Libor Minařík začínal jako gymnasta. Tomuto sportu zůstal věrný devět let, pak přišla na řadu kulturistika. Na evropském šampionátu byl dvakrát první a dvakrát druhý. Z mistrovství světa si dvakrát odnesl titul vicemistra, z univerzity titul doktora veterinární medicíny.

V dnešním dílu seriálu Patnáct minut slávy hovoří Minařík o slastech i strastech vrcholového sportu. „Někdy jsem se o sebe hodně bál. Dokonce tak, že jsem se bál rozběhnout na tramvaj, abych si nezvrtnul kotník,“ přiznává.

Bývalý kulturista se narodil před dvaapadesáti lety v Brně. Jeho rodiče nebyli sportovci, přesto malého Libora ke sportu vedli. „Jako kluk jsem začal s gymnastikou a ta mi vydržela až do mých sedmnácti let. Líbilo se mi, že je to hodně individuální sport. Člověk musí spoléhat jen sám na sebe,“ vypráví Minařík.

Když přišlo období puberty, Libor si už nebyl jistý, zda gymnastika je to pravé. „Lidi mě považovali za větší talent, než čemu nasvědčovaly výsledky. Navíc jsem měl za sebou několik úrazů, které mi zabránily se v gymnastice rozvíjet. Začal jsem se totiž bát,“ vzpomíná bývalý kulturista.

Konec gymnastiky

Sedmnáctiletému Liborovi vadilo, že ustrnul na určitém bodě. Proto se rozhodl, že gymnastiky nechá.

Jenže co dál? Zatím doma denně cvičil. „Dal jsem si třeba ruce na dvě židle, nohy na gauč a trénoval jsem kliky na všechny způsoby. Jenže takové cvičení mi časem už nestačilo. V Brně byly dvě primitivní posilovny. Jedna v brněnské Tesle a druhá v Královopolské strojírně. Na doporučení známých jsem se vydal do té druhé, a zůstal jí věrný po celé své aktivní období,“ popisuje sportovec.

Kulturistika ho fascinovala. Nejenže to byl krajně individuální sport, ale také z velké části závisel na přípravě. To Minaříkovi vyhovovalo, protože byl trémistou a v gymnastice se mu to několikrát vymstilo. Stačilo roztřesené tělo a všechna dřina vzala za své. V kulturistice už tréma výkon tolik neovlivní. Sportovec buď natrénováno má, nebo nemá.

Rodiče nebyli ze synovy volby moc nadšení. „Otec neměl námitky, ale máti to vadilo hodně dlouho. Tehdejší režim totiž prezentoval kulturistiku ve špatném světle a lidé byli tímto míněním naočkováni. Teprve ve chvíli, kdy jsem dosáhl větších úspěchů, se maminka s mou volbou smířila,“ říká Minařík.
Nejen sportem živ je člověk. Rodiče syna vedli hlavně ke studiu. Proto bylo samozřejmostí, že si po gymnáziu vybíral vysokou školu. Vyhrála brněnská Veterinární a farmaceutická univerzita.

„Nebyl jsem nijak úzce zaměřený a měl rád zvířata,“ vzpomíná Minařík. Vzápětí dodává, že to byl špatný důvod. „Taková práce totiž zdaleka není jen o tom, že máte rádi zvířata. Hlavně v tehdejší době, kdy existovalo mnoho zemědělských družstev s hospodářskými zvířaty. Tenkrát to byla těžká, špinavá a špatně placená práce,“ vysvětluje sportovec.

Do posilovny začal Minařík chodit na podzim 1975, o rok později už závodil. Nebylo to úplně jeho vlastní rozhodnutí. Tehdy bylo zvykem, že buď někdo trénuje jen kondičně, nebo tvrději a častěji. Takový trénink však s sebou nesl nutnost soutěžit. Ani se nenadál a v roce 1977 vyhrál juniorské mistrovství republiky. O rok později se stal členem československého reprezentačního týmu.

„Moje výkonnost stoupala poměrně rychle. Asi mám trochu dispozice k lepšímu růstu svalů,“ domnívá se Minařík. Informace o tréninku a stravě kulturistů se v sedmdesátých letech minulého století sháněly jen obtížně.

„Zpočátku mi pomáhali starší kolegové z posilovny. Většinu věcí jsem však musel zjistit sám, cestou pokus – omyl. Informace a návody pro kulturisty nikdo veřejně nenabízel,“ konstatuje sportovec.

Také mu podle něj pomohly znalosti lékařského charakteru. Třeba díky biochemii si uvědomoval, že ne všechna tehdejší zaběhnutá stravovací pravidla jsou úplně správná. „V současnosti už mají zájemci všechny informace naservírované na stříbrném podnose,“ dodává.

Na studium spojené s tréninky vzpomíná Minařík s nostalgií. „Hlavně proto, že jsem byl mladý. Ne, že by to bylo příjemné období,“ upozorňuje sportovec. Skloubit náročné studium a sport na vrcholové úrovni nebylo snadné. „Ta doba byla extrémně náročná. Když jsem třeba držel předsoutěžní diety, byl jsem nesoustředěný a podrážděný. Bylo potřeba se učit a psát různé práce. Představovalo to vypětí fyzické, ale i psychické,“ říká.

Do zahraničí se Minařík poprvé podíval v roce 1979. Ve Švýcarsku se konala exhibice kulturistů a zájezdu se účastnili jen ti nejlepší.

„Dodnes si pamatuju každou minutu. Poprvé jsem se podíval na západ. Nikoliv jako turista, ale rovnou coby hvězda,“ nadšeně vypráví Minařík. I když se nejdříve tamní publikum na sportovce z východu dívalo jako na nějaké exoty, brzy je už úplně respektovali a obdivovali za to, že něco dokázali.

Podcenil odpočinek

Minaříkův trénink nebyl bez chyby. „Trénoval jsem víc, než je zdrávo. Úplně jsem podcenil odpočinek a rehabilitaci. Díky tomu jsem měl kvalitní svaly, jenže dnes už bych to dělal jinak,“ přiznává Minařík. Také díky vysoké zátěži se jeho předsoutěžní a soutěžní váha lišila jen o čtyři kilogramy. Tak malý rozdíl je u kulturistů nevídaný.

Přestože byl občas přetrénovaný, vážnějším úrazům se vyhnul. Nebylo to však jen dílem štěstí, nýbrž i obrovské opatrnosti. „Bál jsem se dělat třeba doplňkové sporty. Byl jsem tak úzce zaměřený, že v jedné fázi jsem měl strach rozběhnout se na tramvaj, abych si nezvrtnul kotník. Například před mistrovstvím světa jsem si to nemohl dovolit,“ vypráví Minařík.

Úsilí přineslo výsledky. V roce 1980 se stal Minařík vicemistrem Evropy a následující dva evropské šampionáty už vyhrál. Kvůli vypracovaným rukám ho jeden americký novinář nazval Mr. Triceps (pan Triceps). Tato přezdívka už Minaříkovi zůstala.

Od té doby neměl větší problémy s možností vycestovat na soutěže. Jenže v roce 1984 mu plány nevyšly. Mistrovství republiky sice vyhrál, ale do Evropy už se nepodíval. Představitelé tehdejšího režimu mu na pět let zakázali vycestovat do zahraničí.

„Věděli, že když sportovci neumožní závodit, tak ho zlikvidují. Já však, ani nevím jak, motivaci neztratil. Trénoval jsem dál a za rok byl opět mistrem republiky,“ vypráví. Dodnes si není jistý, co přesně přimělo státní představitele, aby mu vrátili pas.

Rokem, kdy skončil třetí na světovém šampionátu, mu začalo nejúspěšnější období. Měl už po škole i po vojně, začal pracovat. „Nevím, jestli to bylo snazší než při studiu. Práci mi nikdo neodpustil,“ upozorňuje sportovec. V roce 1986 a o rok později se stal vicemistrem světa.

Jako údržbáři

Postupem času cítil, že kulturistiky i veterinární praxe bylo dost. „V práci jsem nenacházel naplnění, protože jsme byli takoví údržbáři. Když jsem tehdy říkal zemědělskému inženýrovi, že nejlepší je předcházet nemocem, jen mi odpověděl: „Doktore, ty jsi tu od toho, abys léčil. Tak uzdravuj.“ Tehdy do toho nemuseli lidé investovat. Léky pro zvířata hradil stát, platy doktorů byly taky od státu, tak proč by se zemědělci starali, když je to nic nestálo,“ podotýká Minařík.

Jeden příjemný zážitek se mu však vybavuje. „Když jsem šel léčit zvířata k soukromníkovi, to bylo jiné. Prase mělo křivici, já mu dal kalcium a ono druhý den skákalo. Majitelé na mě koukali, jako bych měl dostat Nobelovu cenu. Tehdy jsem si říkal, že i za pakatel bych takovou práci dělal. Šlo o respekt a uznání,“ líčí kulturista.

Za kulturistikou udělal Minařík tlustou čáru v roce 1989. Naposledy startoval na mistrovství Evropy, kde skončil druhý. Vzal si roční neplacené volno a odjel trénovat do Německa.

„Počítal jsem, že po návratu se k veterině vrátím. Jenže to už bylo všechno jinak. Nový režim a navíc nepříjemné pocity z dosavadní praxe se mi stále vybavovaly. Nakonec mně, jak se říká, ujel vlak, a k veterině jsem se už nevrátil,“ posmutní Minařík. Občas ho to ještě zamrzí, protože dnes už lidé k veterinářům přistupují úplně jinak.

Po návratu do republiky Minařík založil rodinu a otevřel si posilovnu. „Kdybych byl ženatý dříve, už jsem nejméně jednou rozvedený. Stejně jako většina vrcholových kulturistů. Z člověka se totiž stane sobec. Jinak to ani nejde. Navíc kvůli dietám je člověk protivný. Kdyby to byl lukrativní sport, tak může být rodina alespoň zajištěná, ale takhle by tím tehdy člověk jen okrádal rodinu,“ vysvětluje sportovec.

Jako podnikatel vystřídal několik oborů. Kromě fitness centra měl autosalon, podílel se na tvorbě kulturistických časopisů, nyní pracuje ve stavebnictví.
„Své fitness centrum jsem neopustil dobrovolně, skončila mi nájemní smlouva. Budova změnila majitele a ten má s prostory jiné plány,“ krčí rameny Minařík. Dodává však, že i tato práce už byla únavná. Nechal si jen několik věrných zákazníků, které trénuje soukromě.

Zkušenosti, které získal ve vrcholovém sportu, mu hodně daly i vzaly. „Kdyby mi bylo sedmnáct dnes a věděl bych, co kulturistika obnáší, nevěnoval bych se jí,“ říká sportovec. Dodává, že dnes už je takové množství sportů, že by si určitě vybral. Chce to jen zorientovat se v široké nabídce.