Vaculík: psaním bojuju s tím, co mě štve

Takový skeptický postoj vůči současnému světu zastává spisovatel, fejetonista a publicista Ludvík Vaculík. V Brně ve čtvrtek podepisoval svou nejnovější knihu Hodiny klavíru, kterou vydalo brněnské nakladatelství Atlantis. „Nejpalčivější je pro mě to, že nad vším, ať je to cokoliv, vítězí peníze. A že názor nebo slovo ani milionu lidí nemá žádnou váhu proti penězům,“ říká jedenaosmdesátiletý autor manifestu Dva tisíce slov a signatář Charty 77.

Co v současné době dělá Ludvík Vaculík?
Pořád něco píšu. Zčásti to, co chci psát sám, zčásti věci, ke kterým mě nutí okolnosti, okolí a přátelé. Pravidelně píšu do Lidových novin a občas do Literárních novin. A o sobotách a nedělích děláme se ženou na zahradě.


Na záložce své nové knihy Hodiny klavíru píšete: psaní je jediný způsob, jak může člověk zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti zvítězit nemůže. S čím v knize bojujete?
To má každý svůj problém. Netrpívám depresemi, trpívám spíše vztekem. Psaním se vyrovnávám s něčím, s čím nemůžu hnout, co mě štve. A myslím si, že když jsem to napsal, tak jsem to psychicky pro sebe vyřídil. A to jsou běžné věci politické. Se soukromými věcmi takového druhu, ráže a významu potíže nemám.


Hrajete na klavír?
Ta kniha je o tom, jak jsem začal v těchto svých letech chodit na klavír. Už jsou to tak čtyři roky.
V jakých chvílích na klavír hrajete?
Když se mi nic nechce dělat. Hra na klavír je něco úplně jiného než cokoliv, co jsem dosud v životě dělal. Takže hraju, když chci dělat něco úplně jiného. Když manželka není doma, zavřu dveře, aby mě neslyšeli u sousedů, a pak hraju.


Jakou hudbu máte nejraději?
Nejradši mám lidovou hudbu, lidové písničky. Jinak mám rád klasiku, barokní hudbu, a to, co hraju, je barokní hudba.


Máte svého oblíbeného skladatele?
Schubert. Haydn. Händel. Telemann. Corelli.


Narodil jste se na Moravě. Jaký máte vztah k Brnu? Kromě toho, že zde sídlí váš nakladatel.
Rád do Brna jezdím, protože jsem tady měl a ještě zčásti mám řadu přátel. Trefulku, Uhdeovy, Jaroslava Blažkeho, pana Ženíška, věrného knihkupce, a nebo třeba Rychlíkovy.


Co vás v této době štve nejvíc?
Nejpalčivější je pro mě to, že nad vším, ať je to cokoliv, vítězí peníze. A že názor nebo slovo ani milionu lidí nemá žádnou váhu proti penězům.


Jak se podle vás nejvíc liší dnešní „tržní totalita“ od té komunistické, proti které jste bojoval?
Když máte víc peněz než ten, kdo vás štve, tak ho skutečně můžete porazit.


Co považujete za nejhorší hříchy současnosti?
Za společenské zlo považuju neskromnost a touhu mít co nejvíc. Užít co nejvíc, spotřebovávat co nejvíc, protože se mi zdá, že se tím připravuje zhouba zeměkoule, přírody a lidí. Prostě se bojím, že jestli se ten takzvaný růst růstu nezastaví, skončí všechno katastrofálně.


Jak v kontextu tohoto růstu konzumace spojeného s možná nevratnými změnami klimatu vidíte roli českého prezidenta Václava Klause, který tento týden ve Spojených státech zpochybňoval vliv člověka na globální oteplování?
Co se týká jeho názoru na klima, tak mně na tom vadí to, že Václav Klaus nemá pro svůj názor žádné důvody a důkazy. Klaus jen říká, že ti, co to říkají, nemají dost důkazů. Postrádá dostatek důkazů a proto vlivu člověka na globální oteplování nevěří. Ale víc než věcí poznání, je to u něj věcí životního postoje. Neodsuzuju to, beru ho vážně, slyším to a přemýšlím o tom. Ale zajímalo by mě, o co by chtěl svůj skeptický názor opřít.


Najde lidstvo ze současného „katastrofického vývoje“ cestu?
Nenajde. Nenajde a zhroutí se. To máte tak – lidi, kteří vědí a znají, nikdy nedostanou tu moc. Nemají většinu. A ani se tento postoj nestane programem politické strany, protože ta strana by potom určitě nevyhrála.


A i kdyby vyhrála, možná by ji moc změnila.
To nevím.

Myslíte si, že novinář-fejetonista může svými sloupky něco změnit?
Nezmění nic. Nad tím přemýšlím často. Jediný vliv je ten, že lidé, kteří mají ten stejný názor, se cítí povzbuzení. A že se do společenského vědomí pomalu dostávají určité postoje. Ono to tak bývalo vždycky, že nějaké ideje a myšlenky musely být určitou dobu mezi lidmi, než se to zmaterializovalo v nějakou sílu. Čili význam to má.


Ale říkáte, že výsledky jsou pomalé a nepřímé. Takže jste vůči tomu, co děláte, skeptický?
Ano. Pro sebe vidím řešení v tom, že mě z toho už hlava bolet nebude.


Jak vzpomínáte na sametovou revoluci?
Nevzpomínám na ni.


Jak jste si představoval dobu po pádu komunismu? A jak se vaše představy liší od reality?
Žádné představy o společnosti po pádu komunismu jsem si nedělal, protože jsem nevěřil, že padne. Pro případ, že by to padlo, jsem o tom psal v jednom fejetonu. Když jsem hypoteticky uvažoval o tom, že by se režim změnil, tak už jsem viděl, co všecko blbého se sem ze západu nahrne. Reklama, byznys, korupce, všecko, co jsme na západě viděli, přijde k nám. A nebude se proti tomu dát bojovat, protože to bude ta svoboda.


Koho byste volil českým prezidentem, kdyby byla přímá volba?
Pro přímou volbu nejsem. Kdybych měl navrhnout kandidáta, tak mám dva stupně. Jeden reálný, to bych byl pro toho Schwarzenberga. A takový trošku fantastický, kterým se zabývám a ještě budu zabývat, to je Halík. To je nerealistické, ale jeho bych propagoval.


Proč?
Karla Schwarzenberga bych volil proto, že to je úplně jiný člověk, než všichni kolem něj. Ztělesňuje věk, rozšafnost, moudrost i tradici. Mám totiž k české šlechtě dobrý vztah a dokonce si myslím, že dokud u nás spontánně nevznikne nová šlechta, tak se nic nezmění. To by byli lidé, kteří by to tady měli měnit.


Čili byste prosazoval něco jako osvícenský absolutismus?
To už by nebyl absolutismus. Totiž, když byl stavovský systém, tak v jejich shromáždění byla demokracie. Když vládla v Polsku šlechta, to jsme se učili v měšťance, tak jeden šlechtic na sněmu řekl: Niepozwalam, a padlo to.
A Tomáše Halíka proto, že je to vzdělaný člověk a proti němu se nedá nic namítnout. Proti němu stojí jenom takový ten rozšířený předsudek proti kněžstvu, což je dědictví minulosti. Ale Halík je normální, vzdělaný člověk, pedagog, psycholog, který je rozhodně prostý jakýchkoli politických zisků.


Jak vnímáte současnou českou literaturu?
To není jeden pojem. Vnímám ji spíš podle autorů. Na nejmladší literatuře mi vadí, že pěstuje kult ošklivosti. Že když píšou o něčem škaredém. A myslí si, že to je společenská kritika nebo že je to originální a napínavé. V Brně je spisovatelka Milena Fucimanová, to je autorka nové, pokrokové literatury. Strašně nerad říkám na spisovatele něco nepříznivého, protože vypadám, jako že se povyšuju.


Existuje dnes současná generace mladých spisovatelů, kteří se vymezují proti současnému režimu tak, jako se od šedesátých let vymezovala vaše generace?
To právě ne. Tehdy si autor myslel, že se musí politicky k něčemu stavět. Dnes se literatura vrátila k tomu, že vypráví lidské příběhy. Takže povinnost politické nebo společenské kritiky v tom dnes není znát, leda mimoděk. Kladným příkladem je třeba spisovatelka Markéta Hejkalová. Napsala realistický román Slepičí lásky, který se zabývá citovým životem mnoha lidí, ale to, co se těm lidem děje, je kritikou současného života a společnosti.