Čtyřicáté výročí srpnových událostí se tento týden objevilo snad všude. Není tato „výroční exploze“ až přehnaná?
Samotného mě to překvapuje. Ale ještě víc mě překvapuje, jak málo toho lidé o srpnových událostech roku 1968 vědí. Mediální masáž se mi tedy zdá tím správným prostředkem. Byl to okamžik, který ovlivnil život nás všech. I těch, kteří ještě nebyli na světě.

Jaké události měly vliv na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy?
Představitelé komunistické strany Sovětského svazu vycítili, že u nás byl v souvislosti s politickým uvolněním ohrožen typ „moskevského komunismu“ . Sovětům také vadilo, že Československo bylo jediným státem jejich mocenské sféry, kde neměli sovětské vojenské jednotky.

Kdo o okupaci definitivně rozhodl a jak rychle se věci seběhly?
Od jara ’68 se množily výtky a výhrady ruské komunistické strany i ostatních států Varšavské smlouvy k praxi zaváděné v Československu. Množily se kritické články, které vyjadřovaly znepokojení nad „útoky proti Sovětskému svazu“. Sověti viděli, že v Československu nikdo nenaplňuje doporučení, která ostatní komunističtí funkcionáři vznášeli v Drážďanech, Bratislavě či Černé nad Tisou, a nakonec se rozhodli pro intervenci do Československa.

Cítili Rusové od uvolněného Československa nějakou hrozbu?
To nepochybně. Za prvé to, že jejich vliv by se zde mohl oslabit, což pro ně bylo naprosto nepřijatelné. Za druhé by to mohlo být inspirující pro ostatní komunistické státy – Maďary nebo jiné vedoucí činitele komunistických států.

Jak je možné, že o okupaci se drtivá většina lidí včetně Brňanů dozvěděla až osudného rána 21. srpna?
Intervenci zorganizovali ti, kteří si Sověty pozvali. A ti to také tajili. A Dubček či Svoboda, kteří to věděli, tomu do poslední chvíle nevěřili a domnívali se, že situace není akutní a hrozbu odvrátí.

Mohlo se vedení země zachovat i jiným způsobem než doporučit všem, aby zachovávali klid?
Mohli a měli se chovat jinak. Připusťme, že je útok překvapil. V momentě, kdy se to stalo, už bylo pozdě na nějakou vojenskou obranu. Československá vojenská doktrína byla stavěná na útok proti Západu, ne proti Východu. Takže vojenská obrana proti sovětskému vpádu ne〜existovala. Kdyby však českoslovenští politici v Moskvě odmítli se Sověty komunikovat a trvali by na jejich odchodu, všechno mohlo vypadat jinak.

Říká se, že armáda i vedení strany byly z nenadálé okupace úplně ochromené. Přistání mnoha letadel v Brně a Praze bylo poměrně rychlé, dělostřelectvo se však shromažďovalo na hranicích poměrně dlouho. Nemohl někdo na invazi upozornit?
Vojenským a zpravodajským profesionálům a politikům muselo být jasné, že koncentrace podél československých hranic není náhodná a že se chystá invaze. Nevím, jak moc byl informovaný Dubček a jeho okolí a jak zprávy interpretovali. Na mě to dělá dojem, že si říkali, že je to jeden z nátlakových prostředků, které Sověti používají proti nim, aby je přinutili k větší povolnosti a poslušnosti. Pak se ale dozvěděli, že vojska narušila československé hranice a tím i svrchovanost a že z Bratislavy táhnou na Prahu a na Brno. Mohli třeba kontaktovat vojenské posádky, ale místo toho zůstali sedět jako berani v budově vedení KSČ a čekali, až je přijdou zavřít. Byli to komunisté, kteří neuměli překročit svůj stín. Sovětská autorita pro ně byla příliš velká.

Možná to byl i šok, který zapříčinil chaos v organizaci. Třeba při invazi na brněnské letiště nikdo nevěděl, jak se zachovat, protože podobnou situaci neznali.
Na civilním letišti nebyli připraveni na vojáky. Z letadel ale vystoupili civilní pracovníci, ne vojáci ani příslušníci policie.

Začala okupace v Praze ve stejném momentě jako v Brně?
V podstatě ano. V Praze to bylo jen o něco dřív, kolem jedné hodiny v noci. V Brně začala letadla přistávat kolem třetí hodiny ráno.

Letadla přistála skoro zároveň. Co pomalejší dělostřelectvo?
Do Brna to měli kousek dál. Do Prahy táhli hlavně z Německa a Polska. Z Polska šli přes Liberec, z NDR od Drážďan, takže to nebylo po silnicích daleko. Do Brna táhli z Maďarska z města Győr. Tam bylo hlavní soustředění a odtud táhli na Bratislavu do Břeclavi, kde se rozdělili na dvě větve. Jedna táhla na Brno a druhá přes Znojmo do Prahy. Ta, která táhla do Brna, se před Brnem opět rozdělila. Větší část šla na Brno a menší část po svitavské silnici na Hradec Králové.

Zorientovali se Brňané rychle v dění onoho osudového dne, když se probudili v okupovaném městě?
Televize vysílala jen omezený počet hodin, takže poslouchali jen rádio. Když si ho člověk pustil, říkalo jasně: Sovětská vojska vpadla na území Československa a obsazují ho. Myslím, že každému bylo jasné, že přišli Sověti. Většině lidí bylo i jasné, že není válka. Že je to jen okupace, která má politický smysl.

Říkáte, že od samého rána lidé věděli, co se děje. Jak se zachovali?
Od rána docházelo v Brně k protestům a projevům odporu a demonstracím proti nim.

Byla situace v Brně něčím výjimečná, jiná než v Praze?
V Brně byla situace o něco klidnější. Je to vidět i na počtu mrtvých a raněných lidí. Je to tím, že v Praze jsou centrální orgány a nálada byla bouřlivější. Nedá se říct, že v Brně byl klid. Od rána probíhaly demonstrace, okamžitě se vyrojily letáky a vysílal rozhlas.

Ve světě se o lidech z České republiky často mluví jako o národu otloukánků, kteří si spoustu věcí nechají líbit. Mohli jsme tehdy prokázat více hrdinství či nesouhlasu jak při německé, tak ruské okupaci, nebo jsme předurčeni k tomu, být neustále obětním beránkem?
Podobu, charakter a chování dají národu události, které mu umožní, aby se nějak projevil. Česká společnost přišla o své elity v sedmnáctém století. Druhá polovina devatenáctého a začátek dvacátého století bylo krásné období, kdy se česká společnost stávala sebevědomým národem. Vyvrcholilo to za první světové války, kdy si Češi vybojovali svoji vlastní samostatnost. Pak přišel Mnichov, zradila Anglie a Francie a přišla otázka: Jít do války samostatně, nebo se vzdát? A prezident Edvard Beneš si myslel, že je lepší se vzdát. Neuvědomil si, že to Čechům zlomí páteř. V osmatřicátém jsme se měli zcela nepochybně bránit. V osmašedesátém to nešlo.

Proč?
Republika na to nebyla nachystaná, přepadli ji její vlastní spojenci. Útok přišel ze strany, ze které se to naprosto nečekalo. Faktem je, že kdyby se to stalo v Polsku nebo Maďarsku, odpor veřejnosti by byl úplně jiný. Jak tomu bylo v roce 1956 v Maďarsku, když se bránili do poslední chvíle nebo při dělnických nepokojích v Polsku.

Věděli řadoví ruští vojáci, co dělají?
Byli to mladí kluci bez zkušeností, kteří věřili, že je v Československu kontrarevoluce. Šli, protože byli vojáci a neměli na výběr. V sovětské armádě byly navíc podmínky tvrdší než v jiných armádách, včetně československé. To jim ale nebere jejich díl odpovědnosti. Ocitli se v prostředí, kde jim lidé dávali najevo, že je nemají rádi a že si je tu nepřejí. Setkávali se s nepřátelskými projevy. Tak mohlo docházet ke zkratovému jednání a chovali se tak, jak by se za normální situace nechovali. A to se promítlo třeba do výše ztrát československých občanů.

Měli ruští vojáci nařízené na protestující Čechy střílet?
Dostali rozkaz se v případě potřeby bránit. I střelbou ostrými náboji. Měli samozřejmě plnit rozkazy svých velitelů. V případě, že by je někdo ohrozil či napadl, měli pokyn se aktivně bránit. Viděli, že jede auto, které chtěli zastavit, jako se to stalo třeba v případě zastřelého Viliama Debnára. Jel v autě a nezastavil, tak začali střílet.

Ale museli přece vidět, že se jedná o obyčejného civilistu. A také, že má v autě pětiletého syna. Stříleli pak i na sanitku, která jej chtěla ošetřit.
Když viděli auto, které na jejich příkaz nezastavilo, začali střílet. Mysleli si, že jim chtějí ujet, že něco převážejí. Jeden sovětský generál tvrdil, že po Praze jezdila auta označená červeným křížem, která převážela jen zbraně.

Jaký byl vztah obyčejných Čechů k Rusům ještě před okupací?
V české společnosti bylo tradičně silně zakořeněné rusofilství a pozitivní vztah i k Sovětskému svazu, vděk za osvobození. Určité obavy ze sovětského zásahu tu však byly. Nikdo ale nevěřil tomu, že by Rusové a politické vedení komunistické strany Sovětského svazu byli tak krátkozrací, že by k okupaci přistoupili. Protože normálnímu člověku bylo jasné, že je to kontraproduktivní. Okupace, to byl konec českého rusofilství.