Brno/ S brněnskou Zbrojovkou získal před třiceti lety mistrovský titul, odehrál skoro čtyři desítky zápasů za národní mužstvo, vydělal si pěkné peníze v belgické lize. Tak si Petra Janečku pamatují fotbaloví fanoušci. Dnes je z něj bezdomovec, který před supermarketem žebrá u kolemjdoucích o cigáro. O proměně úspěšného sportovce v lidskou trosku vypráví brněnský Deník Rovnost v dalším dílu seriálu 15 minut slávy.
Když přišel do Brna v létě roku 1977 z tehdejšího Gottwaldova, moc se od něj nečekalo.

Jenže devatenáctiletý mladíček všechny oslnil. Ve své první ligové sezoně nastřílel třináct gólů a výrazně pomohl Zbrojovce k mistrovskému titulu. Zatím jedinému v historii.

„Trenér Masopust mi dal důvěru hned v úvodním ligovém kole proti Plzni. Dal jsem gól a navíc byla po faulu na mě penalta. Na to se nedá zapomenout,“ připomíná svoji úspěšnou premiéru.

Jenže to nebylo zdaleka všechno. Šikovného útočníka si totiž rychle všimli i reprezentační trenéři. „Už na podzim jsem začal hrávat za jednadvacítku a na jaře jsem dokonce naskočil do áčka. Nejdřív mě trenér Ježek postavil v Maďarsku do základní sestavy a pak jsem si zahrál ještě druhou půlku v Brně proti Bulharům.“

Do zbrojovácké party rychle zapadl. Spoluhráči mu začali říkat „Paťáda“ podle pečlivě učesané patky na hlavě. „Teď už to není ono. Su zrovna ostříhanej,“ s úsměvem si pročísne už notně prořídlé vlasy padesátníka.

I fanoušci si brzy oblíbili rychlíka na pravém křídle, který se vyznačoval zvláštním stylem běhání, při němž skoro nezvedal paty. „Přestože jsem kdysi ve Zlíně dělal atletiku, tak můj běh moc atletický nebyl. Spíš jsem jenom tak šoupal nohama nad trávou. Přitom mi dlouho nepřišlo, že bych běžel nějak divně. Všiml jsem si toho, až když jsem se viděl na videu. Nestačil jsem se divit: Kurňa, to su já? “

Víc než nestylový běh jej však trápily žaludeční vředy na dvanácterníku, které ho pronásledovaly během celé kariéry. „Měl jsem s tím potíže odmalička. Vždycky to bylo chvílu dobrý a pak se to zas ozvalo.“

Pravidelně jezdíval do lázní a z jednoho takového ozdravného výletu má nepříjemnou vzpomínku. Při návratu ze slovenského Bardějova mu totiž ujel vlak se všemi zavazadly. „Z lázní v Bardějově jsem jel napřed vlakem do Kysaku. Stavěli jsme v Prešově, kde jsem se zeptal nějakého ajznboňáka, jak dlouho tam budeme stát. A on, že je to v pohodě. Prý tak patnáct minut. Tak jsem si šel do bufetu koupit limonádu. Jenže jsem vyšel ven a vlak byl fuč. Pak jsem ho naháněl taxíkem. Stálo mě to asi kilo, což tehdy bylo celkem hodně. V Kysaku jsme ho chytli a lidi na mě dost koukali. Nastoupil jsem, vzal si zavazadla a zase vystoupil.“

O Janečkovi je známo, že je silným kuřákem. Přitom nikotin asi není na nemocný žaludek právě ideální. „Tehdy jsem nekouřil zase tolik, tak patnáct denně. To jsem pak na tréninku vyběhal. Asi bych ale tolik nemarodil, kdybych byl nekuřák. Po první operaci jsem zkoušel přestat, ale vydržel jsem jenom dva měsíce.“

O jeho závislosti trenéři věděli a jaksi ji tiše tolerovali. „V životě jsem neplatil pokutu za kouření. Třeba trenér Masopust to o mně věděl. Často jsem kouřil za autobusem, nebo rovnou z hřiště jsem si šel zapálit na záchod. Po výkonu totiž chutná cigárko nejvíc.“

Žaludeční vředy mu připravily jedno velké zklamání. Bylo to v roce 1980, kdy kvůli nim přišel o bronz z mistrovství Evropy a zlato z olympiády v Moskvě. „Pochopitelně mě mrzely obě akce, ale tu Evropu jsem ještě nějak zkousl. S olympiádou to bylo horší, zvlášť když kluci vybojovali zlato. Když jsem v televizi sledoval, jak hraje česká hymna, tak jsem měl slzy v očích.“

Kousek zlata patří určitě i jemu, protože v kvalifikaci střílel důležité góly. Ten vůbec nejslavnější padl v klíčovém utkání na Strahově s Maďarskem, v němž si československý tým po výhře 3:2 zajistil účast na olympiádě. Tahle krásná branka pak Janečku pronásledovala několik týdnů ve znělce pořadu Branky-body-sekundy.

Na velkou mezinárodní akci se přece jen podíval o dva roky později. Jenže na mistrovství světa ve Španělsku se Čechoslovákům nedařilo a vypadli už ve skupině. Ani další vzpomínky na šampionát nejsou moc pozitivní.

„Zážitky mám akorát z těch zápasů, jinak nic. Nedostali jsme se nikam a ubytování bylo dost špatné. Bydleli jsme v takovém horším motorestu, který stál někde v poli u cesty. Když nám to ukazovali před odjezdem na fotkách, tak to vypadalo moc dobře. Bazén, tenisové kurty… Jenže když jsme tam přijeli, tak v bazénu bylo akorát tak deset centimetrů blata s listím. A tenisové kurty, to byl beton zarostlý metrovou trávou.“

Vystoupení československých fotbalistů ve Španělsku bylo bráno jako velký neúspěch. „Po návratu nám předseda ČSTV Himl poslal složenky, že máme zaplatit obleky a boty,“ nastiňuje Janečka tehdejší praktiky soudruhů.

Další velké zklamání přišlo v následující sezoně. Na jaře 1983 totiž Zbrojovka překvapivě spadla do druhé ligy. Klíčový útočník si navíc musel od vedení klubu vyslechnout kritiku, že v posledních zápasech nebojoval na sto procent, protože měl už domluvené angažmá v Bohemians Praha. Ovšem kritizovat hráče, který byl se šestnácti góly druhým nejlepším střelcem soutěže, bylo trochu podivné.

„Byl to nesmysl. Kdyby se Brno udrželo, tak bych odtud v životě neodešel. Když mě Bohemka začala lákat, tak už bylo skoro jasné, že Zbrojovka spadne. Chtěl jsem být v repre a kdybych hrál druhou ligu, tak nevím, jestli bych tam zůstal. Proto jsem odešel.“

Přání se mu splnilo, v reprezentaci odehrál celkem 39 zápasů, v nichž vstřelil devět gólů. Navíc si v dresu Bohemians zahrál evropské poháry. Důležitý pro něj byl především zápas v belgickém Beverenu na podzim 1987. Při něm totiž zaujal funkcionáře Racingu Jet Brusel, kam pár týdnů poté odešel.

V Belgii vydržel necelé dvě sezony. „Naskočil jsem do rozjeté soutěže. Stihl jsem dát sedm gólů a byl nejlepším střelcem mužstva. Jenže jsme sestoupili a pak přišly finanční problémy kluby. Cizince už nechtěli platit, tak jsem musel odejít.“

Přestože Racing nepatřil k absolutní belgické špičce, podmínky tam a v Brně byly nesrovnatelné. „Ve Zbrojovce jsme brali dva a půl až tři tisíce z fabriky plus prémie. Za výhru to bylo 800 doma a 1200 venku, za remízu polovina. To v Belgii jsem měl smlouvu na šest tisíc marek, která byla tehdy okolo dvaceti korun. I když jsem musel odvádět třicet procent Pragosportu, tak to bylo pořád hodně. Nebylo to ale dost na to, abych se zajistil na celý život. To bych tam musel hrát tak deset let. Peníze se rychle rozkutálely. Koupil jsem si ale třeba Renaulta devatenáctku za 86 000 bonů, to znamenalo 430 tisíc korun.“

Po návratu z Belgie hrál půl roku v druholigovém Gottwaldově a pak odešel do čtvrté rakouské ligy. „Jenomže dlouho jsem tam nevydržel. Ke konci sezony mě chytla kyčel, s kterou jsem měl problémy už dřív, a musel jsem skončit. Ve třiatřiceti.“

Poměrně brzký konec hráčské kariéry možná urychlil jeho obrovský životní pád. Jakoby najednou nevěděl, co s volným časem. Z obdivovaného sportovce se stal během několika let bezdomovcem. „Ty moje chyby začaly už ve Zlíně, kde jsem trénoval žáky a dorostence,“ snaží se vystopovat počátky své sebedestrukce.

Ani jako hráč určitě nebyl žádný asketa, ale je rozdíl zajít občas na pivo po zápase a stát se závislým alkoholikem. „Nebylo to všechno jenom pitím. Přidaly se k tomu automaty a taky sázení. Přišel jsem o všechno.“
Postupně ztratil nejen veškerý svůj majetek, ale také všechny blízké. Rozvedl se, potom i rozešel s přítelkyní. Syn ani dcera s ním nemluví, stejně jako jeho dva bratři.

„Vlastně s nikým nejsem v kontaktu. Ale zavinil jsem si to sám, problém je jenom ve mně. Kdybych mohl, tak bych chtěl vrátit všechno, co se stalo po roku 2000. Jenže to nejde, ty chyby jsem prostě už udělal. Teď se mně o tom strašně špatně mluví. Možná tak za dva roky, až se z těch sraček třeba dostanu,“ nechce být konkrétní v tom, které přehmaty ho mrzí nejvíc.

Na okamžitý návrat do normálního života to skutečně nevypadá. Janečka byl totiž nedávno odsouzen za ublížení na zdraví při autonehodě, když navíc řídil pod vlivem alkoholu. Zranění postižené chodkyně naštěstí nebylo vážné, ale nezodpovědného řidiče čeká roční pobyt v nápravném zařízení.

Černý humorista by mohl poznamenat, že si tam vlastně polepší. Ještě donedávna totiž neměl střechu nad hlavou, o pravidelné stravě ani nemluvě. „Dlouho jsem přespával ve starém favoritovi. Měl jsem jenom taštičku s dokladama a mobilem, kterou mi ale nedávno ukradli. Neměl jsem kam jít, tak jsem se poflakoval kolem supermarketů a žebral o cigáro. Když jsem někomu o něco řekl dřív, tak jsem slyšel: Jasně Peťo, kdybys něco potřeboval, tak řekni.‛ Teďka už mi odpovídají spíš jenom: Běž do pr…!‛ Jenom občas mi někdo zaplatí pivo v hospodě, když se tam jdu třeba podívat na fotbal.“

Bývalí spoluhráči ze Zbrojovky ho před časem naháněli kvůli srazu k třicátému výročí titulu, jenže on se styděl přijít. „Neměl jsem vůbec nic. Ani boty, ani co si oblíct. Chodíval jsem jenom na charitu, kde jsem si občas něco vzal.“

Aby toho nebylo dost, tak mu minulý týden někdo ukradl i toho favorita, vlastně jeho jediný majetek. Okradený bezdomovec, to není právě běžná záležitost…

Přesto je Janečkova aktuální situace paradoxně o něco optimističtější než byla před pár týdny. Ve Zlíně ho totiž vypátral jeden bývalý spoluhráč, který si nepřeje být jmenován. Podal mu pomocnou ruku a dokonce jej se svolením manželky nakrátko ubytoval u sebe doma.

„Paťáda“ už na tom není tak špatně, jako v době, kdy měl sebevražedné myšlenky. „Nechtělo se mně žít. Dokonce jsem už byl připravenej skočit z Baťova mrakodrapu ve Zlíně.“ Jenže pud sebezáchovy zafungoval. „Sám jsem na sebe tehdy zavolal policajty,“ přiznává.

S automaty a sázením prý už skončil. Pravda, s prázdnou kapsou se to říká celkem lehce. „Fakt už mě to přešlo,“ ujišťuje. „Když někoho vidím hrát, tak se třeba podívám. A když něco vyhraje, tak se ho snažím přesvědčit, aby si to vybral a šel pryč. Když chce člověk pořád vyhrávat víc a víc, tak to s ním špatně skončí,“ dobře ví z vlastní zkušenosti.

Tvrdit, že Petr Janečka je už zase v pohodě, by bylo hodně předčasné. Je z něj ale cítit odhodlání, že chce udělat něco pro to, aby se už za sebe nemusel stydět. „Bojuju,“ přesvědčuje možná sám sebe.