 stížností. Poslední dva roky je jich asi osm tisíc ročně, dřív to bývalo méně. Některé spisy jsou docela tlusté. Vše něco stojí. Třeba Úřad pro ochranu osobních údajů má mnohem vyšší rozpočet než my, to si myslím nikdo moc neuvědomuje. Přitom se domnívám, při vší skromnosti, že kancelář ochránce je pro lidi minimálně stejně významná.

Na co si lidé často stěžují?

Výrazným tématem posledních dvou let jsou nepojistné dávky, které vyplácejí úřady práce. Hlavně příplatek na bydlení nebo dávka mimořádné okamžité pomoci. Před lety to nebylo moc časté, že by si někdo stěžoval na dávky.

Čím si nárůst vysvětlujete?

Souvisí to jednak se sociální reformou, která velice zpřísnila vyplácení dávek, některé, jako třeba sociální příplatek, zrušila, a kromě toho ministerstvo práce nahradilo počítačový program na zpracování dávkové agendy programem jiným, který nebyl dobře odzkoušený a nefungoval. Navíc Úřad na ochranu hospodářské soutěže zjistil, že nový program nebyl vybrán v souladu se zákonem a výběrové řízení zrušil, takže úřady práce se stejně vrátily ke starému systému. Z toho vyplynulo velké množství potíží. To nebyla vina jednotlivých úředníků, ale vedení ministerstva. Dnes chybí úřadům některá data. Ztratila se při přenosu ze starého do nového systému.

Brno před několika dny zveřejnilo výsledky výzkumu, ze kterého vyplývá, že v současné době jsou ve městě téměř dva tisíce bezdomovců, tedy o šest set víc než před čtyřmi lety. Může situaci zlepšit zákon o sociálním bydlení, který je jednou z vašich priorit?

Řada problémů vzniká právě kvůli tomu, že takový zákon nemáme. Přitom jej mají skoro všechny evropské země. Stát zareagoval pozdě, ale důležité je, aby se do toho pustil aspoň teď. Jsme připraveni se na tom podílet radami, doporučeními. Ale zákon samozřejmě bude psát státní správa.

Můžete zmínit ještě nějaké další téma, kterému se kancelář ombudsmana věnuje?

Velké téma je odstraňování staveb. Když stavební úřad rozhodne, že nějaká stavba je černá, tak ji nemá kdo odstranit, protože na to nemá nikdo peníze. Stavební úřady kvůli tomu pak nikdo nerespektuje. Každý si řekne: Tak já si postavím něco na černo, protože oni mi to stejně nezbourají. Pokud nebudou mít obce od státu nějaké peníze navíc, aby stavby mohly odstranit, tak je to problém. Nikdo po nich nemůže chtít, aby to dělaly z vlastního rozpočtu.

Ombudsmanka Anna Šabatová.

Díky funkci veřejné ochránkyně práv jste se vrátila do Brna, kde jste se narodila a vyrostla. Jaký k němu máte vztah?

Mám Brno velmi ráda, žila jsem tady do svých třiadvaceti let a cítím se tady stejně doma jako v Praze. V porodnici, která je na Obilním trhu naproti kanceláři, jsem se narodila. V současné době jsem přes týden s manželem v Brně a o víkendu se snažím být v Praze s dětmi a vnoučaty.

Čím jste chtěla být jako malá?

Námořníkem. Ale nějak to nedopadlo.

Vyrůstala jste v komunistické rodině. Jak vás to ovlivnilo?

V komunistické rodině jsem sice vyrostla, ale v roce 1968 patřili moji rodiče k reformním komunistům. O rok později jsem se ještě dostala na vysokou školu. Můj bratr, který se hlásil o dva roky později, už ale kvůli otci ne. Ve třetím ročníku jsem se podílela na rozsáhlé letákové akci a skončila jsem ve vězení. Musela jsem odejít z filozofické fakulty, kde jsem studovala dějepis a filozofii.

Jak by vypadal váš život, kdyby se váš otec Jaroslav Šabata nestal po roce 1968 disidentem? Podepsala byste Chartu 77?

To nevím. Myslím si, že by můj život vypadal jinak. Nepřeceňovala bych v tomto sama sebe. Člověka hodně formuje prostředí, v němž žije.

Budovu, ve které sídlí kancelář ombudsmana, postavili v sedmdesátých letech komunisté pro okresní výbor KSČ. Necítíte v tom paradox?

Ne. Je dobře, že dům má využití. Když ho stát kanceláři přidělil, byla to ošklivá stavba. Působila na mě cize. Říkala jsem si tehdy, že se snad nedá nikdy příjemně obydlit. Byla jsem překvapená, jak se ji podařilo zlidštit a zútulnit. Když jsem tam před lety s panem Motejlem začínala, nechali jsme si udělat výzdobu od dětí ze speciálních škol. Do dneška ty obrazy na stěnách visí. Nábytek dělali vězni na Mírově. Pan Motejl si uvědomoval, že je důležité, aby vězni měli práci.

Když jste působila jako zástupkyně ombudsmana, někteří lidé vám vyčítali, že jste v kuřimské kauze pomáhala zlegalizovat Barboru Škrlovou jako malou Aničku. Upozorňují na to i nyní, když jste se do Brna vrátila jako ombudsmanka. Jak na takové výčitky reagujete?

Musím upozornit, že jsem o Barboře Škrlové nic nevěděla. Na mě se obrátily dvě ženy s problémem, že vychovávají opuštěné dítě, které nemá doklady. Radila jsem jim, aby se obrátily na soud, protože není jiná instituce, která by mohla rozhodnout, aby někdo získal úřední identitu.

Váš zástupce Stanislav Křeček se nedávno ve vztahu k Ukrajině vyjádřil, že násilí může vláda zabránit zase jen násilím, a tím vlastně legitimizoval násilí, kterého se dopouštěla vládní strana. Vy jste na to reagovala výrokem, že by se neměl politicky vyjadřovat. Nezdá se vám takový požadavek nedemokratický?

Některé funkce obnáší určitou odpovědnost, a každý, kdo ji vykonává, má dbát na to, aby ta funkce nebyla spojená s něčím, s čím spojená být nemá. Nelze oddělit funkci od člověka. Soudci také běžně nekomentují politické dění.

Váš diář je hodně plný. Nosíte si práci i domů?

Bohužel nosím. Hlavně věci k podpisu. V kanceláři se pořád něco děje a nemám dost času soustředěně číst to, co musím podepsat. A nechci podepisovat žádné dokumenty, aniž bych je četla.

Zbývá vám nějaký čas na vaše koníčky?

Ve všední den vůbec. O víkendu se snažím sejít se s rodinou, jít na procházku a zaplavat si. Ale někdy mám i o víkendu spisy doma.