Jmenuje se Stanislav Borovička, živí se jako umělecký řezbář a v Kyjově na Hodonínsku mu neřeknou jinak než Slávku. Před mnoha lety založil známou jihomoravskou hudební skupinu Argema. Možná si to i někdy vyčítal. „Současný repertoár Argemy jde naprosto mimo mě,“ říká Borovička. Změnil se. Jakmile Argema přestala být tou panenskou partou mladých nespoutaných mužů, opustil ji. Scházely mu skladby jako Velká Morava nebo Cyril a Metoděj. A tak si našel na přelomu revolučních let jinou lásku a smysl života. Dřevo. Kytarista a zpěvák, zakládající člen skupiny Argema, je další postavou seriálu brněnského Deníku Rovnost 15 minut slávy.

Nebýt jeho ženy, hudbu by v sobě možná už zabil. A vlastně by tím popřel sám sebe. „Nedávno jsme si spolu vyprávěli. A moje žena Hanka mě pohladila a říká, nejsi nešťastný? Vždyť jsi přece miloval hudbu a deset let jsi bez ní. Nechceš to změnit? Tehdy jsem si uvědomil, co znamená slovo láska. Chtěla mi dát pocit, že se štěstí může vrátit a nemusím hledat řešení svých traumat jen v sochách, jimiž se už tolik let zabývám,“ vypráví čtyřiapadesátiletý Borovička. O své ženě, s níž je ženatý pětadvacet let, občas mluví jako o květině. Tak zní totiž v překladu z japonštiny její jméno.

Z jiného světa
Borovička vypadá jako z jiného století. Nosí dlouhé vlasy, bradku a lidem v okolí připomíná mušketýra. Hraje si se dřevem, laská ho a modeluje své příběhy. Vytváří svaté obrázky, mystické postavy, ale také třeba židle nebo stoly. Kdysi dávno, v hlubokém socialismu, se rozhodl, že přestane pracovat. Všichni se mu smáli a přátelé o něj měli strach. Jak si to vůbec může dovolit? Jenomže tóny kytary byly mámivější než práce na směny. Třikrát v týdnu pracoval i šestnáct hodin denně. Už to nemohl snášet dál.

Ani jeho žena proti jeho rozhodnutí nic nenamítala. Raději. Vnitřně se sice bála, že její muž ztrácí práci v obklíčeném společenském klimatu, ale smířila se se skutečností, že manželova představa o spokojeném životě je jiná, než ta reálná. „Přiznala se mi až po mnoha letech. Jak se bála nejistoty, co bude s ní a dvěma našimi dětmi Evou a Davidem. Až tehdy mi došlo, jaká osobnost vedle mě žije. Je fakt úžasná. A peníze pro ni vždy byly až to ostatní,“ říká Borovička. Když si za totality koupil kytaru za osmnáct tisíc a musel je splácet, ani tehdy neprotestovala.

Hlavně svoboda
Borovička vyrostl v rodině hudebníka jako nejmladší ze tří dětí. Jeho otec uměl hrát na osm různých hudebních nástrojů, umělecké sklony mají i další členové řezbářovy rodiny. Jeho synovec je malíř a vyrábí středověká brnění. Rocková hudba a zaměstnání na povel a pro kariéru nešlo dohromady s duší umělce. A jestli s Argemou hrál pro vyprodané venkovské sály, haly nebo natáčel v renomovaných pražských studiích či společně kdysi vyhráli politickou píseň v Sokolově, bylo úplně jedno. Mít delší vlasy a nosit trička bez rukávů symbolizovalo cestu za svobodou. Navíc se tehdy u nich v podniku pokazily vztahy a Borovička o sobě tvrdí, že nemá povahu na to, aby bojoval o pozice. „Chtěl jsem hrát, a když jsme náhodou doma potřebovali víc peněz, šel jsem na koupaliště prodávat cukrovou vatu. Zatím jsem se života nebál a vždycky jsem se uměl rychle oklepat. Tenkrát při odchodu ze stabilního zaměstnání jsem si uvědomil, že než v takovém vlčím kolektivu, budu raději úplně sám,“ dodal.

O jeho budoucí práci se dřevem vůbec nic nevěděl. Proto si nakoupil stohy knih o dřevě, umění, anatomii člověka a velikánech výtvarného a sochařského umění. „Když mi tehdy na začátku někdo přinesl dva špalky dřeva, nerozeznal jsem dub od smrku. Je to k pousmání. Ale to už je dávno,“ mávl rukou bývalý hudebník. Dnes patří mezi uznávané řezbáře a lidé z okolí ho vyhledávají. Bohatí, vlivní i ti bez ctižádostivých ambicí. Nedávno vytesal sochu Ježíše Krista pro jednu starou ženu, která ho vyhledala. „Je jí dvaadevadesát let, nemá nohu a přivezli ji ke mně na invalidním vozíku. Poprosila mě, jestli bych jí nesplnil poslední životní přání. Chtěla vytesat velikou Kristovu sochu. Rád jsem přání splnil, ale copak si od takové stařenky můžu vzít peníze?“ konstatoval Borovička.

Borovička zdaleka není typický obchodník. Je to bohém, inklinuje k renesanci a baroku. Nebýt jeho ženy Hany, účetnictví a podobné náležitosti, které by měl mít každý podnikatel v pořádku, by snad nikdy nedal dohromady. „Připadá mi to nedůležité, nepodstatné. Mně stačí, když se zákazníkům mé výtvory líbí. Naštěstí má žena všechno zvládne. Když by se jí kdokoliv zeptal, kde jsou složenky nebo faktury třeba šest let staré, jenom by sáhla pro správné desky. Je úplně jiná než já. Naštěstí. Mám vedle ní klid, a to je to nejdůležitější,“ míní.

Smířil se i se stárnutím. Stačil mu k tomu jediný moment, který prožil vedle svého syna Davida. Tehdy nemohl v dílně něco zvednout a poprosil ho o pomoc. „David tu těžkou bednu popadl jakoby nic a odnesl ji, kam jsem mu ukázal. Uvědomil jsem si, že jsem už stárnoucí muž a nic proti tomu nenadělám. Řekl jsem si, hlavně proti času nebojuj. Přijmi ho a bude ti lépe.“ Ale ani přibývající věk mu nevzal touhu znovu se odvázat na pódiu. „Žena mi řekla, Slávku, zavolej kamarádům a zkuste to. Udělal jsem to a všichni měli velikou radost,“ vzpomíná.

Nová kapela
Jeden z Borovičkových přátel, původem napůl indián, poslal hudebníkům ze staré dobré Argemy vzácné kusy kytar a padesátiletí „kluci“ mohou opět začít. Nová skupina v čele s Borovičkou by měla už na podzim pravidelně koncertovat. Jeho láska ke dřevu ale muzicírováním trpět nebude. „Je to kouzelná práce. Miluji, když mi vzniká ze dřeva pod rukama socha. Chtěl bych i malovat, ale už mi pro plátno nezbývají síly,“ přiznává.