Disidenti pocházeli z řad umělců, reformních komunistů i katolíků. Hlavními tvářemi brněnského disentu byli třeba Jaroslav Šabata, Petr Pospíchal, Petr Cibulka, Jan Šimsa či Libor Chloupek.

O boj proti režimu se v Brně zasadila i Hana Holcnerová. „Prostě přišel den, kdy jsem už nemohla poslouchat, jak si někteří myslí to stejné co já, ale jsou kvůli tomu ve vězení. Chtěla jsem je podpořit," řekla Holcnerová.

Spolu s Pospíchalem se zasloužili, aby se o praktikách režimu dozvěděla zahraniční rádia Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky.

Dění v Brně se rozproudilo hlavně v sedmdesátých letech, po sepsání Charty 77. „Ta poprvé spojila nejdůležitější proudy odporu," vysvětlil Přikryl. Odpůrce režimu ale popíchly už procesy v padesátých letech s básníkem Zdeňkem Rotreklem a Janem Zahradníčkem.

Brněnští disidenti se scházeli v soukromých bytech, které ale Státní bezpečnost odposlouchávala a sledovala. „Před Pospíchalovým domem bylo pořád zaparkované plynárenské auto," uvedl Přikryl. V tom nepřetržitě seděli agenti Státní bezpečnosti.

Informace si odpůrci režimu předávali hlavně ústně nebo napsané na papírcích. Hlavním kontaktním místem byla křižovatka České a Joštovy ulice, takzvaná čára. „Když jste se tam chvilku poflakovali, vždycky jste narazili na někoho, kdo věděl třeba o tajně pořádaných koncertech," řekl Přikryl.

Zakázanou literaturu pomáhaly šířit takzvané samizdaty. Knihy disidenti přepisovali a vázali. Vzniku hlavně katolického samizdatu pomohl i Jiří Palcr z Blanska. „Aktivně jsem byl zapojený do zajišťování papíru zejména pro Informace o církvi, Čtení do krosny nebo Velehrad. Tehdy nebylo snadné sehnat několik set kilogramů papíru a převézt jej z obchodu do tajné tiskárny," uvedl Palcr. Podílel se i na dovozu zakázaných tiskovin z Brna do Blanska a distribuci v okolí.

Disidenti žili v neustálém strachu. Policie je pravidelně odvážela na výslechy, které byly mnohdy kruté. Pospíchal při jednom z nich přišel o zuby, jindy ho agenti odvezli ke skále a vyhrožovali, že ho z ní shodí. „Neustále v nás vytvářeli strach. Věděli jsme, že jsme sledovaní, často nám kontrolovali doklady," popsal atmosféru totalitního Brna Přikryl. Tehdejší režim využíval lstí, aby disidentům znepříjemnil život. Evangelickému knězi Janu Šimsovi například hrozil postih za to, že odstrčil příslušníka StB, který urážel jeho ženu.

Když začala revoluce v Praze, brněnští disidenti reagovali výzvou k pokojnému shromáždění se svíčkami na náměstí Svobody. „Základem letáku bylo údajné úmrtí studenta Martina Šmída na Národní třídě v Praze a celý ten pražský pochod," řekla Holcnerová.

O víkendu osmnáctého a devatenáctého listopadu Holcnerová s další disidentkou Janou Soukupovou roznášely letáky po vysokoškolských kolejích. „Studenti často ani nevěděli, že se v Praze vůbec něco odehrálo, natož kdo třeba je Václav Havel," okomentovala dění Holcnerová. Výsledkem snah brněnských disidentů bylo, že dvacátého listopadu náměstí Svobody zaplnilo zhruba padesát tisíc demonstrantů.

Disidenti nebyli aktivní jen v Brně, ale i jinde v kraji. „Po sedmnáctém listopadu jsme lidem v Hodoníně předávali zprávy z Prahy. Byly to hektické dny," řekl hodonínský disident Rudolf Jiříček. Jako nepřátelská osoba byl u StB veden i Zdeněk Hrubý z Břeclavi. „Chartu 77 jsem podepsal na podzim 1988, ale sledovaný jsem byl už od roku 1970. Moc jsem se totiž zajímal o politiku," konstatoval disident.

ANEŽKA PŘIKRYLOVÁ
TOMÁŠ KÁRA