Zakládající člen studentského stávkového výboru a brněnského Občanského fóra při zkoušce z povinného předmětu své smýšlení nezakrýval. „Učitelé se báli víc, než já jich. Cítili, že tu už dlouho nebudou,“ vzpomíná Voráč. Devatenáct let od Sametové revoluce vede katedru filmové vědy na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity. Od roku 2003 je navíc členem Rady České televize.

Jaká byla atmosféra v Brně před sedmnáctým listopadem 1989?
Působily tu občansky aktivní skupiny a narůstalo i uvědomění u studentů. Na demonstracích na náměstí Svobody se nás nicméně scházely jen asi dvě stovky, tedy méně než policajtů. Když jsme na počátku roku 1989 organizovali z Brna všestudentskou petici na podporu Václava Havla a proti represím během Palachova týdne, sešlo se pod ní jen několik stovek podpisů. To pro mě byl důkaz nehybnosti, která v akademickém prostředí panovala.

Byl to strach, nebo nedostatek uvědomění?
Mladí lidé byli lhostejní, protože taková byla celá společnost. Zvykli si na to, že pohodlný život se vyplatí nejlépe. Byli znechucení, bez náboje něco změnit. Společenská situace vytěsnila aktivitu z politické do kulturní oblasti.

Věřili jste, že se režim změní?
Mnozí z nás jistě doufali, že nebudou žít v komunismu celý život a že se pro to dá něco udělat. Že se režim a vůbec celé sovětské impérium zhroutí tak nečekaně a rychle, to asi každého překvapilo.

Co jste dělal sedmnáctého listopadu a jak jste se o demonstraci v Praze dozvěděl?
Pravidelným rituálem spousty lidí nezávislého smýšlení bylo každý večer nažhavit vysílačky. V devět hodin jsem tedy poslouchal Hlas Ameriky. Z něj jsem měl první zprávy, další jsem dostal po telefonech od známých a přátel z Prahy.

Co jste podnikli těsně po pražské demonstraci?
Od soboty osmnáctého listopadu jsme začali dávat s přáteli dohromady stávkový výbor, v neděli odpoledne už jsme měli osm členů, pět studentů a tři učitele. Pokud vím, nikde jinde ve stávkových výborech učitelé nebyli. V pondělí dvacátého ráno jsme na dvoře filozofické fakulty vyhlásili stávku a v pracovně profesora Šlosara zřídili sídlo stávkového výboru. Od té chvíle jsme vládli situaci na fakultě. V pondělí ráno o půl osmé jsme se sešli na dvoře, kde jsme vyhlásili stávku, a přestalo se učit.

Co na to ostatní profesoři vyučující na fakultě?
Nebylo hodně těch, kteří by se aktivně přidali ke stávce, ale zároveň tu nebyl žádný vyložený záškodník. Ti, kteří měli nejvíc máslo na hlavě, tedy komunističtí funkcionáři a doktrináři, zalezli a čekali, jak to dopadne. Podobně jako ti, kteří byli bojácní a opatrní. Většina spíš vyčkávala, jen menšina se aktivně připojila ke stávce. Bojovali jsme o charakter převratu či občanské bouře, v tu chvíli rozhodoval každý hlas. Čím víc lidí bylo zalezlých, tím hůře se nám to prosazovalo.

Jak vypadla vaše spolupráces ostatními disidenty?
Scházeli jsme se, debatovali jsme o situaci a připravovali a koordinovali akce zejména demonstrace na náměstí Svobody. Také jsme pořádali takzvané spanilé jízdy, tedy vysvětlovací kampaně do továren a na venkov.

Věděli jste, o co usilujete, co je demokracie?
Smyslem naší práce bylo podvracet režim, aby se zhroutil. Za horizont jsme nehleděli, protože nás to netížilo. Každý vzdělaný člověk věděl, jaký režim si přejeme. Pro mě ideál demokracie ztělesňovaly Spojené státy.

Byl jste i při zakládání brněnského Občanského fóra.
To se odehrálo tuším hned v pondělí dvacátého v bytě disidentky Jany Soukupové v Jaselské ulici. Byl centrem revolučního hnutí. Sešli se v něm disidenti se zástupci všech skupin, divadelníků, studentů i oficiální politické reprezentace, tedy lidovců a socialistů. Občanské fórum organizovalo provoz revoluce, což je obrovský kolos. Nikdo z nás neměl zkušenosti, učili jsme se za pochodu.

Jak to vypadalo v prvních dnech stávky na náměstí Svobody?
Prvních sedm dní počínaje dvacátým listopadem a konče generální stávkou bylo nejdůležitějších. Každým dnem narůstala podpora obrovskou silou. Zatímco první demonstrace se účastnilo okolo padesáti tisíc lidí, na těch dalších už jich bylo dvě stě tisíc. Náměstí bylo narvané včetně přilehlých ulic. První demonstrace byla tichá, jen jsme zpívali hymnu, protože jsme neměli aparaturu. Pak se nám podařilo ozvučit náměstí, začaly projevy zástupců skupin. Byla cítit semknutost a narůstající síla společnosti, která je schopná napnout se společnými silami proti moci.

Zažili jste násilí?
I když nám vyhrožovali policejními nebo vojenskými silami, k fyzickým potyčkám nedošlo. Proběhla tu jen plakátovací válka, kdy milicionáři strhávali revoluční a my pak zas milicionářské plakáty.

Měl jste v té době před státnicí. Nechtěl jste ji odložit?
Státnice vycházela zrovna na den generální stávky. Považoval jsem za samozřejmé, že k ní nepůjdu. Nakonec mě přemluvil můj vedoucí kruhu a zakládající člen stávkového výboru, profesor Dušan Šlosar. Jsem pravděpodobně posledním studentem, který dělal státnici z marxismu-leninismu. Sedmadvacátého listopadu jsem ráno vyšel ze stávkového výboru na filozofické fakultě do místnosti, kde seděla komise. Když mě požádali, abych vyložil současnou společensko­politickou situaci, řekl jsem, že se hroutí režim. Složil jsem zkoušku a šel jsem zase o patro níž, kde jsem organizoval generální stávku.

O co v ní šlo?
Lidé v celé republice vyjádřili odpor k režimu a vůli k demokratické přeměně. To bylo rozhodující, protože do té doby se moc uklidňovala představou, že se bouří pouze skupinky divných lidí z divných prostředí.

Při revoluci jste byli v euforii. Přišlo na vás potom rozčarování?
Po každé euforii zákonitě musí přijít deziluze, protože emoce se vyrovnávají. Nikdo z nás nemohl předpokládat, že by se nová společnost rodila tak bolestně a nekonečně dlouho. Když pominu chronickou nemoc jménem komunisté a jejich přežívající ideologii, největší problém vidím v tom, že politici uzavírají opoziční smlouvy. Politiku praktikují jako prostředek k osobní moci, ne jako službu veřejné věci.

Komunisty jste nazval „chronickou nemocí“. Jak se s ní podle vás měla Česká republika vyrovnat?
U nás existuje zákon o protiprávnosti komunistického režimu a zároveň je možné, aby u nás působila komunistická strana. To je legislativně a eticky nevysvětlitelný paradox. Zrušení komunistické strany by bylo aktem, který může právně završit proces dekomunizace společnosti podobně jako Norimberský proces, který završil denacifikaci německé společnosti po druhé světové válce.

Srovnáváte komunismus s nacismem?
Jsou to srovnatelné historické jevy, i když stále většinově převládá – zejména vlivem levicově orientovaných elit – že komunismus není tak úplně zlo. Je. I u nás proběhl takový malý Norimberský proces, tedy přijali jsme zákon o protiprávnosti komunistického režimu. V praxi se však nenaplňuje. Bylo by nepředstavitelné, aby v Německu dvacet let po konci války existovala NSDAP. Nebo aby se nacisté dostávali do vlády či parlamentu. Jen by třeba stačilo, kdyby se komunistická strana nejmenovala komunistická. Problém není jen náš, ale je specificky v polovičatém a nedůsledném způsobu řešení, který se začíná obracet proti společnosti. Tolerance či lhostejnost k existenci komunistické strany, to je syndrom našeho špatného svědomí z někdejší kolaborace.