Koníci, auta a taky třeba princezny. Psycholožka Jarmila Burešová jich má plnou kancelář. Kvůli papírům s malůvkami od dětí, kterým pomáhá překonat problémy ve škole, by prý občas potřebovala mít v kanceláři Pedagogicko­psychologické poradny Brno v Zachově ulici víc než čtyři stěny. „Když se dítě ráno při odchodu do školy vzteká, nemusí být ještě zlobivé. Dost možná ho jen trápí zlý trpaslík,“ vysvětluje psycholožka rozčarovaným rodičům a učitelům.

Často se mluví o tom, že začátek nového školního roku znamená pro školou povinné děti stres. Není to jen nafouknutá bublina?
Pro děti je to náročné právě tak, jak je pro každého z nás náročná změna, při níž se jde z lepšího do horšího. Představte si, že jako dítě máte o prázdninách spoustu volného času. Můžete si vybírat, co budete dělat. Trošku méně přísní na vás jsou i dospělí. A najednou musíte striktně dodržovat všechna pravidla. Z tohoto hlediska je to pro děti rozhodně trochu šok. Na druhou stranu se ale spousta dětí těší po prázdninách na kamarády. Není to tedy tak, že návrat do školy všichni vidí černě. Pro některé školáky to ale těžší je.

Které děti se s tím smiřují hůře?
Jednak jsou to ty, které se hůř přizpůsobují. Pak jsou to děti, pro které je škola z nějakého důvodu nepříjemná. Buď je pro ně vyučování hodně náročné, a tak jim škola přináší málo dobrých zážitků v podobě úspěchu nebo ocenění. Případně se v ní setkávají s někým, kdo je pro ně nepříjemný. Může to být někdo z dospělých, protože i učitelé mají různé osobnosti a nemusí si s každým žákem sednout. Nebo někdo ze spolužáků.

Je obvyklé, že na začátku školního roku do poradny přijde víc dětí než jindy?
Žádný zvláštní příliv těchto případů nepociťujeme. Obtíže s adaptací dítěte ve škole často dokáže rodina ve spolupráci s učiteli vyřešit. Dostala jsem se ale kdysi k případu klienta, třeťáka Martina, který po začátku školního roku začal mít velké problémy s odchodem do školy. Každé ráno brečel, vztekal se, držel se dveří. Rodiče ho do školy museli přivléct násilím a předávat dítě panu učiteli doslova do ruky. S tímto problémem přišli za mnou. Když se něco takového děje, není dobré dítěti říkat, jak je hrozné. Ale spíš problém postavit tak, jako by stál zcela mimo něj. V tomto duchu jsme to s tím malým chlapíkem také probírali. Řekla jsem mu: Poslyš, mě připadá, že máš v sobě trpaslíka. A ten do té školy nechce chodit a ráno tě tak strašně zlobí, že to nemůžeš vydržet.

Co na to říkal ten chlapec?
On na to přistoupil. A domluvili jsme se, že trpaslíka zkusíme namalovat. Musím podotknout, že nakreslený trpaslík byl hrozně škaredý. Tak ho tady máme, říkali jsme si. Ale co s ním udělat, aby nedělal takové problémy? Roman vymyslel, že trpaslíka zavře do skříně v předsíni. Jeho maminka mi za tři dny telefonovala, že s odchodem do školy je už všechno v pořádku. Později nás ještě napadlo, že trpaslík může ze skříně utéct. A tak ho Martin s konečnou platností zlikvidoval tak, že obrázek roztrhal a spláchl. Tento problém už jsme nemuseli nikdy řešit.

Jaké doporučení rodičům dětí pro hladký start školního roku dáváte?
Je dobré, když člověk nejde do úplného neznáma. To se týká konce prázdnin, ale také nástupu do první třídy nebo při změně školy. Je dobré se předem seznámit s tím, co nového dítě čeká. Například probrat s ním, jak to bude ráno při odchodu do školy. Kdy vstaneme, co si dáme k snídani? V kolik asi vyjdeme? Půjdeme tudy nebo tudy? Jak pak ve škole najdeme šatnu a s kým se tam můžeme potkat? Projděte si návrat do školy nanečisto. A přemýšlejte, čeho se při tom trochu bojíme. Nemá smysl nic přikrašlovat. Důležité je si spíš uvědomit, že ve škole je spousta věcí, pro které stojí za to do ní chodit.

Změnily se nějak problémy, s nimiž se školáci potýkají, za dobu, co s dětmi pracujete?
Problémy jsou v podstatě stejné. Ale mění se podmínky, které děti mají. Mnohé věci dřív rodiče nebo učitelé dokázali vyřešit sami. Svědčí o tom i to, že poradna je stále vytíženější. A podle mě je to tím, že se stupňuje náročnost školy. Po dětech se teď žádá hodně. A všechny školské reformy, které jsem zažila, jim naložili vždy něco navíc.

Řada lidí si přitom stěžuje, že školáci mají stále méně znalostí než generace předchozí.
Jestli se to méně poměřuje s tím, co všechno už o světě ví lidstvo, pak se to někomu může zdát málo. Na dnešní děti se ale valí strašně moc informací. A měli bychom si dobře rozmyslet, co po nich vlastně chceme. Jestli se tyto informace mají učit nazpaměť. Nebo je spíš umět třídit a chápat v souvislostech. Podle mě to tedy školáci mají nyní skutečně těžší. V mém dětství například nikomu nepřišlo na mysl, aby se rodiče zapojovali do domácí přípravy. Škola v současné době s tím ale počítá.

Čtěte také: Vybavení pro školáka v Brně? Aspoň 3251 korun

Setkáváte se s tím, že učitelé pomoc rodičů s přípravou do školy očekávají?
Samozřejmě. Nároky kladené na průměrné dítě jsou totiž příliš velké. Ti nadprůměrní je zvládnou. Ale průměrné děti potřebují, zvlášť na prvním stupni, domácího trenéra.

Zvládají tato očekávání rodiče splnit?
Lidé jsou v současné době více zaměstnaní. Nemohou si většinou dovolit z práce odejít moc brzo. A tudíž nemají tolik času, aby dětem se školou pomáhali. Řada rodičů to ani udělat nemůže. Například kdybych já měla pomáhat osmákovi s fyzikou, asi by mi to dalo docela zabrat.

Zmiňovala jste ale i další výzvy, kterým je dítě vystavené. Které to jsou?
Velkou výzvou je také soutěž a porovnávání se s ostatními. A hlavně klasifikace.

Jste zastánkyní vzdělávání bez známkování?
Jsem pro to, aby se neklasifikovalo, ale hodnotil se člověk v kontextu svého vývoje. Tedy zda školák na sobě opravdu pracuje tak, jak mu jeho schopnosti dovolí. Klasifikace je hrozně nespravedlivá. Nemůžeme ovlivnit to, jaké karty nám osud dal. A je nefér za to dítě ještě trestat špatnými známkami.

Liší se problémy dětí i v závislosti na jejich věku?
Vezmu to podle toho, s čím děti přicházejí k nám. Jsme poradna pro školní děti, poskytujeme tedy pomoc žákům mateřských, základních i středních škol. A naši klienti jsou ve věku od tří do devatenácti let. Předškoláci se u nás objeví většinou kvůli tomu, že se rodiče přijdou poradit o správném vývoji dítěte. Nebo kvůli výchovným problémům. Potíže nastávají kolem třetího roku, v období vzdoru. Před začátkem školy se zase řeší otázka, zda má dítě nastoupit v běžném termínu.

A co děti, které do školy už chodí?
Školáci jsou naše hlavní klientela. U nich jde většinou o výukové problémy. Tedy když někomu škola nejde tak, jak by učitelé a rodiče očekávali. Někdy jde i o potíže s chováním. Často s tím bojují děti s problémem udržet pozornost. Je pro ně těžké zůstat v klidu v lavici, takže pak obvykle nosí domů poznámky s textem vyrušuje nebo chodí z místa.

Umí české školství na individuální potřeby dítěte reagovat?
Hodně záleží na osobnosti učitele. Stejné dítě je podle jednoho být problémový žák, podle jiného vůbec. Co však učitelům brání ve skutečně individuálním přístupu, jsou přeplněné třídy. Můžeme učitelům dát některé rady, většinou ale moc nepomůžeme. Co je podle mých zkušeností opravdu užitečné, je takzvaný videotrénink interakcí.

Oč se jedná?
Tato metoda pomáhá zlepšit komunikaci mezi vychovatelem a dítětem. Vznikla v osmdesátých letech v Nizozemsku. Vyškolený videotrenér přijde do školy nebo do rodiny. A natočí se úsek běžného rozhovoru mezi dospělým a dítětem. Videotrenér si pak připraví části nahrávky a společně s klienty je rozebírá. Pro tuto službu je u nás vyškolených asi deset lidí.

Jak mohou lidé poradnu zkontaktovat?
O pomoc mohou požádat rodiče nebo zákonní zástupci dětí. Je možné se na nás obrátit telefonicky, e­mailem, dopisem nebo osobně. Pedagogicko­psychologická poradna Brno má celkem šest pracovišť. Kromě poradny v Zachově ulici lidé najdou pobočky i v Kohoutově, Sládkově a v Hybešově ulici. A také v Ivančicích a v Židlochovicích. Pracuje v nich čtyřiatřicet psychologů, patnáct speciálních pedagogů a šest sociálních pracovnic.

S kolika klienty se v brněnských poradnách za rok setkají?
Informace z uplynulého školního roku ještě nejsou hotové. Předminulý rok to ale bylo více než osm tisíc klientů a bezmála čtrnáct set návštěv.

Vy jste do pedagogicko-psychologické poradny přišla v roce 1983. Jak jste se k této práci dostala?
Byla jsem tu na praxi už jako studentka a moc hezky mě přijali. Když jsem skončila fakultu, nenašla jsem žádné místo volné. A štěstí jsem neměla ani později. Strávila jsem bezvadné tři roky jako vychovatelka v základní škole pro nevidomé a slabozraké. Po mé třetí mateřské dovolené se ale v poradně uvolnilo místo. A od té doby jsem tady.

Celý život pracujete s dětmi. Promítlo se to do výchovy vašich čtyř potomků?
Mám pocit, že vzdělání se stejně vždycky nějak přefiltruje přes člověka. Existuje hezká kniha o výchově dětí s názvem Respektovat a být respektován. Je to zároveň i výchovný trend, který se u nás začíná prosazovat. Naše dcery se o něj docela zajímají. A potvrdily nám, že řadu principů tohoto přístupu jsme s manželem mimoděk uplatňovali i při jejich výchově. Na druhou stranu všechny naše děti byly moc hodné. Nevím, jak bych obstála ve výchovně náročnějších situacích.

Věnuje se některá z dcer stejné profesi?
Ano, dcera číslo dvě je mojí kolegyní na jiném pracovišti brněnské poradny. Dcera číslo tři sice vystudovala matematiku, ale později i sociální pedagogiku. Nejstarší dcera se zase potatila, je totiž softwarová analytička. Trochu dál od stromu se jablko odkutálelo jen v případě čtvrté dcery, která studuje práva. I ona se ale chce věnovat pomoci lidem. Plánuje jít k policii a zaměřit se na problematiku domácího násilí a týrání v rodinách.