Petra Šedu a jeho vášeň pro tramvaje a autobusy znalo jen jeho blízké okolí a pár řidičů brněnského dopravního podniku. Až do listopadu 2004. Po potyčce s řidičem tramvaje si totiž dnes čtyřiatřicetiletý Šeda stěžoval na dispečinku dopravního podniku a nahrávka telefonátu se dostala mezi lidi. Jeho věta: „U Semilassa poteče krev“, tak vstoupila do brněnských dějin. O tom, kdo je Petr Šeda a proč jeho konflikty často končí výhrůžkami, vypráví brněnský Deník Rovnost v dalším dílu seriálu 15 minut slávy.
Šedu přitahovaly tramvaje už jako kluka. „Když byl malý a šel si hrát ven před dům, řekli jsme mu, že musí za půl hodiny zazvonit na zvonek, abychom věděli, že je opravdu poblíž. On byl schopný za těch třicet minut jet autobusem do Kohoutovic a zase zpátky a za tu půlhodinu opravdu zazvonil. My jsme přitom byli přesvědčení, že byl opravdu celou dobu před domem,“ usmívá se jeho matka Zdena Šedová. To, že její syn tráví veškerý volný čas v autobusech a tramvajích, se dozvěděla až od známých, kteří si ho na opačné straně Brna všimli.
Vášeň pro dopravní prostředky ho neopustila. „Když chodil do školy, tak zase odcházel z vyučování dřív a našli jsme ho až večer na Stránské skále. Celý den jezdil tramvajemi,“ kroutí hlavou při vzpomínkách Šedová. Co jejímu synovi na městské dopravě tak učarovalo, neví.
Už od dětství se Šeda občas projevoval agresivně. „Je takový odjakživa, ale nemůže za to. Měl dětskou mozkovou obrnu a kvůli tomu má poškozený mozek. Někdy je prostě zlý, nebo vzteklý. Nezvládá emoce, a to má doteď,“ přiznává matka a říká, že se její syn léčil osm let v psychiatrické léčebně Opařany. Ale bez většího úspěchu. Kvůli svému postižení je teď Šeda v plně invalidním důchodu.
Výhružný telefonát
Šedova záliba v jízdě tramvají jej ale dostala do střetu s řidičem. Pak volal na dispečink a žádal jeho výměnu. „Jestli ho nevystřídáte, zabiju ho mezi cestujícími,“ rozčiluje se v nahrávce. Jestli měl Šeda pravdu a řidič ho opravdu bezdůvodně vyhodil z tramvaje, nebo mu naopak on znemožňoval řízení, se už nedá zjistit.
„Šedovi se řidič dlouhodobě nelíbil. Dělal mu proto různé naschvály,“ tvrdí mluvčí brněnského dopravního podniku Hana Pohanová. Šedova matka je však opačného názoru. „Tento řidič byl jediný, kdo na mého syna neustále útočil. Nechtěl ho pustit do tramvaje. Ten muž měl problémy ještě předtím, než se stal řidičem,“ hájí svého syna Šedová. Podle ní se dopravní podnik za své lidi pere a řidič žádnou zodpovědnost nenesl. „Už kvůli Šedovi se k případu dopravní podnik vracet nechce,“ odmítla uvést podrobnosti případu Pohanová.
Šedová popírá, že by její syn mohl někomu ublížit. „Hádá se. Ale nikomu by nic neudělal. Ani nechápu, proč si všichni myslí, že je ten telefonát tak hrozný. Každý, když se naštve, sem tam řekne, že někoho zabije. Nemyslel to tak. Jenže protože je postižený, tak se to u něj bere trošku jinak,“ tvrdí Šedová.
To, že se Šedovy reakce vyhrotily, ale přiznává. „Okolí je k němu kruté, protože se vymyká. Je jiný a lidé to neumějí přijmout. Dříve kvůli tomu hodně plakával. V posledních letech se ale začal hádat,“ povzdychne si matka. Primář černovické psychiatrické léčebny Vladimír Smékal však tvrdí, že lidé s poruchou osobnosti, která se projevuje agresivitou, ublížit mohou. „U této nemoci se to nedá vyloučit. Záleží na tom, jak moc je dotyčný rozrušený. Může se dostat do stavu, kdy neví, co dělá,“ vysvětluje psychiatr.
Šedovy nenadálé výpady způsobuje psychické onemocnění. „Pokud dojde k poškození mozku, u některých jedinců se může vyvinout porucha osobnosti. Její projevy jsou hlavně neschopnost přizpůsobit se sociálním normám, podráždění až agresivita. Takový člověk potom často rozněcuje konflikty, jedná neočekávaně, nedokáže si uvědomit následky,“ popisuje příznaky psychické choroby primář Smékal. Šeda se tak dostává do situací, kdy své jednání neovládá.
Zodpovědný za své chování ale stále je. „Mezi soudy a znalci platí dohoda, že pokud je nemoc od dětství stále ve stejném stavu, jsou lidé způsobilí a za sebe zodpovědní. Když je totiž mozek poškozený, stačí velice malý podnět, aby se člověk přestal ovládat. Může se ale naučit vyhýbat se těmto podnětům,“ vysvětluje Smékal, podle kterého se může u takových lidí projevit porucha například po požití alkoholu nebo při emočním stresu. „Odtlumí se tak totiž regulační psychické mechanismy v mozku,“ podotýká primář.
Na tom, jestli je podnětem agresivních reakcí Petra Šedy právě alkohol, se dá jen dohadovat. U nahrávky jeho telefonátu na internetu se však lidé mohou v reakcích přispěvatelů dočíst, že podstoupil protialkoholní léčbu.
Pokoj plný tramvají
Proč se někdy Šeda chová agresivně není jisté. Jasné ale je, že hromadná doprava se stala jedním ze smyslů jeho života. Ve svém pokoji v Bystrci má Šeda tisíce fotek tramvají, trolejbusů a zastávek, štosy jízdních řádů všech českých měst a desítky vyřazených cedulí z tramvají, které mu věnovali kamarádi tramvajáci. „Dostal také starý ovládací panel z tramvaje. Někdy si ho dá na stůl, kolem si rozestaví cedule a představuje si, že je řidič,“ říká Šedová. Největším snem jejího syna je právě stát se řidičem tramvaje. Proto také byl členem brněnského Tramvajklubu. Po incidentu s řidičem však musel odejít.
Právě záchvaty agresivity způsobily, že se řidiči začali Šedovi vyhýbat. Jeho přehnanou zálibu v tramvajích, totiž dříve tolerovali. „Měl mezi nimi své kamarády. Fandili mu a chápali jeho zálibu. Dávali mu třeba vyřazené cedule nebo staré jízdní řády,“ popisuje mluvčí dopravního podniku Pohanová přístup řidičů k Šedovi.
Muž je ale svými výpady postupně odradil. „Ohrožuje totiž nejen sebe, ale i všechny cestující. Stalo se několikrát, že třeba skočil řidiči přímo před tramvaj. A to není legrace najednou ji ubrzdit, ohrožuje to všechny cestující,“ říká Pohanová a dodává, že také Šedovy rady řidičům znamenaly spíš zhoršení podmínek jejich práce. „Chápu, že je nemocný, ale pokud agresivně řidiče okřikuje, i když třeba nejedou přesně podle jízdního řádu, je těžké se s ním domluvit,“ poznamenává mluvčí.
Agresivita v telefonátu na dispečink dopravního podniku ale podle primáře Smékala s jeho zálibou v městské hromadné dopravě nesouvisí. Porucha osobnosti se totiž může projevit kdykoliv a kdekoliv. „Lidé s touto nemocí často touží po adekvátním zařazení do společnosti. Najdou si proto nějakou náhražku, která jim dává smysl života a dělá ho důležitý,“ myslí si Smékal a uvádí, že patologické koníčky v podobném případě nebezpečné nebývají.
To si ale možná nemyslel ten, kdo nahrávku umístil na internet. „Zjišťovali jsme, jak k tomu došlo. Nicméně šetření neukázalo na pochybení některého ze zaměstnanců. Učinili jsme proto taková opatření, která podobné předání nahrávek vylučují,“ zdůraznila Pohanová. Šedova rozrušená reakce se však mezitím stala jednou z nejvyhledávanějších věcí na internetu. Z nahrávek mnozí vytvořili remixy, které doprovází třeba řev motorové pily. A lidé se mu většinou smějí.
„Když jsem slyšel nahrávku poprvé, musel jsem se řehtat od ucha k uchu. Když mi pak manželka řekla, že u nich Petr Šeda ležel na oddělení, a že je to psychicky narušený člověk, přišlo mi to spíš smutné,“ píše v internetové diskuzi pod nahrávkou uživatel s přezdívkou Stilgar-CZ.
Čekání na soud
Jaký bude jeho další osud není jisté. Nyní je totiž Šeda ve vazební věznici v Ostravě. Devátého září ho čeká soud za loupež. „Nechápu to. Říká, že to neudělal a já mu věřím. Do různých měst jezdí za svými kamarády z dopravních podniků. A nikde neměl žádné problémy, jen v Brně, kvůli jednomu řidiči,“ říká Šedová. Až se však Šeda vrátí do Brna, může ho čekat nový začátek. „Domluvili jsme se s ním, že za vším, uděláme tlustou čáru. Pokud nebude ohrožovat cestující a omezovat dopravu, může si jezdit, jak bude chtít,“ ujišťuje za dopravní podnik Pohanová.
Připraveni pomoci jsou také na radnici v Brně-Bystrci. „Řešili jsme s ním několik přestupků. Jen když někoho z úřadu potká na ulici, bezdůvodně ho napadá. Víme ale, že za to nemůže,“ tvrdí místostarostka Bystrce Eliška Kovářová. Podle ní si proto nikdo z radnice nebere útoky osobně a spolupráci se Šedou by ocenili. „Kdyby přišel slušně na sociální odbor a požádal o pomoc, určitě by s tím nebyl problém. Mohli bychom mu najít třeba nějaké chráněné dílny, kde by mohl dělat, co by chtěl,“ uvádí Kovářová.
Pracovat v běžném prostředí totiž kvůli své nemoci Šeda nezkoušel. „Může dělat jen něco jednoduchého. Snažil si najít práci, ale nikde ho nechtějí,“ krčí rameny Šedová. Její syn na krátkou dobu například uklízel v supermarketu. „Jenže on je prostě společenský. Byl moc upovídaný, a tak tam nevydržel,“ myslí si. Chráněné dílny by mohly být pro Šedu, i když mu neumožní stát se řidičem, nejvhodnější volbou. „Lidé s poruchou osobnosti potřebují odpovídající pracovní zátěž. Bývá velice problematické je udržet v běžném pracovním procesu, protože se jejich chování projevuje jako nekázeň,“ dodává Smékal.
Šedova matka však pochybuje, že by se její syn do práce mohl vrátit. „Je to invalidní důchodce a nemůže dělat nic. Přes den se ale nenudí. Vždycky doma uklidí, zajde za svou babičkou a tetou a se vším jim pomůže. Zbytek času pak tráví v tramvajích. Hodně taky jezdí po republice za kamarády z dopravních podniků,“ dodává Šedová.