Dukovanská elektrárna je místo mnoha rozporů. Na jedné straně tam člověk pociťuje obavy z případné katastrofy nebo neustálých dávek ozáření. Přesto po areálu volně běhají zajíci, u komínů hnízdí poštolky. „Při dvouhodinovém letu na dovolenou dostanete do těla stejnou dávku radiace jako já za rok práce v Dukovanech. Máme tady mnohdy čistší a bezpečnější prostředí než na jiných místech republiky," přibližuje bezpečnost mluvčí elektrárny Jiří Bezděk.

Dostat se do sálu s reaktorem je komplikovaná cesta i pro zaměstnance, natož pro člověka zvenčí. Dotazníky před návštěvou, průchod detektorem kovů i ozáření jsou jen jedním druhem bezpečnosti. Celý komplex připomíná spíše bludiště, v němž se pouze zasvěcení orientují podle nám neznámých značek. „Noví zaměstnanci se školí i dva roky, kromě jiného také v tom, jak se pohybovat po svém úseku. Nesmí se stát, že by se někdo dostal do míst, kde nemá co dělat," vysvětluje mluvčí jaderné elektrárny.

Dukovany⋅První reaktor elektrárny byl spuštěn v roce 1985. Druhý a třetí následoval o rok později, poslední v roce 1987. ⋅Na stavbě se výrazně podílely české společnosti. Mezi nimi například Škoda Plzeň, která přispěla k výstavbě reaktoru či turbogenerátorů.
⋅Při současných technologiích je elektrárna schopná využít jen pět procent energie z jaderného paliva.

Před vstupem do nejstřeženější části se každý musí kompletně převléct do žlutých kombinéz. Tomu předchází chvilková procházka pouze ve spodním prádle. Zvláště mezi šatnou a skladem kombinéz si návštěvník může myslet, že se ocitl někde v krytém koupališti.

V reaktorovém sále pak začne pochybovat, jestli nezabloudil. Rozlehlá hala působí až obyčejným dojmem. Vysoký strop z lehkých materiálů má zabránit poškození při pádu, zároveň se jeví, jako kdyby jej do elektrárny dovezli z nějaké stodoly. Panuje zde ticho, nic se nehýbe, nic nezáří, nebliká. Ani dozimetr nejeví známku čehokoli neobvyklého.

Po filmových ztvárněních by reaktor mohl být pro někoho i zklamáním, ale působí zde nějaké kouzlo. „Když kolem reaktoru provádím návštěvu, snažím se naprosto monotónně popisovat všechno okolo. A pak se jen tak mimochodem zeptám, jestli ví, kolem čeho procházíme. Následující výrazy jsou opravdu nezapomenutelné," směje se technik chemické kontroly Lubomír Bodlák.

Dva téměř deset metrů dlouhé betonové výklenky s kovovým poklopem nahoře v sobě kombinují přírodní sílu s lidskou technologií. „Nikdy jsem tady nepociťoval strach, spíše respekt. Říkáme si mezi sebou, že jadernému reaktoru se vyká," říká technolog Jiří Zýbal.

Při cestě zpět pracovníky čeká další řada kontrol, které měří možnou kontaminaci. Mnohé z kovových přístrojů vypadají jako z nějakého science-fiction filmu. Jejich účel, natož způsob použití, se velice těžko odhaduje. Přesto neuplyne víc než pár minut a zaměstnanci mohou po práci odjet domů.

MATĚJ ŘÍHA