Oním dítětem byl Doležalův dědeček. Když mu za Křtinami na Blanensku před sto lety zabili vrahové otce i matku, byl tak malý, že smutný příběh poznal jen z vyprávění. Tragická historka se však rodinou nese z pokolení na pokolení.

„Dědeček si na rodiče nepamatoval. Když se to stalo, byly mu čtyři roky. Protože se o něj neměl kdo starat, musel do kláštera ve Staré Boleslavi k řádovým sestrám,“ vzpomíná Doležal na dědečka Františka, který historku o čtyřnásobné vraždě čas od času vyprávěl.

„Sedl si do křesla, zavřel oči a mluvil tak živě, že lidem běhal mráz po zádech,“ popisuje muž. František Němec měl další tři sourozence. Nejstarší Marii bylo tehdy dvanáct let, Josef měl devět a nejmladší Anna ještě neoslavila ani rok.

„Po vraždě se děti roztrousily po Rakousku-Uhersku a poprvé se mohly vidět až po první světové válce,“ říká Doležal. Osud sirotků zpečetila druhá světová válka. Ani tehdy se nemohli navštěvovat.

A když válečné běsnění skončilo, nastoupil v Československu k moci komunistický režim. „Soudruzi nedovolili dědečkovi vycestovat za sestrou, která vyrostla v Rakousku. Ledy se hnuly až v šedesátých letech. Tehdy se opět viděli. Jen na pár hodin,“ vypráví Doležal o předcích.

V Rakousku se ale potkali jen tři sourozenci ze čtyř. „Nejmladší Anička zemřela, když jí bylo třicet. Takže se už nikdy všichni nesetkali,“ vysvětluje. Sto let staré noviny, v nichž je hrůzný mord vykreslen do detailu, našel Doležal v domě, kde dědeček zemřel. Chrání je jako oko v hlavě. Na místě tragédie chce v budoucnu postavit pomník.