I přes povinnosti, které se na jeho stole v kanceláři na Žlutém kopci kupí, se chce v budoucnu vrátit na chirurgický sál. „Chybí mi kontakt s pacienty. Občas se ale naopak až bojím objevit v televizi, protože následující tři dny mi volají lidé ze všech koutů republiky a prosí o radu. Chodí za mnou i do senátní kanceláře. Třeba s tím, že mají krev v moči a co se s tím dá dělat. Nemám důvod jim nevyhovět," říká Žaloudík.

Z ústavu vás před čtyřmi lety vyhodili pro nadbytečnost. Jaký byl návrat?

Popravdě řečeno se mi vracelo hezky. Bylo to už počtvrté, začínal jsem tam v roce 1979. Chtěl jsem se někdy vrátit, ale vůbec jsem netušil, že to bude do ředitelského křesla.

Jan Žaloudík.Proč vás to tak překvapilo?

Po rezignaci Jiřího Vorlíčka kvůli věku jsem předpokládal, že se bude spíš hlásit bývalý ředitel Rostislav Vyzula, kterého rychle a bezdůvodně suspendovali v roce 2008. Usoudil ale, že má spoustu jiných úkolů. Vnímal jsem to tak, že bych se měl jako kapitán v záloze přihlásit. O ředitelské místo jsem ale primárně nestál, víc mě baví medicína v praxi, na kterou teď nemám čas.

Jaké změny z pozice ředitele chystáte?

Navážu na všechno, co jsem v onkologickém ústavu znal a co se tu dobrého událo už za minulého vedení. Žádnou revoluci jsem nesliboval, ani ji neprovedu. Ani personálně se nic nezměnilo a nezmění. Pokusím se ale některé věci popohnat.

Co konkrétně máte na mysli?

Třeba rekonstrukci Bakešovy nemocnice. To je můj rest už z předchozí doby a taková srdeční záležitost. Na její opravu se zaměřím v prvních dvou letech. Tak jako ale stárnou ledničky, pračky a auta, se stejným způsobem opotřebovávají i lineární urychlovače, magnetická rezonance a běžné rentgeny. Je potřeba je pravidelně obměňovat a vždy to stojí desítky či stovky milionů korun. Člověk se musí snažit, aby pacient vůbec nepoznal, že se nějaké změny ve vedení staly.

O co všechno se teď staráte?

Je nutné udržovat normální provoz budovy. Kromě vědy a toho, za co lidé ústav oceňují, musíme svítit, topit a jíst. Musím zajistit, aby vše fungovalo. Ústav zároveň musí být ekonomicky stabilní a v kladných hodnotách. Musím také vědět, kam onkologie směřuje. Ústav je třeba známý tím, že aplikuje léky dřív než jsou běžně klinicky dostupné. Podobně jako naše nemocnice fungují třeba transplantační centra.

Působil jste v řadě důležitých funkcí. Můžete srovnat, která vás nejvíc naplňovala?

Nejraději vzpomínám na dobu, kdy jsem ráno po vizitě mohl jít na sál, tam být několik hodin a denně vyšetřovat pacienty. To bylo moje nejšťastnější období. Ale nejde to tak donekonečna. Aby mohla práce bavit i kolegy, musí někdo v určitém věku převzít zodpovědnost za vedení kolektivu. Bavila mě i práce děkana lékařské fakulty, když se zrovna stěhovala do univerzitního kampusu.

A co práce senátora?

Nemůžu říct, že by mě politika nějak zvlášť naplňovala, ale ústav potřebuje zajištění. V něm je hlavní politika boj s rakovinou.

Jan Žaloudík.Dá se vůbec práce ředitele nemocnice a senátora skloubit?

Já ve svých činnostech nevidím velké propasti. Nepřeskakuji z jednoho do druhého. Je to moje celoživotní vzdělávání. V Senátu se třeba snažím nemluvit do energetiky, ale ve zdravotnictví už určitý náhled za čtyřicet let mám.

Časově to stíhat jde?

Špatně. Ale naštěstí už nemám povinnosti, které jsem musel řešit, když byly děti malé. Takhle před smrtí si člověk může leccos dovolit. Třeba sedmidenní pracovní týden. Hodně času mi zabere přejíždění do Prahy. Byl jsem možná svobodnější, když jsem byl mimo ústav, ale zase mi to bylo líto.

Jak vůbec s odstupem času vzpomínáte na odchod z nemocnice?

Odcházel jsem pro nadbytečnost v době, kdy na webu visel inzerát na dalšího chirurga. Myslím, že to byla potřeba některých lidí, kteří se tehdy pohybovali kolem ministerstva zdravotnictví. Asi jsem jim názorově v něčem vadil. Po odchodu jsem měl hodně pracovních nabídek, ale mám ústav hodně rád, takže jsem chtěl počkat, až se poměry změní.

Vycházíte dnes s bývalým ředitelem Jiřím Vorlíčkem?

Byli jsme vždycky úzcí spolupracovníci. Možná jsme se v některých věcech názorově rozcházeli, ale na onkologii máme stále hodně podobný pohled. Můj vztah k Masarykovu onkologickému ústavu se ani odchodem nenarušil. Po návratu jsem se s nemocnicí sžil za několik hodin.

Dovede si představit, že byste vedl jinou nemocnici?

Velké nemocnice, které zařizují všechno pro všechny, mají jiný způsob provozu. Nevím, jestli bych tam zvládl dělat ředitele. Umím se orientovat ve vedení onkologického ústavu právě proto, že jsem s ním v přímém kontaktu pětatřicet let.

Připouštíte si po tolika letech osudy lidí, kteří se u vás léčí?

Kdysi mi na každé vizitě lidé svěřovali svoje zdravotní i jiné problémy. Že jim nepřijely děti, že se o ně nemá kdo starat, že mají nemocného manžela a hladové králíky. Jako mladší lékař jsem toho byl plný. Přišlo mi, že všechny hříchy světa neumím vyřešit. Postupně je člověk otrlejší a zaměřuje se na problémy, se kterými může něco dělat. Ve vedení se už spíš snažím soustředit na kratší vyšetřovací doby nebo na to, aby pacienti po ústavu nebloudili. Proto jsou důležité i průzkumy spokojenosti pacientů. Už nejsem v poli, kde vidím trápení, ale dívám se na jednotlivá políčka z letadla.

Jan Žaloudík.Proč jste si vůbec vybral práci, kde denně umírají lidé?

Už v mládí mě bavily přírodovědné obory. Když jsem začal mít kolem maturity rozum, řekl jsem si, že největší hloubku poznání má aplikovaná přírodověda, tedy medicína. Člověk se přece jen stará sám o sebe víc než o mravence, i když jsou úžasně zajímaví. Vždycky mě navíc bavily akčnější obory, takže mě to táhlo k chirurgii. Zajímala mě i patologie, dívat se na nádory pod mikroskopem. Navíc od mých sedmi let měla rakovinu moje matka.

Kam směřuje léčba rakoviny?

Rakovina je jiná forma existence buněk, které se rozhodnou, že nebudou poslouchat svoje okolí. Začnou se chovat podle sebe a nakonec organismus zničí. Ideální stav by byl, kdybychom uměli většinu onkologických onemocnění zachytit v brzkém stádiu. Vždycky tady ale budou pacienti s pokročilým onemocněním. U nich se musíme pokusit popsat, čím se nádorové buňky od normálních liší, abychom je mohli zničit a nezasáhnout organismus. Říkáme tomu cílená léčba, protože postihuje určitý receptor.

Zvládají pacienti tak složitou léčbu finančně?

Je to drahá záležitost. Léčba ale musí být pro pacienty ekonomicky udržitelná, aby se nestalo, že v České republice budou tři špičková zařízení pro elitu a ten zbytek zanecháme v historických poměrech.

Inspirujete se v zahraničí?

Chci mít k dispozici hlavně naše data a vyhodnocovat je. Nemůžeme se řídit jen tím, jak léčí doktoři v USA. Proto jsem rád, že udržujeme národní onkologický registr. Z něho pak můžeme usuzovat, co je potřeba zlepšit.

Věříte, že rakovina může třeba za několik desítek let úplně vymizet?

Myslím, že ne. Existence člověka je postavená na genetickém kódu, který se dělením buněk musí stále přepisovat. Přitom vždycky po cestě vznikají chyby, ať už způsobené vnitřními nebo vnějšímu vlivy. Vždycky k nim bude docházet. Čím déle člověk žije, tím víc pravděpodobnost chyb narůstá. Pokud se všichni dožijeme sto dvaceti let, každý z nás bude mít rakovinu. Už dnes na ni umírá každý čtvrtý člověk.

Co když vědci objeví superlék?

Výskyt nádorových onemocnění se civilizačně zvyšuje. Můžeme lidi léčit a operovat, ale nenapravíme genetický kód. Je absurdní myslet si, že přijde pilulka a všechno vyřeší. V nejbližších stoletích či tisíciletích se lidstvo rakoviny nezbaví. Neznamená to ale, že na ni méně lidí nebude časem umírat.

Občas se objeví zprávy, že farmaceutické společnosti už dávno lék na rakovinu mají. Co si o tom myslíte?

Kdyby existovala taková účinná zbraň, která vždycky zahubí každou buňku, zneužili by ji lidé nejdřív pro bojové akce. Vždyť jako první byla atomovka v Hirošimě a teprve poté jsme záření spoutali a dnes ozařujeme nádory.

A co alternativní možnosti léčby?

Pokud by se prokázalo, že některá alternativní léčba dobře funguje, hned by se z ní stala standardní metoda. Ani stará čínská medicína neprohlašovala, že nádory umí léčit. Nemáme žádný důvod bojovat s účinnými alternativami, jen nejsou doložené. Pacientům nic nezakazujeme. Jen dostanou upozornění, ať je mezitím nádor nezahubí.

Jak jsou na tom s rakovinou Jihomoravané?

Mají výhodu. Jsme jediný specializovaný ústav v republice. Co do počtu nádorů to ale nejde rozlišovat. Kraje nejsou přece rozdělené podle přírody, ale administrativně. Máme zhruba stejný způsob života, hodně se stěhujeme a přejíždíme. Dokonce na tom ani nejsou hůř zamořené regiony jako třeba Ostravsko. Jsme si ale podobní s Rakušany, Poláky či Němci. Liší se od nás třeba Řekové či obyvatelé Skandinávie.

Říkal jste, že máte málo času. Jak ve volnu relaxujete?

Před spaním se snažím číst a nedívat se na televizi. Pokud mám čas i ve dne, pracuji na zahradě a snažím se rybařit, abych se dostal taky do přírody. Mockrát u toho ale vytáhnu papíry a zase čtu. Pak jsem skoro rád, že nezabírá ryba, protože když ano, ruší mě.