Píše se rok 1987 a na československou hudební scénu přichází postava rebela. Po bok Dalibora Jandy, Petra Kotvalda, Michala Davida, Ivety Bartošové nebo Sagvana Tofiho, se staví čtyřiadvacetiletý Jan Cézar. Jeho první song s názvem Vizitka se okamžitě objevuje na prvních místech hitparád. Příběhu „Hamleta českého popu“, jehož vzestup pěvecké kariéry se zastavil chvíli po listopadu 1989, se věnuje Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Život rodilého Pražana Jana Cézara, který už deset let žije v Brně, zásadně ovlivnilo několik osobností. První z nich byl prognostik a místopředseda první polistopadové vlády Valtr Komárek. S jeho syny totiž chodil do základní školy a na proslulého ekonoma má z dětství ty nejlepší vzpomínky. „Hodně mě ovlivnil. Třeba tím, že když jsem jako dítě četl dobrodružné knížky, on mi dal do ruky Kartouzu parmskou od Stendhala. Je to jeden z lidí, které když potkáte, tak začnete počítat nový letopočet,“ říká dnes o Valtru Komárkovi pětačtyřicetiletý Cézar.

Televize, noviny, ministerstvo, vojna

Po střední umělecko-průmyslové škole nastoupil Cézar do Československé televize jako dělník-­stavěč. Potom téměř dva roky pracoval v tiskárně Rudého práva a ještě před vojnou stihl zaměstnání referenta na ministerstvu kultury. Tenkrát prý Cézarovi začala skutečná škola života. Jako mladíkovi mu totiž v pracovní době přednášeli o světových dějinách a literatuře docenti, kteří byli na ministerstvo „uklizeni“ z univerzit tehdejším režimem.

„Byli to velcí historici, kteří nemohli publikovat ani učit. A když vám někdo přednáší, protože to nemá komu říct a u vás vidí jakýsi zájem, dá vám to hrozně moc. To, že jsem měl lidi takového formátu vlastně jako soukromé učitele, mi opravdu změnilo život,“ vypráví Cézar. Zaměstnání však musel brzy opustit a obléct se do zeleného. Ve vojenském pak poprvé strávil delší čas na jižní Moravě. „Sloužil jsem v Židenicích a zalíbilo se mi Brno,“ vzpomíná.

Po vojně se opět vrátil do Prahy a nastoupil jako dělník v tiskárnách spotřebního družstva Jednota. Jako milovník Boba Dylana i rockerů ze skupiny AC/DC také zpíval v několika kapelách a ve svých hudebních začátcích si prošel i heavymetalovým obdobím. Další zlom v jeho životě přišel ve chvíli, kdy se seznámil s Petrem a Pavlem Ormovými. Autoři mimo jiné známé ústřední písně ze seriálu Sanitka patřili v československé hudební branži k absolutní špičce. „S povolením úřadů dokonce točili hudbu do londýnských obchodních domů. Byli stále ve styku se západem a drželi krok s nejnovějšími trendy. Chystali jsme spolu projekt, který měl blízko k tvorbě Petera Gabriela. Nakonec z toho ale sešlo,“ vypráví Cézar.

Místo hudby po vzoru zakladatele skupiny Genesis se totiž Ormové rozhodli pro rozjezd kapely Lucie s Michalem Penkem, Robertem Kodymem a Petrem Chovancem alias P. B. Ch. „Dá se říct, že jsem se najednou z nebes snesl zpátky na zem. Ormové mi ale řekli, že Františku Janečkovi zrovna odešel Michal David a někoho shání, tak ať to zkusím u něj,“ vzpomíná Cézar. Pro mladého zpěváka proto první zklamání v profesionální muzice neznamenalo konec kariéry. Právě naopak.

Kapitalistické Janečkovy Kroky

Cézar si zjistil, kde budou hrát Kroky, a na jejich vystoupení donesl svou kazetu. „Ještě ten den večer mi zavolali. Za týden jsem dal výpověď v tiskárně a rovnou jsme začali s Borisem Janíčkem neboli Edou Pergnerem vymýšlet Vizitku. Kolem psacího stroje nám přitom běhala malá Tereza Pergnerová se školní taškou,“ vzpomíná Cézar na začátky v Krocích.

Na hudební stáj šéfa českého šoubyznysu osmdesátých let Františka Janečka nedá dopustit. Podle něj to byl „tuhý kapitalismus v tuhém socialismu“. A zdaleka nejen proto, že se v něm točily velké peníze. „Byla to hodně drsná škola profesionality. Pokuta se platila třeba i za to, když jste na nahrávání do studia přišel neoholený. Mohl jste vykládat, že je to nedbalá elegance a že tak chodí Eros Ramazzotti, ale nebylo vám to nic platné,“ popisuje přísná pravidla v Krocích bývalý zpěvák.

Po nahrání Vizitky stačil ani ne měsíc k tomu, aby se z ní stal hit. Z rádií, televizí i magnetofonů zněla Cézarova slova: „Dej mi teď svou vizitku, ať víš, s kým máš tu čest.“ a kudrnatý mladík se vzezřením drsňáka i šviháka zároveň se stal rázem hvězdou. Nejen Vizitku, ale i další písně z prvního alba jako Playboy, Holky bláznivý nebo Bez peněz hrávali diskžokejové s oblibou mládeži k tanci.

Pro Františka Janečka, díky kterému měl možnost dostat se na výsluní šoubyznysu, má Cézar jen slova chvály a uznání. „Je to mimořádná osobnost, která dokáže lidi naučit skromnosti. Pamatuji si na dvě slavné Františkovy věty, které dnes občas cituji svým mladším kolegům: Nedostatek talentu a nadání se dohání pílí a pracovitostí. A ty jistě víš, jaký je tvůj případ. Těch dvou vět se držím celý život,“ říká Cézar, který byl v době své slávy označován za Hamleta českého popu.

I přesto, že Janeček u svých svěřenců tolik dbal na skromnost, ani Janu Cézarovi se nevyhnulo „namistrované“ období. Bujaré večírky a davy fanynek přitom, jako jeho kolega Sagvan Tofi, po většinu své kariéry nevyhledával. „I tak jsem ale určitou chvíli měl zatmění mozku. Tak na tři měsíce jsem se zbláznil, myslel si, že jsem Michael Jackson a pálil tuzexové bony na baru. Člověk by musel být hrozně velká osobnost, aby tomu zabránil. Jednoho rána se ale proberete a zeptáte se sám sebe, na co si to vlastně hrajete,“ tvrdí Cézar.

Ze všech zpěváků a zpěvaček, se kterými se v druhé polovině osmdesátých let „Hamlet českého popu“ střídal na pódiích, si nejvíce padl do noty s Pavlem Horňákem. „Byli jsme velcí kamarádi, dokonce jsem ho učil kouřit,“ směje se při vzpomínce na mladíka, kterého proslavily nesmrtelné hity jako To se oslaví nebo Kotě.

Když byl Cézar na vrcholu popové slávy, přišel rok 1989 a s ním i konec vzestupu popularity. V té době měl sice nahrané druhé album Duše spřízněný, které mělo vyjít v šedesátitisícovém nákladu, ale po listopadové změně režimu se už na pulty nedostalo. „Dvacátého listopadu jsme s Kroky odjížděli na turné do Sovětského svazu, a když jsme se v půlce prosince vrátili, přišel mi dopis od Supraphonu, že nemohou spolupracovat se zpěvákem, který má zákaz vystupovat v Československé televizi,“ vzpomíná Cézar na dobu, kdy se kvůli všeobecné nechuti k lidem z předlistopadového šoubyznysu musel rozloučit s úspěšně nastartovanou kariérou sólového zpěváka.

Ani na začátku devadesátých let se ale zpívání nevzdal. Vystupoval alespoň v zájezdní estrádě Sexy show, ve které se na pódiu střídala hudební produkce s vystoupeními striptérek a kulturistů. „Poznal jsem, že život jde nahoru dolů. V jednu chvíli máte vlastní šatnu a všichni vás obskakují a za rok skončíte řízením osudu v Bardějově, kde hrajete se striptérkami. Byla to další velká, i když drsná škola života, ale vzpomínám na to rád,“ vypráví Cézar.

Protože jeho muzikantská kariéra postupně uvadala, vrhl se jako čerstvý třicátník do zcela jiné oblasti – reklamy a marketingu. A udělal kariéru tam. Začínal jako překladatel reklamních konceptů z angličtiny a přes reklamního textaře se propracoval až na plánovače kampaní. Jako uznávaný marketingový expert nyní spolupracuje s jednou reklamní agenturou i teď, ovšem už ne v rodné Praze, ale v Brně.

Brno je zlatá loď i bez děvčat

„Před deseti lety jsem se rozhodl pro radikální změnu ve svém životě. A protože jsem měl na Brno hezké vzpomínky a přišla odsud dobrá pracovní nabídka, přestěhoval jsem se sem. Poznal jsem tady skvělé lidi a i díky nim jsem tu už desátý rok,“ vysvětluje Cézar. V Brně také začal psát knihy. V roce 2004 novelu Králožroutky, tedy příběh ze zákulisí českých celebrit i politiky, a o rok později román Grand Kundonyon, neboli „thriller pro ženy o tom, jak se zabíjí srdcem“.

Jako spisovatel se po knihách psaných pořádně šťavnatým jazykem proslavil i Četnickými humoreskami. Je totiž autorem jejich knižní podoby. Od roku 2006 mu vyšly už tři díly beletrizací tohoto populárního televizního seriálu. „Jsem člověk třicátých let a miluji Poláčka a Vančuru. Humoresky jsem si oblíbil a snažím se čtenářům přiblížit tehdejší atmosféru. V televizi k tomu měli dobový šatník a auta, já musím okostýmovat jazyk,“ říká autor, který vyhrál konkurz brněnského nakladatelství Jota na přepis Humoresek. V Jotě také pracuje jako lektor, čte a hodnotí texty autorů, kteří chtějí vydat knihu. Zároveň píše i scénáře pro televizi.

I ve svých pětačtyřiceti letech je Cézar svobodný. „O tom, že rodina, manželka a děti jsou hodnota, jsem se dozvěděl hrozně pozdě. A ta, co mi to vysvětlila, na mě krátce poté udělala dlouhý nos. Takže jsem svobodný, a tak už to asi zůstane,“ tvrdí úspěšný spisovatel, který je také autorem knihy o marketingu I zázrak potřebuje reklamu.

Dodnes ho prý někteří lidé jako bývalého zpěváka poznávají, nebo alespoň pátrají v paměti, odkud ho znají. Většinou to jsou lidé, kteří ho v osmdesátých letech zažili na pódiích a poslouchali na diskotékách. A přestože se dnes mnozí dívají na tehdejší hudební tvorbu s opovržením, Cézar se za svou minulost nestydí. „Ti, kteří se tomu pošklebují, nevědí, o čem mluví. To, že něco jednoduše zní nebo vypadá, ještě neznamená, že je jednoduché to udělat. Pro mě je třeba Michal David Mozart českého popu a rád si ho poslechnu. Stejně jako Nedvědy, Bennyho Goodmana, AC/DC nebo Richarda Wagnera,“ říká bývalá hvězda české popmusic.