Nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká připouští, že v dětství zcela jistě neměla punc buřiče, který vstupuje do bitek a chrání slabšího. Ani na gymnáziu ještě pořádně nevěděla, jakou cestou se bude její profesionální kariéra ubírat. Zvolila si práva a do zákonů se zamilovala, až když je hlouběji poznala. Ale i žena, jejíž chladný úsudek poslal za mříže desítky zločinců, má svá pohádková místa. A před Vánocemi si o nich i ráda povídá.

Vzpomenete si ještě, jaké hračky vám v dětství udělaly největší radost?
Panenky! Měla jsem ráda takové ty nádherné mrkačky s vlasy a vydržela jsem si s nimi hrát celé hodiny. Moji rodiče kupovali dárky vždy dlouho dopředu a zamykali je ve sklepě. Když mi bylo asi jedenáct let, našly jsme se sestrou panenky asi měsíc před Vánocemi. Pak jsme si s nimi každý den hrály a než přišli rodiče z práce, rychle je vrátily do krabice. Doma jsem dělaly jakoby nic Bylo to bezvadné. No prostě dětský svět.

Dokázala jste se pak u stromečku před rodiči přetvařovat?
Myslím, že ano. Děti jsou přece takoví malí komedianti. Přiznaly jsme se se sestrou až mnohem později.

Jaké bylo vaše dětství?
Úplně obyčejné, ale moc hezké. Sestra je o rok a půl starší, takže mezi námi nebyl takový ten vztah – jsem starší a ty mě budeš poslouchat. Velice jsme si rozuměly. Sestra byla na rozdíl ode mne poměrně klidné a hloubavé dítě. Spíš si někam zalezla a četla. Já jsem byla divočejší, ale doma jsem musela poslouchat. Jinak by mi rodiče dali na zadek.

Dostávala jste často?
Kdepak, a za špatné známky ve škole nikdy. Rodičům spíš vadila lež. To byli pěkně nabroušení a hned si to se mnou vyřídili. Párkrát jsem samozřejmě dostala, ale pokaždé jsem věděla za co. Nastavili nám se sestrou hranici, za niž jsme si prostě nesměly dovolit vstoupit. A to je správné, protože v životě to tak chodí. Velký rozdíl je ale mezi otcovským plácnutím přes zadek a fyzickým nebo duševním týráním dětí. Proti tomu pokaždé ostře vystupuji.

V dnešní době je módní děti fyzicky netrestat. A přitom z praxe víte, že klidně vnuk zabije svou babičku. Co si o těchto společenských protikladech myslíte?
Byly jsme normální děti, a ty si přece občas vymýšlejí a nechtějí říkat pravdu. To je běžné. No a když nám rodiče něco nesčetněkrát vysvětlovali a my to nakonec stejně porušily, tatínek nebo maminka to vyřešili po svém. Hned jsme si to zapamatovaly. Setkávám se s ortodoxními nepřáteli i drobných fyzických trestů a plně jejich názory respektuji. Pokud ale dojde v životě nějakého nezletilého chlapce ke zločinu, kdy třeba ubije svou babičku, bývá to většinou způsobené poruchou osobnosti. Podobné činy ovlivňuje mnoho dalších okolností.

Máte ráda Vánoce stejně, jako když jste byla maličká, nebo jsou vám už vzdálené?
Mám je ráda a chráním si je. Neprožívám bezprostředně jenom Štědrý den, ale celý adventní měsíc. Třeba se jen tak toulám mezi stánky, dívám se na ruční výrobky, ozdobené stromečky a těším se z pohody. Vánoce mě uvolňují. Najdu si čas na své přátele, popovídáme si a jsem v duši spokojená. Také ráda kupuji dárky, ale i dostávám. To mi asi zůstalo z dětství. Snažím se, aby mě období na sklonku roku nestresovalo. Zkrátka si ho nenechám zkazit.

Vánoce jsou církevní svátky. Věříte v Boha?
To je velmi soukromá otázka, promiňte, ale neodpovím. Do kostela nechodím.

Jaké cukroví vám chutná a umíte ho upéct?
Nejraději mám linecké s rybízovou zavařeninou. V něm je maminka nepřekonatelná. Sama nepeču, protože bychom ho měli už doma moc. Ani jako malá jsem doma při pečení nepomáhala. Maminka se o všechno postarala.

Vaříte?
Jsem úplně průměrná kuchařka. Naštěstí je na trhu tolik kuchařských knih, že se podle nich dá hodně chuťovek připravit. Vařím jako každá normální žena.

K vašim přednostem patří vybraný šatník. Je pro vás móda hodně důležitá?
Naopak. Já se strašně nerada oblékám. Nejspokojenější jsem v džínách a triku nebo svetru. Mé postavení mi samozřejmě vymezuje určitý druh oblečení, ale když nemusím, hned se z něj vysvleču. Nejsem typ, který by si liboval v uhlazenosti a škrobenosti. Že bych si třeba večer připravila oblečení na zítřejší den. Tak to rozhodně ne. Ani si nekupuji oblečení jen proto, abych zapomněla na nějaký smutek nebo nákupem bot vyřešila nepříjemnou událost. Potřebuji svou osobní volnost, svobodu. Ráda chodím na Vysočině na procházky do přírody. Dívám se na stromy, květiny, ta panenskost mě zbavuje stresů. A že jich někdy mám.

Jste romantická?
Myslím, že ano, ale romantika u mě nepřevažuje. Snažím se o harmonii. Ale jsou filmy, které mě dokáží dojmout i rozplakat. Napadá mě Cena za něžnost nebo Pýcha a předsudek. To je můj oblíbený film, který si pouštím, když mám špatnou náladu a chci na chvíli zapomenout na starosti. Pořád v něm nacházím něco jiného.

Kdybyste si mohla vybrat mezi třemi legendárními francouzskými herci Jeanem Gabinem, Alainem Delonem a Jeanem Paulem Belmondem. Od kterého z nich byste přijala pozvání na večeři?
Od Belmonda. Je to zřejmě velmi zábavný člověk. S ním bych se zcela jistě nenudila.

Se svým přítelem žijete už přes dvacet let. Jací se vám líbí muži?
Muže bych si nikdy nevybrala podle zjevu a mohl by být krásný sebevíc. Můj partner musí mít charisma, osobnost a dokázat zaujmout. Takoví muži se mi líbí. Jako příklad bych zvolila amerického herce Jacka Nicholsona.

Je naopak nějaká herečka, která vám je blízká?
Když už jsme u francouzské kinematografie, tak bych si vybrala Catherine Deneuve. Působí na mě jako urozená a upřímná paní.

Ve své práci se setkáváte většinou jen se zlem. Umíte zavřít dveře kanceláře a nechat starosti za stolem, nebo o nich přemýšlíte před spaním?
Práce je v mém životě hodně důležitá a musím mít dobrý pocit, že jsem nic neodbyla. To nedokážu. Mnohdy se stane, že jsem v kanceláři až do večera a řeším něco důležitého. Jsou problémy, které mě trápí a kdy v sobě nemůžu záležitost uzavřít jen založením spisu. Naše práce je o osudech lidí. Jakmile státní zástupce něco podstatného přehlédne nebo podcení, může hodně ublížit. Nicméně se snažím, aby mě to nepohltilo. Svědomitý přístup ale také vyžaduji od svých podřízených.

Používáte metodu cukru a biče?
Myslím si, že to je asi nejúčinnější metoda. Když je šéf příliš hodný nebo naopak moc zlý, neuspěje. Každopádně by ale měl jít příkladem a měl by být tak trochu i psycholog. To není žádné klišé ani fráze. Jakou úctu a váhu může mít u zaměstnanců slovo člověka, kterého si neváží a za zády se mu smějí. To je přece absurdní. Někdy jsem možná až příliš přísná. Ale když vím, že někdo hodně schopný chce malinko slevit ze svých možností, vadí mi to. Nadřízený by neměl polevovat, ale měl by také umět pochopit. Každý z nás přece žije svůj pracovní i soukromý život.

Dokážete odpustit?
Ano, ale jak co. To, že jsem nejvyšší státní zástupkyně přece neznamená, že jsem neudělala nebo nedělám chyby. Omyly přece patří k životu. Je ale zásadní rozdíl mezi neúmyslnou, nechtěnou chybou a promyšlenou zradou. V tom jsem zásadová a nezapomínám. Moji rodiče se ve výchově snažili, aby z nás udělali slušné a morální holky. V lidské společnosti přece existují normy a způsoby, které budou platit vždy. V době mušketýrů i v současné globalizaci. Vadí mi vulgarita a arogantní jednání.

Jak se zachováte, když si o sobě v tisku přečtete něco hanlivého?
Pokud je to lež, rozčílím se a hned bych to chtěla řešit. Jenomže pak se zklidním, lidově řečeno vychladnu a nechám to být. Už mi přece jen není dvacet a mám nějaké zkušenosti. Nezodpovědný novinář může napáchat hodně škody. Faktem ale je, že jsem si vědoma, že zastávám důležitou veřejnou pozici, a proto jsem na očích.

Umíte si představit, že byste svou významnou funkci ztratila?
Ale já nežiji s pocitem, že na této židli i umřu. To je nesmysl. Mou výhodou je, že jsem si prošla prací v justici od píky a znám ji z různých úhlů. Pozice Nejvyšší státní zástupkyně mě zavazuje, ale jednou z mých životních zásad je „Nikdy neříkej nikdy“.

Chtěla byste se stát velvyslankyní?
Skutečně nevím, co mi život připraví a jaké nabídky se objeví. Právnické vzdělání nabízí mnoho možností a uplatnění. Může se ale klidně stát, že si zase obléknu talár a budu u soudu. A můžou mi i moji nepřátelé věřit, že se z toho nezhroutím a nebudu to brát jako potupu.

Co vám na sobě vadí?
Asi bych potřebovala víc pohybu, než mám, ale nějak se nedokážu přinutit. Sice nejsem velká sportovkyně, ale v zimě si přesto ráda zalyžuji nebo jdu na běžky. Jezdíme do Krkonoš. Také bych se měla víc věnovat studiu jazyků. Ale žádná předsevzetí si nedávám. Prostě žiju a je pro mě nejdůležitější mít čisté svědomí. Jinak bych se necítila dobře.