Masopust, Vízek, Viktor – fotbaloví reprezentanti, kteří ve své době patřili k absolutní špičce nejen českého, ale i evropského a světového fotbalu. Na rozdíl od dnešních reprezentantů, kteří hrají od raného mládí ve světových velkoklubech a vydělávají astronomické sumy, oni ve své nejlepší formě do zahraničních týmů mohli přestoupit až na sklonku sportovního života. A doma vydělávali jen o něco málo víc, než dělníci ve fabrice.

Mezi takové fotbalisty patřil i Jindřich Svoboda. Záložník brněnské Zbrojovky a muž, který na sebe v roce 1980 strhl pozornost nejen celého Československa, když ve finále fotbalového turnaje na moskevské olympiádě vstřelil vítězný gól do sítě NDR. Dnes žije v Brně a stará se o tenisové kurty. Jeho příběhu se věnuje Deník Rovnost v dalším díle pravidelného seriálu Patnáct minut slávy.

Jindřich Svoboda začínal s fotbalem jako sedmiletý v rodném Adamově na Blanensku a v místním fotbalovém klubu prošel všemi juniorskými kategoriemi. Když se na dlouhovlasého kudrnáče jezdili na začátku sedmdesátých let dívat fotbaloví funkcionáři z Brna, bylo jim jasné, že si tak šikovného krajního obránce nemohou nechat utéct. Zakrátko připravili smlouvu a tehdy jedenadvacetiletý Svoboda se stěhoval do Brna. V sezoně 1973/1974 si za brněnskou Zbrojovku zahrál svůj první ligový zápas.

Pod Masopustem

Netrvalo dlouho a mladý obránce se zabydlel v základní sestavě. V týmu se setkal například s Karlem Kroupou, Josefem Pešicem nebo Karlem Jarůškem. „Když přišel trenér Masopust, vytvořil si mužstvo podle svého. Já jsem hrál jako jeden z prvních v lize útočného krajního obránce, pak mě navíc trenér posunul do zálohy,“ vzpomíná dnes pětapadesátiletý Svoboda.

Kromě útočného fotbalu mu v brněnském mužstvu seděla i jedinečná atmosféra v šatně. „Se spoustou kluků jsme se znali už odmala, takže jsme měli perfektní partu,“ říká. A protože to tehdy sportovci moc nepřeháněli s životosprávou, čas od času spoluhráči utužovali kolektiv i nad sklenicí piva. „Samozřejmě jsme se nijak neopíjeli, ale pár piv na diskotéce nebyl problém. Ovšem jenom do středy, pak už se musela životospráva držet, protože nás o víkendu čekal zápas,“ ubezpečuje Svoboda.

V roce 1976 dosavadní reprezentant v týmu do třiadvaceti let poprvé nakoukl do seniorského národního mužstva. O památný evropský šampionát v Bělehradě, který československý tým vyhrál, jej tehdy připravilo zranění, a tak si na velký úspěch s „nároďákem“ musel ještě pár let počkat. Chuť si však spravil už v následující sezoně na klubové úrovni. Ročník 1977/1978 totiž v československé první lize ovládla brněnská Zbrojovka.

„Do Lužánek chodila strašná spousta lidí a na zápasech byla úžasná kulisa. Všichni soupeři z toho byli v šoku. Doma hráli třeba před dvěma tisíci diváků, ale tady jich přišlo i čtyřicet tisíc. Od nádraží se vždycky vinuly nekonečné průvody lidí. Byla to nádherná sezona,“ vypráví Svoboda nadšeně.

Na poslední zápas s pražskou Duklou, když už bylo o titulu pro Brno rozhodnuto, se dokonce na stadion za Lužánkami namačkalo na padesát tisíc lidí. „Ten poslední zápas se nám tehdy moc nepovedl. Už od rozhodujícího zápasu v Trnavě jsme totiž pořádně slavili a táhli jsme to asi čtyři dny,“ směje se jeden ze strůjců historického úspěchu brněnského fotbalu.

Olympijský úspěch

Titul mistra Československa však neměl být pro Svobodu vrcholem kariéry. Ten přišel až o dva roky později. Místo: Moskva. Akce: Letní olympijské hry 1980. „Měli jsme strašně těžkou skupinu s africkými mančafty. Navíc jsme první zápasy hráli v Leningradě, kde zrovna byly bílé noci, takže jsme špatně spali,“ vzpomíná muž. I přes houževnaté soupeře Čechoslováci postoupili ze skupiny. Ve čtvrtfinále vyřadili Kuvajt, v semifinále Jugoslávii a ve finále na ně čekala reprezentace NDR, která překvapivě přešla přes favorizované Sověty.

Svoboda začal finálový zápas na vyprodaném moskevském stadionu Lužniky na lavičce. Jeho chvíle přišla až sedmnáct minut před koncem. Na tabuli stále svítil bezbrankový stav, když hráč brněnské Zbrojovky vystřídal zraněného Ladislava Vízka. Svoboda se ještě ani pořádně nepotkal s míčem, když k němu do vápna přiletěl centr Františka Štambachra. Jeho dobře umístěnou hlavičku ještě brankář vyrazil, na dorážku už byl ale krátký. Svoboda byl v tu chvíli na hřišti pouhé čtyři minuty.

„Dát rozhodující gól jsem bral jako povinnost, vždyť od toho mě na hřiště dávali,“ říká Svoboda jen naoko vážně. Pak už popisuje své skutečné pocity. „Radost to byla obrovská. Do konce zbývala jen chvilka a věřili jsme, že to udržíme,“ vypráví. To se také povedlo a Československo získalo zlaté olympijské medaile.

Těsně po finále musel hrdina zápasu na dopingovou kontrolu. „Šli jsme tam společně s Honzou Bergerem, ale byli jsme tak vyždímaní, že nám to trvalo docela dlouho. Tak jsme si každý dali šest plzní a už to šlo,“ vzpomíná střelec rozhodujícího gólu na netradiční začátek oslav.

Ty pak pokračovaly v olympijské vesnici. „Košíkáři vypadli z turnaje už dřív, tak nám mohl Jirka Pospíšil připravit nějaké občerstvení. A protože jsme byli v Moskvě, nemohli jsme slavit ničím jiným než vodkou,“ směje se Svoboda. Kromě tradičního ruského nápoje si českoslovenští reprezentanti užili i jiných místních specialit. Při návštěvě centra Moskvy například zašli do proslulého obchodního domu GUM. „Nic tam neměli, takže davy lidí pořád chodily dokola a čekaly až něco přijde. I tak jsem si ale domů dovezl aspoň matrjošku, olympijského medvěda a novou barevnou televizi,“ vypráví.

V oslavách fotbalisté pokračovali i po příletu domů. „Samozřejmě to nebylo takové, jako když se vraceli hokejisté z Nagana, ale pár lidí na nás na Ruzyni čekalo. Byli jsme známější než dřív, lidé nás zastavovali, byli zvědaví a chtěli si povykládat. Olympiádu tehdy sledovala celá republika,“ vzpomíná bývalý fotbalista.

V Brně už na něj čekala spousta kamarádů. „Chtěl jsem si trochu odpočinout, ale oni si mě vzali mezi sebe a oslavy musely pokračovat,“ popisuje olympijský hrdina, který už dva týdny po příletu hrál opět ligu za Brno. Dodnes na rok 1980 rád vzpomíná a zlatou olympijskou medaili považuje za svůj největší úspěch. Dojem mu nekazí ani fakt, že se moskevské olympiády kvůli bojkotu nezúčastnily reprezentace některých, většinou západních, zemí. „Nemrzí mě to, vždyť kromě Brazílie tam byly nejlepší týmy z celého světa,“ soudí Svoboda.

Po olympiádě byl o brněnského fotbalistu zájem v zahraničí. Tehdejší doba ale přestupům do ciziny vůbec nepřála. „Měl jsem jít do Řecka, ale nešlo to. Podmínky pro přestupy byly strašně tvrdé. Třeba čtyřicet zápasů za reprezentaci nebo věk alespoň dvaatřicet let,“ vysvětluje muž, který byl jako ostatní brněnští hráči oficiálně veden jako zaměstnanec zbrojovácké továrny.

Do Rakouska

Další čtyři roky tak zůstal v Brně, ale po sestupu týmu do druhé ligy odešel na dva roky do tehdejšího Gottwaldova. Ve svých čtyřiatřiceti letech se poprvé vydal na zahraniční angažmá – do nižších rakouských soutěží. Po osmi letech strávených v Rakousku se vrátil opět na jižní Moravu, hrál za Prace, chvíli za tým Zeman Brno a v roce 1996, ve čtyřiačtyřiceti letech, ukončil kariéru.

„Pak jsem dělal ve Zbrojovce dva roky kustoda a hrál jsem jen za Old Boys. Teď už ale nehraji nikde, zdraví tolik neslouží,“ říká současný trenér fotbalové přípravky. V té vede i svého desetiletého syna Martina.

Fotbal a tenis

Trénování malých fotbalistů je však pro něj jen koníčkem. Živí se jako správce tenisových kurtů v areálu brněnské Veterinární a farmaceutické univerzity. „Dělám to už deset let. Vyučil jsem se jako strojní zámečník, tak to tady občas využiji. Navíc si tenis rád zahraji,“ vysvětluje volbu zaměstnání.

Jako brněnský patriot se chodí pravidelně dívat na zápasy fotbalistů 1. FC. Před týdnem byl navíc uveden do síně slávy brněnského fotbalu a dostal doživotní VIP permanentku. „Moc se mi líbí Polách, ten hraje první housle. Šikovný je i Střeštík. Věřím, že se blíží doba, kdy bude mít Brno zase titul. Letos to ale asi ještě nevyjde, tak ho přeji aspoň Slavii, aby pořád nevyhrávala jen Sparta,“ říká Svoboda, který fandí kromě brněnského týmu i londýnskému Arsenalu. Jeho nejoblíbenějším hráčem býval Johan Cruijff z Ajaxu Amsterdam a ze současných fotbalistů pak obdivuje především útočníka Barcelony Lionela Messiho.

Titul s brněnskou Zbrojovkou a hlavně olympijský triumf si Svoboda vždy rád připomene. Však má medaile za obě vítězství doma dodnes vystavené za sklem. „Fotbal mi sice vzal část zdraví, ale jinak bylo víc pozitivního. Třeba i to, že jsme se mohli podívat do světa. A když si vzpomenu na dobu po olympiádě, kdy mě znal opravdu každý, je to příjemné,“ říká legenda brněnského fotbalu.