Tehdy ještě netušil, že se stane ředitelem Úrazové nemocnice, ani že bude muset ředitelské křeslo o dva roky později opustit kvůli svým názorům.
Jak sám říká odvolání z funkce, které přišlo tento týden v úterý, čekal. Co bude dál, zatím neví.

Berete jednání ministra zdravotnictví Tomáše Julínka jako podraz?
Není to otázka podrazu. Ministerstvo je zřizovatel a chce úrazovku přesunout. Já jsem byl ředitel, který s tím nesouhlasil, takže je přirozené, že mne vyměnili. Začalo to celé už v dubnu, kdy se vyměnili ředitelé u svaté Anny a v Bohunicích. Sám jsem překvapen, že to přišlo až tak pozdě. Stále si ale stojím za tím, že je celá ta myšlenka medicínská a manažerská chyba.

Přemýšlel jste nad tím, proč ministerstvo tak moc lpí na tom, aby byla úrazovka zrušena a přesunuta pod bohunickou nemocnici?
Samozřejmě, přemýšlel jsem o tom několikrát. Už dříve bývalý ředitel Fakultní nemocnice Bohunice Burian nechal vytvořit nové prostory, například ARO. Když ale stavíte novou kapacitu, musíte k tomu mít papír – povolení od pojišťovny, že se ta místa obsadí. To Bohunice neměly. Tím, že si převezmou část úrazovky se prázdná místa obsadí, vzniknou smlouvy s pojišťovnou a přinese to pro nemocnici peníze. To se ale nahlas neřekne.

Co se tedy říká nahlas?
Že má úrazovka nevhodnou polohu, a že je ve špatném stavu. Je to čistě účelové odůvodnění. Až v Bohunicích vyroste celý kampus, což je otázka několika let, a bude tam víceúčelová hala, budou tam jezdit a pracovat tisíce nových lidí. Příjezdové cesty do Bohunic jsou přitom jen dvě. Jedna úzká vede kolem hřbitova a je věčně zacpaná. Druhou možností je jet přes pisárecký tunel. Když se v něm ale stane nehoda, do Bohunic se nikdo nedostane. Transport tam je minimálně stejně obtížný jako do úrazovky.

A špatný stav úrazovky je také lež?
Podle mne je na tom bohunická nemocnice daleko hůř než úrazovka. Je obecně známý, i když často zakrývaný fakt, že má nemocnice část výplní z azbestu, který je karcinogenní. Je také nezpochybnitelné, že brněnští hasiči mají žebříky, které dosáhnou jen asi do čtrnáctého patra. Znamená to, že kdyby v budově hořelo, lidé z vrchních pater by se nikdy nedostali ven.

Jak to všechno víte?
Existuje studie, která je v trezoru jistých význačných osobností Brna. V té studii je zaznamenána asi pětice budov, které konstrukčně nevyhovují. No a tomu seznamu vévodí bohunická nemocnice.

Úrazovka takové problémy nemá?
I když je to stará budova, je plně funkční. Část nemocnice je navíc uvnitř zrekonstruovaná. Máme nové pokoje i čtyři nové operační sály, které nás přišly na velké peníze. Kdyby se do úrazovky vložilo několik desítek milionů korun a opravila by se fasáda, může klidně bez problému fungovat dále.

Proč tedy v žebříčku nemocnic, který ministerstvo pravidelně vytváří, končí Úrazová nemocnice mezi posledními?
Jsou to cíleně dělané žebříčky, které mají podpořit tezi, že je úrazovka na odstřel. Sestavovalo se to podle počtu komplikací, úmrtnosti a délky hospitalizace. Je jasné, že úrazovka nemohla skončit dobře, protože přijímá nejtěžší případy. Naopak v průzkumu mezi lidmi jsme byli první. Když je vám špatně a máte nějaký úraz, nezajímá vás, jestli to tu září novotou, ale jestli se k vám personál chová slušně. Důležité je, když lékař řekne, co vám bude dělat a pak samozřejmě, jestli to udělá dobře.

Je všeobecně známo, že je tým vašich traumatologů největším unikátem v zemi. V čem ta unikátnost spočívá?
Pracuje zde řada odborníků, traumatologové, ortopedi, internisté, psychiatr a další. Všichni tito lidé se objevují u pacientů s těžkým úrazem společně. Jsou trénovaní, mají čtyřiadvaceti hodinové služby a jsou neustále v pohotovosti. Když přijede sanitka s nějakým raněným, těmto lidem zapípají pagery a oni co nejrychleji běží do nemocnice. Nad raněného se tak seběhne i deset lidí současně, kteří jsou neustále v jeho přítomnosti. Podobná praxe neexistuje v žádné nemocnici v republice. Tam většinou noční služby vedou mladí a méně zkušení doktoři.

Co se s týmem stane, když bude nakonec úrazovka skutečně zrušena?
V momentě, kdy tým někdo rozbourá, už nikdy nepůjde poskládat dohromady. Nechci mluvit za druhé, ale z debat, které jsem vedl se svými kolegy, si troufám říct, že dvě třetiny z nich svůj přesun do Bohunic neplánují. Budou si místo hledat jinde.

Jak jste si budoucnost nemocnice plánoval, když jste nastoupil do funkce ředitele?
Před dvěma lety jsem měl přirozeně hlavu plnou nápadů. Mou snahou bylo, aby se přestavěly stávající prostory a další budovy na Kolišti. Na dnešním parkovišti měla vyrůst nová budova urgentní chirurgie. V té době existovaly podrobné plány, vizualizace, ale s novou vládou šlo všechno vniveč. Ministr Julínek chce zkrátka bourat a rušit, ne opravovat a stavět.

V té době se také začala bohunická nemocnice snažit, aby získala statut traumatologického centra. Podporoval jste to?
Ano, mít statut traumacentra, jako máme například my, je určitá prestiž. Bohunice jednou budou špičkovým a univerzitním pracovištěm, které musí dělat i vrcholovou a špičkovou traumatologii. Byl jsem pro, aby v Brně fungovaly dvě traumacentra. Jedno v Bohunicích a druhé u nás. To ostatně chtěl i tehdejší ředitel Bohunic Burian, který prosazoval přidružení úrazovky pod bohunickou nemocnici. Úrazů jsou denně stovky, obě pracoviště by se uživila, o to se nebojím.

Kdy jste si ve svém životě poprvé řekl, že chcete být lékařem?U mě to byl přirozený proces, protože pocházím z lékařské rodiny. Otec byl ortoped a maminka zubařka, z čehož si táta dělal často legraci, když tvrdil, že zubaři jsou jen poloviční doktoři. Svých prvních dvacet let života jsem prožil na Mendlově náměstí, kde měli tehdy lékaři služební byty. O víkendech, když byl všude klid, jsme s kamarády jezdili na kolečkových bruslích za nemocnicí a za budovou patologie jsme hráli pozemní hokej.

Měl jste vymyšlené nějaké alternativní povolání, kdyby z vás nakonec nebyl doktor?
Nebyl jsem nikdy vyhraněn umělecky nebo technicky. Tíhnul jsem k humanitním vědám, k filozofii a právu, které tehdy nebylo tak prestižní jako dnes. Kdybych nebyl doktor, asi se vrhnu na ta práva.

Zvolil jste nakonec náročné povolání. Existuje vůbec nějaký relax, který vás dokáže vytrhnout z každodenního stresu?
Naštěstí ano. Mou první vášní jsou motorky. Oblíbil jsem si je už v mládí, ale pak přišly děti a rodina, takže jsem většinu času projezdil v autě. Teď se k tomu konečně mohu zase vrátit. Navíc si motorku pořídil i syn, takže jezdíme spolu. Většinou se vydáváme na výlety na Vysočinu, ale jezdíme i do zahraničí. Manželka se mnou ovšem odmítá jezdit.

A druhá vášeň?
To je bezesporu chalupa. Nejsem ale ten typ, který by lenošil a pěstoval skalničky. Jsem chalupář-opravář. Asi před patnácti lety jsme koupili stoletý barák, který dáváme postupně dohromady. Já si libuji v tom, že někde něco vykopu, támhle to dám zase dohromady, tam to odříznu. Člověku se při manuelní práci skvěle pročistí hlava. Někdy mi i stačí vzít sekačku, chodit po zahradě do kola a sekat trávu.

Opustil jste čerstvě ředitelské křeslo, zůstanete v úrazovce dál jako lékař?
Přiznám se, že mne to odvolání postavilo do nové situace, i když jsem ho očekával. Je několik variant, o kterých teď přemýšlím, ale prakticky jsou všechny založeny na tom, že odejdu.

Zůstanete v Brně?
Zřejmě ano. Do zahraničí se nechystám. Přece jen jsem na to už dost starý, navíc tu mám manželku, syna, dceru, která teď nastupuje na medicínu, a taky psa. Chtěl bych dál operovat a spojit to i s jiným působením. Zatím to nechci zakřiknout. Každopádně budu osud Úrazové nemocnice sledovat z povzdálí a budu za ni dál bojovat alespoň společensky.

 

související články:

Ministr Julínek odvolal šéfa úrazové nemocnice

Ředitel skončil, boj trvá