Jenže v posledních dnech se stal nejlepší střelec českého týmu na světovém šampionátu dvacítek mediální hvězdou.

Televizní štáby naháněly nejen vás, ale dokonce i vaši přítelkyni. Jak se vyrovnáváte s popularitou?

Chci se živit fotbalem, takže s tím musím počítat. Teď je to docela příjemné, musím si ale uchovat skromnost a pokoru.

Kromě třech gólů jste se v Kanadě proslavil také vzkazem vykřičeným do objektivu vyděšeného japonského fotografa…

Ten si mě bude pamatovat až do smrti. V té obrovské euforii jsem si ho spletl s kameramanem. Slíbil jsem poslat pozdravy všem blízkým a jsem rád, že jsem měl ještě šanci to napravit po dalším gólu.

Dělali si z vás potom spoluhráči hodně legraci?

Vyslechl jsem si dost. Dokonce i v brněnské kabině mi kluci vylepili fotku s tím Japoncem a k tomu dopsali, koho všechno jsem zdravil. Pejska, kočičku a tak. Na sekretariátu se na mě zase zlobila paní Došková, že na ni jsem zapomněl.

Média vás přirovnávají k Nedvědovi nebo Rosickému. Co vy na to?

Tak to je hodně přehnané. Já jsem teprve na začátku.

Nedostal jste po šampionátu přestupové nabídky ze zahraničí?

Něco tam možná bylo, ale od manažera nemám informace o tom, že by přišla nějaká konkrétní nabídka. Teď je pro mě na prvním místě Brno.

Vracíte se jako vicemistr světa, ale místo v brněnské sestavě zdaleka nemáte jisté…

Jaro bylo všelijaké, moc jsem si nezahrál. Snad jsem teď ukázal, že fotbal hrát umím. Na druhou stranu jsme si na sebe všichni v Kanadě upletli bič, budeme víc sledovaní. Hlavně ale doufám, že budu hrávat. Šanci vidím nejspíš na kraji zálohy.

Jaké největší mimofotbalové zážitky jste si z Kanady přivezl?

Nejvíc se mí líbily Niagarské vodopády, naživo je to něco jiného než v televizi. A také rozhled z CN Tower (nejvyšší budova světa – pozn. red.) v Torontu byl úžasný.

Tým dostal prémii dva miliony korun. Na jednoho to dělá necelých sto tisíc. Už víte, za co je utratíte?

Chtěl bych si koupit auto. Jenže to bych asi musel něco přihodit. Tak budu asi dál jezdit tramvají. (smích)