Zábranský: Ligový titul? Chci ho, ale ne za půl miliardy

Před devíti lety slyšel tvrdý verdikt: Buď hned skončíte se sportem, nebo si zahráváte se životem. Přestože jeho srdce bije pro hokej, kvůli jeho onemocnění musel Libor Zábranský v jedenatřiceti letech dát kariéře sbohem.

Jeho konec na ledě však paradoxně přinesl novou éru brněnské Kometě, do které ještě tentýž rok majetkově vstoupil. Hned poznal zbídačený klub. „Nebylo tam nic. Našel jsem tam jen šest hráčů v čele se Sašou Elsnerem, kteří nebyli pod smlouvou. Neměli jsme ani sekretářku," popisuje krušné začátky.

Střih do současnosti: Kometa chystá velkolepé oslavy šedesátého výročí založení klubu, je na špici extraligové tabulky a její šéf v den zápasů zaměstnává přes čtyři stovky lidí. „Věřím, že jsme stále na půli cesty," hlásí majitel, který v pondělí oslaví čtyřicátiny.

Narodil jste se téměř přesně dvacet let poté, kdy Kometa odehrála první domácí zápas. Slavíte společně. Vidíte v tom symboliku?

To byste se museli zeptat taťky a mamky. (smích) Ale nevěřím na náhody. Jsem spjatý s Brnem a Kometou. To ví každý, kdo mě zná. Je to spíš otázka pro numerologa nebo astrologa. Ale zajímavé to je.

Popadne vás u příležitosti hned dvojitých kulatin nostalgická nálada?

Nikdy jsem narozeniny neslavil, akorát v rodinném kruhu. Jediná změna je, že čtyřicátiny slavit budu. Ale že bych vzpomínal? To ne. Upřímně říkám, že když jsem vstupoval do klubu, tak jsem si nedokázal představit, že oslavím čtyřicetiny v této pozici. Netušil jsem, že vydržím takový zápřah. Ale jsem tady.

Už na sobě čtyřicítku cítíte?

Cítím se tak, jak se k tělu chovám. Od rána chodím po jednáních a obědech, vypiju šest káv denně. Pak jsem s patnáctiletými kluky na ledě, večer nezbývá moc chuti si jít zaběhat. Člověk si rád sedne a nabere energii.

Jaký ideální dárek si ke čtyřicátinám představujete?

Všechno mám. (úsměv) Mám kolem sebe výborné lidi a přátele. Každý den mám na oběd dobré jídlo. Nic mně nechybí. Žádný dárek nepotřebuju a nechci. Ale víte, co bych si přál, pokud tu budu slavit padesátiny? Ať je tu jednotný fanklub, a ne roztříštěný, jako v minulosti. A aby měla Kometa aspoň pár let vidinu ekonomické stability. Ať jen nebojuje o holý život.

Co je na vaší práci nejtěžší?

Může se mi stát, že budu hledat motivaci. Věci se pořád opakují. Stále sháníme peníze na uživení toho kolosu. Je to věčný boj o přežití. Jsme i veřejná služba. Bavíme lidi, vychováváme děti. Užívám si i příjemné věci. Třeba marketing, který mě strašně baví. Rád vymýšlím nové věci. Děláme reklamu Kometě, Brnu i samotnému hokeji. To řadím vysoko.

Jsou bitvy v obleku náročnější než ty v hokejové výstroji?

Je to jiný svět. Kluci na ledě nemají představu, co to obnáší. Já to tehdy taky nevěděl. Pořád se učím. Prolíná se tu politika, obchod, marketing a sportovní část A mužstva i mládeže. V tom je ta práce strašně zajímavá.

Hodí se vám při tom zkušenosti z aktivní kariéry?

Nikdy nejde říct, že kdo je bojovník na ledě, v životě takový není. Neuhýbám. Nechci dělat kompromisy a nesnáším prohry. Jakékoli. To je pro mě možná velká devíza.

I díky nekompromisnosti jste vytáhl klub ze dna?

Že nechci dělat kompromisy, neznamená, že je nedělám. Občas se musím přizpůsobit. Někteří politici u nás si myslí, že hokej je u nás o podnikání. To je mýlka. Je to veřejná služba, tohle nemůžete dělat jako byznys. Pak bych se ptal, proč mám shánět dvacet milionů na mládež a dalších dvacet na provoz haly.

Kolik hodin denně hokeji a Kometě věnujete?

Pokud pominu, že někdy nemůžu spávat nebo hledám pořád nějaké informace na internetu, tak v průměru deset až dvanáct hodin.

Rok 2004 byl pro vás zlomový. Kvůli problémům se srdcem jste ukončil kariéru a za pár měsíců z vás byl čtyřicetiprocentní majitel Komety. Jaké bylo slyšet, že s hokejem musíte skončit?

Nebylo to zničehonic. Měl jsem problémy celé léto. Až v Nemocnici u svaté Anny přišli na to, co mi je. Výsledek byl jasný. Konec, nebo velký problém. Chtěl jsem u hokeje zůstat, chtěl jsem pomoct Kometě. Jako všichni Brňáci jsem snil, že se vrátím do Komety a jako hráč pomůžu vybojovat extraligu. Naší generaci se to moc nepovedlo, i kvůli tehdejšímu vedení. Teď tomu já nebo třeba Pavel Zubíček pomáháme jinak.

Jak složitá byla proměna hráče v manažera?

Vstupoval jsem do klubu, protože jsem mu chtěl pomoct. Viděl jsem, jak se funkcionáři chovají. Jaké mají vize nevize, že jsou finančně totálně slabí a že by všechno viselo na mně. Tak jsem to vyhrotil: Buď mě vyplaťte, nebo já vyplatím vás. Pak spekulovali. To byl z jejich strany chladný kalkul, a bylo jim úplně jedno, jestli Kometa zkrachuje. Až 2. května 2005 jsem jako majoritní akcionář změnil představenstvo a od té datujeme s Egbertem Zundofrem (prezident klubu pozn. red.) aktivní přímý vliv na řízení klubu.

Ze zámořské NHL jste si zvykl na stabilní kluby. Co jste našel v Brně?

Katastrofu. Nebylo na výplaty, na hokejky. Měli jsme šest kmenových hráčů. Všechno jsme budovali za pochodu. Je to takový malý zázrak. První ligu jsme nastartovali rychle. Měli jsme super série s Mladou Boleslaví a Ústím. Po odkupu extraligové licence lidi nadávali, že jsme skončili až jedenáctí. Ale nehráli jsme baráž, dokonce jsme pak v krátkém čase dokázali hrát finále. Práci asi tak špatně neděláme.

Jak vypadaly začátky?

Neměli jsme ani sekretářku. Tohle bylo vybrakované cosi, co neslo název Kometa. Akciovka, co měla název, logo, právo hrát v soutěži a know-how, jak hrát hokej. Ale to bylo všechno.

Co stojí za tím, že jste klub dostali ze dna?

Pokud máte správný záměr, tak se k vám přidají správní lidé. To není z mé hlavy. (úsměv) Správný záměr znamená, že máte na mysli nejen své dobro, ale i ostatních. S tím jsem do toho šel. Dával jsem do hokeje spoustu peněz, obrovské úsilí. Přidali se a pořád přidávají správní lidé.

V rozhovoru z roku 2004 jste říkal, že musíte být blázen, abyste se do toho pouštěl. Je to skutečně nezbytný předpoklad?

Nevím, jestli jsem takhle mluvil. To ze mě udělali nějací chytráci. Ale to je jedno. Když do něčeho jdu, dělám danou věc naplno. Rozhodl jsem se do klubu jít a už jsem nespekuloval, jestli mám couvat. I za cenu toho, že jsem mohl prodělat velké peníze. Ale zase jsem věřil, že je vydělám jinde. Nemám život založený na penězích.

Devět let v pozici majitele Komety je dlouhá doba. Měl jste někdy chuť s tím seknout?

To ne. Nemám takovou povahu. Zanadávám si, ale nikdy jsem neměl chuť se na Kometu vykašlat. Je možné, že někdy přijde, ale mám ve zvyku věci dotahovat do konce.

Proč klub nezvedli už vaši předchůdci?

Asi hokeji nerozuměli. Vždycky se dívali na sebe nebo na krátkodobé cíle. Neměli vize.

Je pro vás odměna, že legendy, které pro Kometu vyhrávaly tituly, uvidí, jak klub povstal z popela?

Chodí na zápasy v hojném počtu, na tribunách mají speciální skybox. Na druhou stranu tu vzniklo vakuum, které třeba pardubický hokej nikdy nezažil. Tamní legendy byly aktivní i po skončení kariéry. Vím, že se to někomu nebude líbit, ale je to fakt. Kdyby brněnské legendy svou genialitu, kterou předváděly na ledě, posunuly dál, možná by Kometa nespadla do tak dlouhé krize. Ta nepřišla jenom tak. Ale sešlo se hodně negativních okolností a hráči nechtěli v klubu ani být. Třeba kvůli nějakému funkcionáři.

Teď je situace úplně jiná. Z Komety je velkoklub, do nějž patří i fanshopy nebo restaurace. Kolika lidem dáváte práci?

Více než sto třiceti lidem. A v den zápasu zhruba čtyři sta padesáti. Sami si umíte spočítat, že když v pátek Kometa porazí Spartu, jak stoupnou tržby v hospodách. Dopravní podnik má daleko větší tržby na jízdném, když hrajeme my nebo Zbrojovka. Nejenže máme pro město marketinkový význam, ale dáváme docela dost práce lidem a dost odběrů. To má návaznosti. Ale to zatím nikdo nevidí, nechce vidět nebo tomu nerozumí.

Jaké máte po devíti letech v Kometě další plány?

Manažerská příručka říká, že po šesti letech by měl manažer už jen prezidentovat a dát se na golf, protože je vyhořelý. (úsměv) Ještě se necítím tak opotřebovaný, abych řekl, že končím. To teď ani nejde. Na tomto rozhodnutí je fixovaných 450 dětí a další stovky, které budou v budoucnu hrát hokej. Kometa má závazek vůči městu. Máme nějakou odpovědnost. Kdybych končil, musím všechno nastavit tak, aby klub fungoval dál.

Jeden cíl se přece jenom nabízí. Zisk dvanáctého titulu.

Jsem skromný na to, abych si myslel, že už jsme na vrcholu. Pořád věřím, že jsme v půlce. Chceme hrát o titul pravidelně.

Ta vidina ale musí být lákavá.

Nechci, abychom vyhráli titul a stálo to v součtu rozpočtů půl miliardy. Ale samozřejmě si ho přeju hned.

Jaký máte další hokejový sen?

Kdyby jednou kluci, které trénuju a ovlivňuju, od juniorky až po ty nejmladší, hráli velký hokej a šli do něj přes Kometu. Nebudujeme v hráčích jen brněnský patriotismus, ale i jejich vztah ke Kometě. Chceme, aby byl klub hrdý, že má reprezentanty. Ale taky aby oni byli vděční, že se tam dostali díky Kometě.

Plánování nadcházejících oslav vám energii spíš bralo, nebo vám ji naopak dobíjelo?

Kometa má skvělý tým, který mé vize realizuje fantasticky, navíc v krátkém čase. Chtěl jsem na Svoboďáku na Omeze obří dres. Šéf marketingu druhý den donesl povolení. Takový člověk dělá dobře svou práci. Je pravda, že trochu zatuhl, když jsem chtěl, aby na Petrově mezi dvěma věžemi visela šála. (smích) Nakonec bude na AZ Tower. Máme skvělý tým, který pracuje srdcem.

Představoval jste si takto velkolepé oslavy?

Měli jsme jasnou vizi, jak klub při takovém výročí prezentovat. Stovka bude jiná, ale to už tady asi nebudu. (úsměv) Chtěli jsme ukázat minulost, současnost a budoucnost. A připomenout, že Kometa je tady šedesát let. Za tu dobu dokázala moc, ale pak i sama sebe téměř zlikvidovala. Teď stojíme doufám na pevných nohou. Ukážeme, že tu jsme a snad i budeme.