Čtyřiadvacetiletá tenistka v kariéře vyhrála čtyři turnajové tituly na světovém okruhu. Teď si Šafářová z Moskvy přivezla zatím nejcennější trofej. „Mám za sebou jeden z nejkrásnějších zážitků v životě,“ komentuje pětadvacátá hráčka světa finálovou výhru 3:2 nad Ruskem.

Za poslední měsíc jste byla dvakrát doma v Brně. To se vám často nestává.
Máte pravdu. Jezdím domů málo. Navíc i Fed Cup jsme letos vždy hrály v zahraničí, takže mi los sebral i tradiční týden v Brně. Kolikrát jsem tady vlastně letos byla? Jen párkrát.

Jela jste tramvají?
Jasně. Vzaly jsme to se sestrou do města po dlouhé době jako Brňanky. Tramvaj nebyla ani plná. Šly jsme na kafe a nakupovat. Teď zase pojedu osmičkou nahoru do Líšně.

Kdy jste jela po kolejích naposledy?
To si nepamatuji. Někdy na gymnáziu, když jsem jezdila trénovat na Boby.

Trvalé bydliště máte v Monaku. Kam vám fanoušci posílají pozdravy?
Na adresu agentury Česká sportovní a k našim do Brna, kde mi máma pozdravy skladuje.

Je jich hodně?
Není.

To se po vítězství ve Fed Cupu změní.
Asi ne. Uvidíme.

Přivezla jste z Moskvy největší úspěch kariéry?
Je to úžasné a strašně si výhry cením. Celý týden byl pohodový a měli jsme v týmu výbornou atmosféru. Mám za sebou jeden z nejkrásnějších zážitků v životě.

Vyhrála jste čtyři turnaje na okruhu WTA. Dá se první místo ve Fed Cupu srovnat s těmito tituly?
Ne. Fed Cup je něco jiného. Hrajete za tým, reprezentujete svoji zemi. Člověk má k tenisu jiný přístup, když není na kurtu jen sám za sebe.

Měl jsem pocit, že po dlouhých letech ženský tenis sledovala velká část národa. Vnímala jste to podobně?
Sledovala nás hromada lidí. Říkali nám to i novináři po příletu do republiky. Televizní koláč zase jednou patřil tenisu. Aspoň trošku. Je to příjemné. Pozornost médii a lidí byla na poměry ženského tenisu extrémní.

Jak vypadaly oslavy s fedcupovou mísou?
Slavili jsme na kurtu i na tiskovce. Tančili jsme v šatně a zpívali. Celý tým pak utíkal na banket a na hotelu jsme si ještě ťukli šampaňským.

Co jste zpívali?
Na každém Fed Cupu jsme zpívali, že tu mísu stejně vyhrajeme. Teď jsme to jen změnili a hulákali my tu mísu stejně vyhráli. Když jsme před dvěma lety prohráli semifinále s Amerikou, stejně jsme si v šatně řekli, že tu mísu jednou vyhrajeme.

Prozraďte, opil se někdo?
Ne. Jen s doktorem Voráčkem byla velká legrace, ale on má takovou povahu. Nikdo výrazně nebláznil. Každý se přidal svým dílem. Radost byla tak velká, že je jedno, kolik je nám let, kdo je chlap, kdo je ženská. Byli jsme šťastní.

Přežil pohár oslavy bez úhony?
Je chráněný. Federace nám ho nedala ani s sebou do Česka. Oslavy mají přísný protokol. Pořád s ním chodí ochranka z ITF (Mezinárodní tenisová federace, pozn. red.). I když jsme se s pohárem fotili u Kremlu, byla s námi paní s rukavičkami, která nám trofej předávala. Na mísu si dávají pozor jako na drahocennou starožitnost.

S hokejovým Stanley Cupem nebo se zlatou medailí z hokejového mistrovství světa se mohou fotit i fanoušci. S fedcupovou trofejí nemůžou?
Bohužel. Třeba s pohárem z Davis Cupu je to ještě složitější. Tenisové trofeje jsou hodně hýčkané.

Kam uložíte zmenšenou repliku poháru, kterou každá z vás dostala?
Všechny ceny dávám k našim. V jedné místnosti jsou jen medaile a poháry. Sbírám i akreditace ze všech turnajů, kde jsem hrála.

Kolik jich je?
Nevím. Moc. Jsou na celé zdi ve dvou patrech. Je to pěkná vzpomínka. Až je na konci kariéry spočítám, dozvím se, kolik jsem objela turnajů.

Jak moc vám vadilo, že po dvou vyhraných utkáních Petry Kvitové jste dvakrát svůj duel prohrála?
Byla jsem hodně smutná. Chtěla jsem týmu přinést aspoň bod. Asi jsem se snažila až moc. Soupeřky byly těžké. Světlana Kuznětsovová byla výborná. Vždyť i Petra s ní hrála vyrovnaně. Podobně kvalitní výkon jsem od Světlany neviděla dost dlouho. Anastasii Pavljučenkovou jsem nikdy neporazila. A vyhrát s ní zrovna v Rusku, když šlo o rozhodující třetí bod? Chtěla jsem, ale nešlo to. Mrzí mě obě prohry.

Vyčítáte si něco z druhého zápasu, který jste mohla vyhrát?
Druhý den mi sedl víc. Měla jsem ve druhém setu brejkbol. Utekl mi. Vím, že dokážu podat lepší výkon, ale nehrála jsem vyloženě špatně. Vedle Petry teď vypadají všechny tenistky hůř. Petra hraje výborně, a když se s ní porovnám já, vycházím z toho špatně. To je jasné.

Bude Petra světová jednička?
Určitě ano. Neprohrává v hale. Potvrdila roli nejlepší hráčky roku na Fed Cupu i na Turnaji mistryň. Na roli světové jedničky má výkonnostně i mentálně.

Ruská nátura prohru snáší těžko. Byly soupeřky naštvané?
Po osmi letech prohrály doma. Vydaly ze sebe všechny síly. I na banketu ruský kapitán Šamil Tarpiščev říkal, že jsme byly lepší. Nebyly naštvané. Druhé místo vzaly sportovně.

Prožíváte jeden ze sportovních vrcholů. Kdy jste na druhou stranu měla chuť praštit s raketou o zem a s tenisem skončit?
Bylo to v roce 2008, kdy jsem byla zraněná a obhajovala dost bodů z povedené sezony 2007. Nedařilo se mi a padala jsem na žebříčku dolů. Měla jsem krizi. Podobně jsem o tom uvažovala v patnácti, kdy mě trápila bolavá záda. Ale nikdy jsem si vážně neřekla, že končím. Po hloupých prohrách se sama sebe ptám, jestli mi dřina stojí za to. Měla jsem už jako dítě vždy radost ze sportu. Ta překoná prohry. Sport mi víc přináší, než bere.

Byla jste soutěživé dítě?
Hodně. S tátou jsme hráli tenis vždycky o něco. Táta kouřil a vsadil se, že když vyhraji turnaj bez ztráty gamu, přestane. To se mi povedlo a vážně přestal. Odměňoval mě, když se mi dařilo.

Kolik vám bylo?
Asi deset. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem gam neztratila.

Otec stále nekouří?
Vydržel to.

Vaše děti budou hrát profesionálně tenis?
Nikdy neříkej nikdy, ale já nechci, aby moje dítě hrálo vrcholově. Ať se tenis naučí, ale není z něj profík.

Proč?
Je to samotářský život. Jste stále na cestách, stále v letadle. Má to výhody, ale pravá přátelství a dětské radosti nestíháte. Mrzelo by mě, kdyby moje dítě přišlo o mládí.

Vás mrzí, že jste profesionální tenistka?
Ne, ale podruhé s vlastním potomkem to zažít nechci.

Samota vás posiluje, nebo trápí?
Čas trávím s trenérkou a sama. Když jsem tři měsíce na cestě po Americe, leze mi samota na mozek. Mám s sebou pořád stejné věci a v ruce stejnou tašku. Jsem sama jen s tenisem. Nemůžu ani říct, že jsem někde doma.

Vy jste smutná?
Nejsem. Tenistky mají dobrou partu, i když se vidíme málo. Sportovní kariéra trvá pár let. Potom budu doma pořád. Teď alespoň poznám jazyky, kulturu, nová místa. Je to zkušenost.

Kde bude vaše doma?
Nevím, těžko říct. Líbí se mi hromada zemí. V Česku mám rodinu. Hodně tenistů místa mění. Třeba Jirka Novák je v zimě na Floridě, v létě v České republice. Dokážu si představit takové střídání. Uvidím, jaká mě potká práce, jestli přijdou děti, kam budou chodit do školy.

Vídáte vaše kamarády ze školy?
Od čtvrté třídy jsem tam nechodila pravidelně. Dělala jsem jen zkoušky nebo jezdila do školy do Rakouska. Měnili se kolem mě spolužáci a mám z gymnázia jen jednu kamarádku, se kterou jsem v kontaktu. Zbytek přátel jsou většinou tenisté. Mám mezi nimi opravdové kamarády. Jenže se vidíme třeba týden na turnaji a potom měsíc ne. V běžném životě je přátelství nastavené jinak.

Má špičková tenistka nejlepší kamarádku?
Všechny české hráčky jsou moje dobré kamarádky. S těmi se bavím nejvíc. Nejlepší kamarádku ovšem nevypíchnu.

O čem se spolu bavíte?
Jsme ženské, takže o chlapech, o oblečení i o tenisu.

Musím se zeptat na váš letošní rozchod s Tomášem Berdychem.
S Tomášem jsme strávili devět let. Je to velký kus života, na který ráda vzpomínám. Každý vztah se vyvíjí. Dospěli jsme do stádia, kdy jsme byli jen kamarádi. Neměli jsme problémy, ale dohodli jsme se, že půjdeme každý jinou cestou. Mám nového přítele, Tomáš má novou přítelkyni.

Takže jste se rozešli v dobrém?
Ano. Nedíváme se na sebe křivě. Nestýkáme se, ale pogratulujeme si k úspěchům a jsme spolu zadobře.

Vrtalo mi vždycky hlavou, kolik času jste spolu trávili.
Byli jsme spolu často. Třeba celý měsíc v Austrálii. Společných turnajů je dost.

Plánovali jste tenisový program společně?
Někdy ano, ale priorita byly osobní potřeby. Můžu k tomu něco dodat?

Jistě.
Vyšel o mně článek v jednom bulváru, že údajně chodím s Ivanem Buchingerem. Je to slovenský zápasník, ale já toho člověka vůbec neznám. Někdy se o sobě dozvím podivné věci. Napsali, že je to zaručená informace, kterou potvrdil prostějovský klub. Jenže to není pravda. V životě jsem Buchingera neviděla. Když už si někdo hraje na noviny, může se aspoň zeptat toho, o kom píše.

Omluvili se?
Ano, ale je trochu pozdě. Nic netajím, ale nechtěla jsem na Fed Cupu řešit nějaký vztah, který nemám.

Stalo se vám to už někdy?
Poprvé někdo napsal něco, co není pravda.

To je známka toho, že jste celebrita.
Pokud se to takto projevuje, tak z toho radost nemám.