Dravce sražené autem, labutě pokryté ledem nebo uprchlé papoušky zachraňuje Zdeněk Machař v Ptačím centru v brněnských Černovicích. „Když jsme sundali ze stromu drahého papouška, přihlásilo se nám šestadvacet majitelů," říká zachránce ohrožených zvířat, který těsně před začátkem rozhovoru stihl mladému káněti zadlahovat nohu.

Jaké máte právě teď pacienty?

Ráno nám dovezli dva netopýry, z města lidé donesli holoubě. Z holubů pomáháme buď ptáčatům vypadeným z hnízda, nebo starým ptákům, kteří dožívají usazení na zemi. Pokud nemají nějakou nemoc, tak je přijmeme.

Při příjezdu jsme viděli, jak ošetřujete zlomenou stehenní kost káněte. Jsou zlomeniny u dravců časté?

Jak se začíná ochlazovat, mají málo příležitostí k lovu. Proto třeba i požírají mršiny na silnici. Vrhají se k zemi velmi rychle, řidič nestihne reagovat, ptáka srazí a ten utrpí vážné zlomeniny nohou a křídel. V přírodě se to většinou nestane, protože mají silné kosti.

V posledních dnech hodně fouká. Máte proto více zraněných zvířat než obvykle?

Největší nával je den po kalamitě. Lidé zvíře doma uloží do krabice a druhý den nám zavolají. Vítr s ptáky při letu zacvičí a oni mohou narazit do elektrických drátů nebo špatně dosednout na sloup s vysokým napětím. Po zásahu proudem jsou nejhorší typy zranění. Nejdou léčit. Křídlo a noha začnou odumírat. Končetina vlastně uschne a pak se odlomí. I takový pták tady u nás může zůstat, ale bez křídla a nohy neudrží stabilitu. Neznám smutnější pohled.

Co mají lidé správně dělat, když najdou zraněného ptáka?

Nejdříve ho musí dostat ze silnice pryč. Pták je v ponárazovém šoku a v obraném manévru roztáhne křídla. Je nejlepší chytit ho za konec letky a dravec pak na vás nedosáhne ničím, čím by vás mohl zranit. Pokud má stažená křídla, otevřený zobák, vyplazený jazyk a nepřirozený pohled, a když mu jde každé oko jinam, utrpěl náraz do hlavy. V tom případě ho lze chytnout rovnou za záda, pták je v šoku a nereaguje. Lidé ho mohou uložit do kufru auta, dát přes něj deku a dovézt ho k nám na sběrné místo ve Štěpánské ulici.

Dopouští se lidé při záchraně zvířat nějakých zásadních chyb?

Dělají chyby z neznalosti přírody. Čáp třeba běžně stojí na jedné noze, tu druhou má skrčenou. Lidé ale zmatkují, hasičům hlásí, že vidí zvíře se zlomenýma nohama, ať pro něj přijedou. V průměru jsem přes léto měl až 160 telefonátů denně a polovina z nich byly plané poplachy. Je lepší chvíli počkat a zvíře pozorovat a pak to teprve oznámit. Pořád dokola to můžeme opakovat třeba u mláďat srnců.

Lidé vám je nosí z lesa?

Ano, je to velký problém. Když srnče leží nehnutě v lese a neozývá se, tak je to naprosto správná a přirozená věc. Pokud vypadá čistě, má uhlazenou srst, vykulené oči a nevydává zvuky, tak si ho můžou lidi vyfotit, ale nesahat na něj. Někteří si představují, že srnče má ležet na slunném místě, nad ním má stát máma, krmit ho a ještě se na ně smát. V přírodě je to jinak. Matka je třeba půl kilometru daleko, a když mládě ztratí kontakt, tak strne. Když je srnče špinavé, v oku mu chybí jiskra a navíc je mírně vpadlé dovnitř, je problém. Hlavní znamení je, že kolem něj poletují mouchy. Ty vycítí, že slábne. Když srnče píská, i když se k němu blíží člověk, tak je zle. Zvířata v tomto stavu už k nám lidé samozřejmě dovézt mají.

Vozí vám lidé i další lesní zvířata?

Ano, třeba mladé veverky. Když se poprvé škrábou na strom, moc jim to nejde. Lidé je z kmene strhávají, což vůbec není třeba, protože je stejně vždycky poblíž ta dospělá matka. Za rok mi přinesou zbytečně třicet veverek.

Co bylo zatím nejexotičtější zvíře, které vám přinesli?

Dostal se k nám ibis skalní, který má velký zahnutý zobák. Odletěl ze záchranného programu v Rakousku. V přírodě ibisové už téměř nežijí, snad jich je jen několik v Maroku. Rakušané získali několik vajec a vysadili je na území, kde dříve žili. Tento vletěl v Kuřimi do rodinného domku, proletěl jím a skončil ve vaně. Poshazoval na sebe šampony a nemohl se z té vany dostat. Léčbu naštěstí nepotřeboval, jen jsme ho trochu vykrmili. Měl na sobě vysílačku a dva kroužky, takže jsme mohli kontaktovat rakouskou stranu. Pak jsme tu měli orly, sovice sněžné nebo i pštrosa.

Kde ten se vzal?

Několik jich uteklo z farmy v Žatčanech na Brněnsku. Jeden se ztratil úplně, druhý zalezl do kukuřice a třetí běhal po poli. Policisté tam jeli kontrolovat černou skládku a uviděli ho. Vylezli z auta, skolili ho a vlekli ho do Měnína do hájovny. Pak mi zavolali, že chytili pštrosa. Já jsem jim řekl, to bude nějaká krůta. A oni na mě: Pane, to má nohy jako jelen. Dovezli ho sem a pak se objevil majitel. Od toho jsme se ještě dozvěděli, že ten, co zalezl do lánu kukuřice, moc dobře nedopadl. Kolem totiž chodili myslivci a čekali na škodnou. Pštros na jednoho myslivce vykoukl a ten se tak lekl, že na něj hned vystřelil.

Kolik zvířat vaší stanicí projde?

Počítali jsme to nedávno a od jara to dělá přes dvanáct stovek zvířat. Manželka je přijímá na sběrném místě, moje máma připravuje krmení na odpoledne a my, co jsme tady, ošetřujeme pacienty. Právě teď tu máme asi tři stovky zvířat. Naštěstí je pak pouštíme zpátky do přírody. Zůstávají nám tu jen trvale postižené anebo ochočené kusy, které by nepřežily. Například náš krkavec krkoun si na člověka zvykl a přijal ho jako svého pěstouna. Pták vnímá vizáž člověka a podle vzoru rodičů si hledá i svého partnera. Orel po mně chtěl, abych se s ním střídal v sezení na vejcích.

Krkoun s vámi žije už trvale?

Ano, našli jsme ho v Králově Poli, jak tam běhal na konečné a křičel: Dej mi rohlík. Lidé zavolali policii, protože krkavec, když chodí a je hladový, tak otvírá zobák a působí bojovným dojmem.

Jak zvířata odchytáváte?

Uprchlí papoušci sedí na stromě, koukají kolem sebe, protože jsou většinou poprvé venku. Jednou rukou naznačujete, že jim chcete něco dát, a druhou je chytíte zezadu za nohy. Přímo v Brně na stromě jsme odchytávali velkého papouška a přišla si to natočit i televize. Po odvysílání se nám ozvalo asi šestadvacet majitelů. Ten papoušek totiž stál asi dvacet tisíc korun. Dokonce jsem měl telefonát, kdy se ozval hrozný, až bolestivý řev. Myslel jsem si nejdřív, že je to bouračka. Místo toho se ozval pán, jestli slyším, jak jeho syn křičí, protože viděl v televizi jejich ztraceného papouška. Tak jsem hned řekl, ať si pro něj přijedou.

Jak jste poznal, jestli to byli opravdu majitelé?

Když přijeli, ten strádající chlapec koukal na všechna možná zvířata, jen ne na toho papouška. Už jsem věděl, že je zle. Chytil jsem kluka za límec, otevřel jsem voliéru a říkám: Jdi si s ním pohrát. On se zasekl a že dovnitř nepůjde. Tak jsem jim řekl, ať se sbalí a odjedou. Pak volali manželé ze Zlína. Že jim papoušek zakroužil nad domem a uletěl směrem k Brnu. Těm jsem odpověděl, že tenhle typ nekrouží a navíc mu na jednom křídle chybí letky.

Našel se pravý majitel?

Dopadlo to docela dojemně. Přijel pán z Bílovic, který měl rakovinu a byl na tom špatně. Když došel ke kleci, papoušek ožil, vylezl na pletivo a kýval hlavou, jako že chce dokrmovat. Majitel ho totiž ručně krmil. Řekl jsem mu: Ani nevytahujte papíry, ten je jasně váš. Poté, co si ho odvezl, ještě mi několikrát volal a děkoval, protože se bál, že ho někdo prodá.

Co vás čeká teď přes zimu?

Očekáváme přísun labutí, které namrzají na vodě. Labuť je vlastně koule tuku, přežraná a závislá na lidech. Jdete na procházku a oni vás pronásledují, i když nemají hlad. Pro tu svoji nenažranost zůstávají ve vodě, protože na břeh jim lidé nic nehází. A led je pak obtáhne. Rozmrazujeme je pomocí plastové lahve s teplou vodou.

A pak mohou zase hned zpátky?

Ano, musíme si ale dát pozor a nevracet je na jiné místo. Nejhorší je přidat cizí labuť k jiné skupině, to je pak masakr. Labuťáci zvednou křídla, rozjedou se po vodě jako motorový člun, chytí cizí labuť za krk a začnou ji topit nebo do ní bušit křídly. Před pětadvaceti lety jsem z neznalosti vypustil labuť v Bystrci u mostu. Nakonec jsem musel do vody, jinak by ji utopili. Labutě umí dát pěknou ránu. Na kloubech v křídlech mají pevné kostěné výčnělky, a když vás klepnou do hlavy, může vás to omráčit. Při odchytu labutí si musí dávat lidé pozor, protože jdou hned do útoku.

Vaše stanice je soukromá. Jak vám lidé mohou přispět na provoz?

Kdyby nás provozoval stát, tak už dávno neexistujeme. Naštěstí nám něco dává město i kraj. Provoz tu stojí pět tisíc korun na den. Vydělám něco díky přednáškám pro děti, kde jim vykládám o dravcích. Otevřel jsem také sbírku, kam mohou lidé přispívat. Teď před Vánoci se představíme v nákupním centru Olympia, tak třeba získáme něco na benzin. Ale jinak se nám hodí všechno, granule, deky nebo misky.