Přednáší na fakultách filosofie a přírodních věd Masarykovy univerzity novodobé české dějiny.

Jaký byl význam Brna v celé protektorátní výrobní mašinérii?

Brno mělo nesmírný význam jak pro okupanty, tak pro sovětskou armádu a československou exilovou vládu. Dnes je to jedno z mnoha měst, dříve to tak ale nebylo. Brno bylo zemské hlavní město Moravy a druhé nejvýznamnější město Československa, jak kulturně, tak politicky a hospodářsky. Když bylo potom dobyto, bylo to významné především pro československou exilovou vládu, protože to vedle Bratislavy bylo první velké centrum, které dostala zpátky pod svou správu.

Obecně se soudí, že v protektorátu byl poklid. Jak se žilo v této době Brňanům?

Brno se nijak zásadně neodlišovalo od ostatních protektorátních měst. Už proto, že Němci měli mimořádný zájem na tom, aby byl klid. Nesnesli by, aby normy platné v Brně byly jiné než kdekoli jinde. Byli rádi, když byl klid a lidé normálně pracovali. Samozřejmě ne proto, aby se měli dobře, ale aby co nejvíce udělali pro Říši a pomohli jí k vítězství. Každý, kdo byl rasově v pořádku a nezapojoval se do odbojových činností, mohl žít v klidu.

Jak to bylo na Brněnsku s odbojovým hnutím?

Obecně se dá říci, že hnutí bylo hodně silné hlavně na začátku války, těsně po okupaci v jarních a letních měsících roku 1939. Tehdy se formovala odbojová organizace Obrana národa. Proti ní ale Němci se vší brutalitou zasáhli v závěru roku 1939. Bylo tu pak odbojové hnutí komunistické, které ale na významu nabylo až poté, co vstoupil do války Sovětský svaz v roce 1941. Partyzánské oddíly se začaly vytvářet až ke konci války, především na východní Moravě v Beskydech nebo na Vysočině.

Co předcházelo ofenzivě, která osvobodila Brno?

Fronta postupovala od východu na západ a Bratislava s Brnem ležely na cestě. Osvobození obou těchto měst bylo součástí Bratislavsko-brněnské operace. Bratislava měla pro Brňany daleko větší význam, než třeba dobytí Vídně. Lidé pořád uvažovali v dimenzích Československa a osvobození Bratislavy brali jako začátek osvobození celé republiky. Bylo to sem kousek a brali to jako první krok k osvobození Brna. Podle původních plánů sovětského velení mělo být Brno osvobozeno už začátkem dubna a ne až šestadvacátého. A podle toho, co jsem četl, s tím počítali také Brňané.

Mohli se lidé na ofenzivu nějak přichystat? Šlo to vůbec?

Nejenže to šlo, ale dokonce to měli přikázáno. Existovala nařízení německých úřadů, podle kterých museli být připraveni na válečné operace. To souviselo především s bombardováním. Všichni museli mít připraveno zásobu vody na dva dny a potraviny na dva měsíce. V polovině dubna se všichni chystali a budovali si úkryty. Stěhovali se do sklepů a snažili se je upravit tak, aby v nich mohli žít. V jiných částech města, kde třeba chyběly tunely, si lidé budovali zemljanky v lese. Tak to bylo například v Soběšicích. To bylo ale nebezpečné, protože německé pořádkové síly v nich často viděly bandity nebo partyzány. Jiní lidé opouštěli Brno a odcházeli na venkov.

Zmínil jste letecké nálety. Co bylo jejich nejčastějším cílem?

Teoreticky to byly především průmyslové podniky a železnice. Ne vždycky se to ale podařilo a bomby padaly jinam. Nejhorší to bylo v listopadu 1944, kdy byly zasaženy obytné části v centru města. Spojenečtí letci se prostě občas netrefili. Jak se blížila fronta k Brnu, zvětšovala se i četnost náletů. Od šestnáctého dubna byl téměř denně vyhlašován letecký poplach. Někdy se to nestalo, to pak mělo tragické důsledky. Lidé se nestačili schovat a přibývaly oběti. Poslední dny před osvobozením se nálety opakovaly i několikrát denně.

Jak lidé tehdy spojenecké bombardování vnímali? Pokud člověku někdo hodí na hlavu bombu, letce asi mít rád nebude.

Lidé si přáli porážku Německa a vítali všechno, co mu škodilo. Jsou dobře známá svědectví lidí, kteří s radostí sledovali na obloze spojenecká letadla. Tedy pokud samozřejmě letěla bombardovat někam jinam. V okamžiku, kdy bomby padaly na Brno, tak už nadšení nebylo tak velké. Přesto vždy dávali vinu Němcům, nikoli spojencům.

Stalin prý velmi tlačil na co nejrychlejší dobytí města. Existovaly přesné časové plány, kdy ho osvobodit?

Jistě. Sovětské velení mělo harmonogram kdy co dobude. Brno mělo Rusům padnout do rukou prvního dubna. To se ale nestalo z objektivních příčin, protože se rozvodnila Morava a bylo těžké ji překonat. Němci toho využili a úporně se bránili.

Nebyla u Němců už patrná demoralizace?

Mluvil jsem s lidmi, kteří vzpomínali na to, když Němci odcházeli. Byli sice rezignovaní, ale říkali „počkejte až přijdou Rusové“. Měli z nich panický strach, dobře věděli, co Rusové udělali, když obsadili první německé obce. Opláceli všechno, co se dělo v Sovětském svazu. Znásilňovali, masakrovali a přibíjeli na vrata. Byl to záměrný psychologický tlak. I když u Němců vzrůstal počet dezertérů a jistě museli být skleslí, bojovali dál.

V tankové bitvě těsně u Brna, v Ořechově, prý naposledy během druhé světové války útočila kozácká jízda. Je to pravda?

Ano. První jednotky, které překonaly rozvodněnou Moravu byly jednotky kozáků. Později byly změněny na jezdecko– mechanizované jednotky.

Po vítězství u Ořechova dorazila fronta až do Brna. Byly ty boje těžké?

Byly těžší, než si to Sověti představovali. I přesto, že bylo Německo na pokraji zničení, celá ta válečná mašinérii fungovala dokonale až do posledních dnů, v průmyslu, v zásobování, v armádě, prostě ve všem. To Rusové zjistili už ve chvíli, kdy dobývali vůbec první městskou část – Tuřany.

Postup mnoha ruských jednotek se prý zastavil po tom, co v Brně dobyly likérku.

(Směje se) Říká se to. To ale nebylo jen tady v likérce, ale na celé jižní Moravě. Když přijedete do vinařských dědin, tak vám popovídají kolik Rusů se jim ve sklepech utopilo, když prostříleli sudy a opilí v tom víně zůstali ležet. To zrovna není součástí oficiální historie, ale skutečně se to stávalo.

V oficiální historii ale chybí řada vážných excesů. Obávali se místní lidé příchodu Sovětské armády?

Excesy jsou nezvratnou skutečností. Nebyly ale na pořadu každého dne. Dopouštěli se jich především příslušníci prvosledových jednotek, kam byli nasazováni zločinci, nebo vojáci propuštění z lágrů. Naši lidé Němcům nevěřili, že jsou něčeho takového Sověti schopni a vůbec si to neuměli představit. Moje maminka vzpomínala na zkušenosti se Sověty. Byla ušetřena nejhorších věcí jako například znásilnění, ale doma jim sebrali kolo, rádio a hodinky. Lidé to ale brali tak trochu jako daň za osvobození. Současně ale také povídala, že když se něco podobného stalo, mohli si přijít postěžovat za důstojníkem. Ten buď zařídil, aby se věci vrátily, nebo zloděje potrestal. Prostě ho zmlátil bičem. Excesy byly excesy, nebyla to rozhodně norma.

Jaký byl po zhroucení okupační moci vlastně zavedený režim? Byl vojenský nebo civilní?

Byl obrovitý rozdíl mezi tím, jak se sovětská armáda chovala v Československu a jak se chovala kdekoli jinde v osvobozených zemích. Smlouva s exilovou vládou z roku 1943 nám zaručovala práva spojence. Naše vláda postupovala vzápětí za frontou a předávala správu do rukou československých státních orgánů.

Co se v Brně stalo s německými civilisty?

Brno bylo silně německé město a hodně civilistů uteklo. Od osmnáctého duna byli německými orgány vyzýváni ať evakuují s tím, že je to jedna z posledních možností jak se zachránit. Gestapáci a nacisté utekli už dávno, muži byli na frontě. V Brně zůstali v podstatě jen starci, ženy a děti. Ti byli odsunuti 31. března. Byl to první z řady tzv. divokých odsunů a muselo odejít asi dvacet tisíc lidí. Byl jistě nehumánní v tom smyslu, že se nijak nehledělo na potřeby a možnosti starých lidí. Nevěřím ale tvrzení sudetoněmeckých historiků, že se při něm lidé stříleli. Nebyl to žádný holocaust.