Zdravím všechny čtenáře deníku Rovnost. V dalším díle bych se rád podělil o moje další zážitky ze soustředění v Keni. Trénink je v plném proudu a vše vypadá dobře, ale do závodů, které teprve nastaví zrcadlo, je ještě daleko. Tak by bylo vrtkavé plácat se po ramenou, jaká bude forma.

Raději Vám chci představit, jak zde funguje sociální interakce mezi „mzungu" (bílými) a místním keňským obyvatelstvem. Možná se to liší podle lokality, ale ve městě Itenu se to děje následovně. Běžím a každé malé dítě na mě volá: How are you? (Jak se máš?) Ti, kteří jsou hned u cesty, si chtějí plácnout nebo alespoň běžet chvíli se mnou, dospělí zdraví také. Jdu po ulici a každé dítě zdraví, dospělí také, se známými si podám ruku anebo svahilsky řeknu: „Habari yako?" (Jak se máš?). Odpověď: „Mzuri Sana" (Dobře, děkuji), vždy vykouzlí na tváři úsměv. Říkám si, paráda, lidé jsou zde v pohodě, jako u nás na vesnici.

Ohromný rozdíl proti tomu, na co jsem v České republice zvyklý, nastává, když jdu něco koupit. Existuje pro to výraz „obrácený rasismus". Řeknu vám jeden příklad. Jdu večer něco koupit na přípravu večeře a kamarádi mi řeknou, ať jim na chuť donesu hranolky, které tu dělají v takovém kotlíku na ulici, kde je vždycky zástup místních. Příprava chvilku trvá. Přijdu blíž a uslyším: „mzungu" , dav se rozestoupí a prodavačka hranolek se mě hned ptá, kolik porcí si budu přát. Je o ně obrovský zájem, takže se pořád dělají nové.

Řeknu počet, který je většinou asi jako jedna várka, která se dělá přibližně deset minut. Takže na další várku vyprodáno a zájemci, kteří byli přede mnou, dostávají peníze zpět. Jako bonus, ať si zpříjemním čekání, než budou hranolky hotové, mi místní donesou židličku. Žádné škaredé obličeje, že je mzungu sprostě předběhl, ještě přijde dítě a ostýchavě vám podá ruku a pozdraví.

Obdobná situace se děje i u večerního stánku s popcornem, kde stojí asi patnáct školáků, kteří měli toho dne sportovní soutěže a večer si chtějí trochu dopřát. Opět přicházím a z dálky slyším: „Mzungu". „Kolik popcornu chcete?" ptá se prodavač.

Paradox na tom všem je, že cena pro bílé i místní je za totožný produkt stejná. Hranolky stojí v přepočtu pět korun, popcorn dvě padesát. A to nemluvím o tom, když jdeme kupovat zeleninu. Zralé mango stojí v přepočtu na naši měnu pět až sedm padesát. Když kupujeme papriky, rajčata, cibuli a je toho víc, tak vám dají ještě navíc další zeleninu zdarma, prý sleva.

O cenách a kvalitě zeleniny raději ani psát nebudu, jinak se strhne další imigrační krize. Moc se mi tady líbí. Mějte se krásně a příští týden se zase ozvu.

Z Itenu zdraví Jirka Homoláč