Slavný krasobruslař Divín vzpomíná: Byl jsem patnáctiletý kluk a říkali mi dědku

Před zimními olympijskými hrami ve Squaw Valley v roce 1960 platil za jednu z největších československých nadějí. Krasobruslař Karol Divín už měl ve sbírce dvě evropská zlata. Jenže na aklimatizační tréninkový pobyt v Popradu za ním dorazili slovenští televizní kameramani, kterým na jejich žádost předváděl trojitý rittberger. Skok, který v tehdejší době zvládali jen ti nejlepší.

Jenže Divín si při něm natáhl úpon středního hýžďového svalu. „Používáte ho při nabírání rotace, takže jsem skok půl roku nemohl dělat," líčí legendární krasobruslař, který už padesát let žije v Brně.

I přes tento hendikep vybojoval stříbrnou medaili. V pondělí oslaví ve skvělé kondici osmdesáté narozeniny, ke kterým mu pogratuloval i Deník Rovnost.

Vyčítal jste kameramanům, že po vás skok chtěli?

Já ani ne, ale novináři ano, protože mě pořád nutili do dalších pokusů.

Jak vás zranění omezovalo?

Povinné cviky mi šly, ostatní skoky pomalu taky. Naštěstí jsem dorazil do Squaw Valley a měl jsem ještě tři týdny čas, protože muži jezdili až na závěr programu. Cestě předcházel pohovor u místopředsedy Československého svazu tělesné výchovy, jemuž jsem slíbil, že udělám všechno, abych závod dokončil a nevyslali mě tam nadarmo.

To jste taky stříbrem splnil.

Jel jsem dodatečně za hlavní výpravou s pár hokejisty, měl jsem dost času na trénink a kupodivu to vyšlo. Figury jsem zajel extrémně dobře a byl jsem první, což znamenalo překvapení, protože všichni kluci okolo mě byli bývalí či nadcházející mistři světa.

Na udržení první příčky jste neměl?

Ani kdybych zraněný nebyl. Američan David Jenkins měl lepší volnou jízdu, šlo o vynikajícího skokana, přestože byl vzrůstem malý. Pro mě olympiáda dopadla výborně, medaili považuji za grandslam u tenistů.

Jak na vás v roce 1960 zapůsobily Spojené státy americké, které olympiádu hostily?

Byl jsem tam poprvé o rok dřív v Colorado Springs na mistrovství světa, kde jsem skončil pátý. Šlo o menší město, kde bylo golfové hřiště a prezident Eisenhower tam měl své hole. Hosté hotelu mohli zadarmo jezdit na koních, což jsme vyzkoušeli. Jenže svaly nohou se zatínají jinak a na bruslích to potom nešlo, povinnou jsem kazil. První den jsem byl po třech cvicích devátý, druhý den jsem vynechal koně a skočil jsem na šesté místo, po volné ještě na páté. Za rok na olympiádě jsem si dal pozor, abych nic takového nedělal. (úsměv)

Co jste dostal za olympijské stříbro?

Medaili v takové dřevěné kazetě jsem daroval synovi, který žije ve Vancouveru. A dostal jsem odměnu padesát dolarů mimo kapesné, které činilo dvě padesát. Koupil jsem si hezký oblek v Kanadě, protože jsem jezdil za odměnu s hokejisty, kteří po olympiádě hráli přátelské zápasy. Například s Pepíkem Černým, Rudou Potschem nebo Vlastou Bubníkem.

V Kanadě jste po ukončení kariéry směl ještě za socialismu trénovat, narodil se vám tam syn. Zvykl jste si na tamní prostředí?

Zažil jsem tam minus čtyřicet, maximum i minus padesát. Nemá se říkat zima jako v Rusku, ale jako v Kanadě. Přesto se mi tam líbilo. Kanada je krasobruslení a hokeji zaslíbená země. Každý kluk hraje hokej a holka dělá krasobruslení. Na každé vesnici je kryté kluziště, třeba plechové. Jde o velice rozšířený sport a podle medailí je to historicky úspěšná země.

V pondělí oslavíte osmdesáté narozeniny. Máte rád oslavy?

Nejsem na ně. Už jsme měli velkou s rodinou. Ale stal se ze mě řečník, musím dělat proslovy. (úsměv)

Cítíte se na osmdesát?

Cítím se vcelku dobře, nic mě netrápí. Mám samozřejmě výborný pocit, že se dožívám osmdesáti, pravděpodobně v pondělí budu mít ještě krásnější, třeba bude lepší počasí. Jde o takový životní předěl do kmetství.

Sport vám pomohl k dlouhému zdraví, nebo se na vás také podepsal?

Sport mi spíš pomohl, ale mám náhradní umělý kloub na pravé dopadové noze, což mě chvíli trápilo. Teď už je to výborné, snažím se chodit, i když už krůčky nejsou vojenské, jako bývaly.

Co je recept na vaši vitalitu?

Určitě se projít, chodím před obědem, po něm si zase od dvou do tří vždycky pospím. Udělám si malou křížovku, ty mi docela jdou, a manželce nechávám sudoku. Jak si prolistuji noviny, přijde to na mě a lehnu. (úsměv)

Zdá se, že si život stále užíváte…

Nevím, zda to je k chlubení, ale málokdy se cítím špatně. Jsem spokojený člověk, klidný. Snažíme se s manželkou žít zdravě, i v jídle si vybírám hlavně kuřecí, ryby, vepřové nechci, občas si rád dám hovězí, když je dobrý guláš. Pivko jen někdy, ale tvrdý alkohol ne, ani víno už mi moc nechutná.

V Brně jste se usadil poté, co jste prošel několika městy. Narodil jste se v Budapešti, vyrůstal jste v Plzni a Bratislavě. Otec vám navíc změnil příjmení z rodného Finster. Proč?

Matka byla z Plzně, otec Maďar s německým původem. Po něm jsem měl v rodném listu příjmení Finster, ale když jsme přišli koncem války do Plzně k sestřenici mé maminky, vzpomněl si na babičku Divínovou. Zřejmě pociťoval protiněmecké nálady po válce, proto příjmení změnil. Česky neuměl, učil se až v Plzni. Doma jsme mluvili maďarsky, v dětství jsem slyšel maďarštinu, češtinu a němčinu, všechny řeči mi doposud jdou.

Kde jste se dostal poprvé na led?

Na přání otce jsem začal po válce v Plzni bruslit na tenisových kurtech, které stály přibližně tam, kde hrají fotbalisté. V zimě se polily a bruslilo se. Pak jsme přesídlili do Bratislavy, kam převeleli otce jako trenéra a od té doby jsem tam prožil mládí. Jen s výjimkou pěti let, kdy jsme šli do Prahy, protože tam měli vynikající sportovní podmínky. Potom jsem se sám vrátil do Bratislavy, kde jsem studoval pedagogickou fakultu.

Bylo náročné trénovat pod otcem?

Byl přísný, musel jsem chodit spát v osm, devět hodin, protože v Praze se jezdilo od pěti, v Bratislavě od šesti ráno a člověk musel být fit. Pivo jsem nemohl, otec říkal, že budu mít těžké nohy.

V mládí jste také koketoval i s tenisem a fotbalem. Proč vyhrálo krasobruslení?

Bavily mě míčové hry asi jako každého kluka, nakonec před fotbalem převážilo bruslení hlavně po mých patnácti letech, když jsem viděl, že mi to jde. Stal jsem se juniorským mistrem republiky a velice brzy jsem se dostal mezi dospělé, kteří mi z legrace říkali dědku, i když jsem byl patnáctiletý kluk.

Otec záhy poznal váš talent?

Zřejmě viděl, že už od dětství jsem šikovný a mám pohybový talent. Ještě v Maďarsku jsem lítal po rybnících či zamrzlých loukách na vesnici, což mi taky šlo, ale nebylo to krasobruslení. S tím jsem začal až v Plzni.

Jaký jste byl krasobruslař?

Považoval jsem se za kliďase, nerozčiloval jsem se a taky jsem na závodech nebyl nervózní. Trošku jsem vzrůšo cítil, ale nesmí vás svazovat.

Vaši vrstevníci i následovníci vás považovali za elegána a zároveň mistra povinných cviků. Za to mohl talent?

To jsem si vydřel. Ze začátku jsem měl lepší volnou jízdu, tak do dvaadvaceti let. Trénink povinné pak přinášel výsledky. Volná byla pořád dobrá a ve čtyřiadvaceti jsem měl nejlepší formu. Potom se vše otočilo, povinná mě držela a volná už byla horší, nohy v osmadvaceti při bruslení tak neslouží, ztrácí se pružnost.

Už v padesátých letech jste jezdil do Sovětského svazu, kde jste jako mladý učil ruské krasobruslaře. Jak jste se k tomu dostal?

Jezdili jsme tam na žádost Sovětů. Potřebovali, abychom je naučili techniku krasobruslení. Každý rok jsem tam jezdil na měsíční soustředění na fotbalový stadion Dynama. Měli jsme velkou výpravu patnácti až dvacet lidí, já jako mladý, ale s námi starší jako Zdeněk Fikar, manželé Balounovi, Dagmar Řeháková a další. Každý měl svou skupinku, které předváděl.

Jak jste jako mladý zvládal měsíc v Rusku?

Musím se pochválit, že i na ruštinu jsem měl talent, na-učil jsem se ji velice rychle. Rusové nám na oplátku poskytovali možnost kulturního vyžití, navštívili jsme všechny obrazárny, byli jsme v Kremlu, každý týden v divadle. Zažil jsem stalinovskou éru a po ní Chruščovovu, v Rusku jsem byl asi desetkrát. Koncem ledna v Bratislavě na mistrovství Evropy jsem potkal některé staříky a pořád na nás vděčně vzpomínali, jak jsme je učili.

Stále se setkáváte s vašimi vrstevníky?

Máme tady jihomoravský Klub českých olympioniků, kde je hlavní hvězda Jiří Daler, protože pořád jezdí na kole. A jednou ročně se v Praze schází medailisté z olympiád, bývá nás asi 150, dostaneme nějaké dárky a pečlivě se o nás starají.

Co říkáte na současné krasobruslení?

Je to úplně jiná éra. Musíme je hodnotit jako gymnastiku na ledě akorát s tím rozdílem, že gymnasta se otáčí horizontálně kolem své osy, zatímco krasobruslař kolem své vertikální osy. Jednak se musí naučit bruslit a mít rovnováhu, koordinaci pohybu, bez toho to nejde. Už u dětí se pozná talent podle rychlosti pokroku. Čtverné skoky jsou nyní úžasné, za nás šlo o něco nepředstavitelného, o trojité jsme se jakž takž pokoušeli, ani mně se však nepovedl vždycky.

Kam se ještě skoky posunou?

Obdivuji, jak bruslaři zvládají výšku skoků a těsnou rotaci, kdy musí mít nohy úplně u sebe, stáhnout se a rychle otevřít. Pro mě je to nepředstavitelné. Nevěřím však, že někdo skočí čtverného axela, což jsou čtyři a půl otáčky, protože skáčete dopředu a dopadáte dozadu. Japonci jsou dobří, mají dispozice svými menšími figurami, ale na čtverného axela ani jim moc nevěřím.

Chybí vám trénování?

Nechybí. Přestal jsem v pětašedesáti, pak jsem v Brně chodil na led jen na popud Rudy Březiny, který chtěl, abych se podíval na jeho synka Michala. Za pár minut mi ukázal, že je velký talent a ze zájmu jsem tam za ním dost dlouho chodil.

Získá podle vás po bronzu z mistrovství Evropy další medaili z velkého závodu?

Připustil si, že bude spolupracovat s psychologem. V Bratislavě na mistrovství Evropy byl třetí v krátkém programu a vypadalo to slibně, jenže potom přišlo ve volné jízdě množství chyb, bodové srážky a propad na desátou pozici.