Plachý český Rimbaud psal hlavně v léčebně

Básníkem Brna, českým Rimbaudem a velkou nadějí české poezie bývá označovaný plachý a citlivý básník s velkou obrazností. Narodil se v Brně, ale prožil přes polovinu života v psychiatrických léčebnách ve Velké Británii.

Prosadil se v české poezii ve čtyřicátých letech minulého století. O svém životě Ivan Blatný řekl: „Kdybych si mohl vybrat, pak bych se nenarodil. Ale když to už musí být, pak se chci s tím osudem smířit a být šťastný.“ Po emigraci v roce 1948 zakázaného a posléze zapomenutého básníka Ivana Blatného představuje další díl seriálu Deníku Rovnost Jihomoravané, kteří dobyli svět.

Narodil se 21. prosince 1919 jako syn českého literáta Lva Blatného. S rodiči hodně cestoval. V roce 1930, kdy bylo Ivanu Blatnému jedenáct let, jeho otec zemřel. Po necelých třech letech přišel také o matku Zdeňku. Poté se o něj starala babička Anna Klíčníková a po dědečkovi zdědil prosperující optický podnik, který ho peněžně zabezpečil až do roku 1948.

Vystudoval s obtížemi gymnázium, byl však redaktorem studentského časopisu a získal první místo v soutěži o báseň roku. Začal studovat Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor čeština – němčina, ale po uzavření vysokých škol za druhé světové války studium ukončil a už nedokončil. Za války přispíval také do několika literárních časopisů. Prvotina, básnická sbírka Paní Jitřenka, mu vyšla v roce 1940.

O rok později vydal sbírku Melancholické procházky, která zvítězila v celonárodní soutěži. „Básník v ní kráčí zasněný a plný údivu milovaným Brnem. Píše například „Na malém nádvoří, schouleném pod Petrovem, rozlouskl podvečer potichu slupku ech“. Dokázal udělat z banálních ulic a zahrad překvapující mytologii,“ tvrdí literární vědec Marek Homola.

V roce 1942 se Blatný stal členem Skupiny 42. „Byla to česká umělecká skupina, jejímž základním programem bylo zaměření na město, městskou krajinu a městský způsob života. Speciálně především na městskou periférii, na továrny a život obyčejných pracujících lidí,“ vysvětluje literární historik Petr Zahradníček.

Po roce 1945 vstoupil Blatný do komunistické strany, ale už tehdy trpěl duševními potížemi. V nervovém sanatoriu se totiž léčil poprvé v roce 1941 poté, co jeho přítel, básník Jiří Orten, zahynul pod koly německé sanitky. A pak také o dva roky později, kdy se údajně chtěl vyhnout totálnímu nasazení.

Do komunistického převratu v roce 1948 ještě stačil vydat sbírky Tento večer a Hledání přítomného času. Obě měly obrovský úspěch a zdálo se, že Blatného vzestup nemůže nic zastavit. Byl to omyl. Devětadvacátého března odletěl Blatný na pozvání Britské rady do Londýna a téhož dne večer v BBC oznámil, že se už do Československa nevrátí.

Poštou vrátil průkazy člena KSČ a Syndikátu českých spisovatelů. Následovalo to, co následovat muselo. V Československu ho označili za zrádce, zbavili majetku i občanských práv a stal se zakázaným básníkem. „Československý rozhlas dokonce oznámil, že v Anglii zemřel,“ dodává Homola. Zaživa pohřbený básník v přímém přenosu sledoval, jak je ve své vlasti hanobený, jak mizí jeho knihy z knihoven, jak jeho jméno nesmí zaznít v rozhlase, jak jeho dílo nesmějí tisknout noviny a časopisy. U Blatného propukla plně paranoia, obával se, že ho komunističtí agenti nastrčení ruskou tajnou službou KGB chtějí unést zpět do Československa.

V Anglii měl jeden z největších českých modernistických básníků druhé poloviny dvacátého století problémy prosadit se. V roce 1954 byl znovu zavřený do psychiatrické léčebny s diagnózou paranoidní schizofrenie a v roce 1963 ho přeložili do nemocnice v Ipswichi.

O básníkovi v léčebně se při návštěvě Brna dozvěděla od Blatného bratrance Jana Šmardy zdravotní sestra Frances Meachamová. Po návratu domů Blatného vyhledala. Začala ho pravidelně navštěvovat, až do roku 1987 se mu stala pečovatelkou a sekretářkou. „Zajišťovala rukopisy, které si těžce nemocný básník psal na všelijaké papírky a posílala je Josefu Škvoreckému do Toronta. Ten vůbec nevěděl, že Blatný ještě žije a byl jeho poezií doslova nadšený,“ uvádí Homola. V nakladatelství ´68 Publishers pak vyšel výbor jeho tvorby pod jménem Stará bydliště. Vydání této sbírky Blatného povzbudilo a začal pracovat na své poslední sbírce - Pomocná škola Bixley.

Posledních dvacet let svého života Blatný denně usedal s cigaretami a čajem k psaní básní. Nebylo možné oddělit jedno od druhého. Byl totálním básníkem. Dalo se ho vidět, jenže nebylo možné s ním komunikovat. Přesto v březnu 1990 pozdravil Blatný lístkem prezidenta Václava Havla při jeho oficiální návštěvě v Británii. Sdělil mu v něm, že do vlasti se už nevrátí.

Zemřel 5. srpna 1990 ve všeobecné nemocnici v Colchestru na chronickou obstruktivní chorobu dýchacích cest a zápal plic. V roce 1991 byl básníkův popel převezen do Brna a tam 2. května 1991 uložen do společného hrobu k rodičům Lvovi a Zdeňce. Jeho hrob se nachází na čestném místě na brněnském Ústředním hřbitově. V roce 1997 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam medaili Za zásluhy.

Kabaret Blatný

V Památníku národního písemnictví v Praze leží patnáct objemných krabic nacpaných volnými listy i stovkami školních sešitů a v nich jsou desetitisíce veršů. „Zpracovávat Blatného pozůstalost znamená v první řadě luštit často dosti nedbalý rukopis a stovky konotací a konkrétních odkazů. Vybrat básně k vydání je až to poslední v řadě, ale ani to není jednoduchá úloha. Už kvůli obrovskému množství textů, které navíc Blatný v podstatě jako tradiční básně ani nekoncipoval,“ uvádí Martin Reiner, který získal odborný grant na zpracování Blatného pozůstalosti.

Básnická tvorba i životní osudy významného a nedoceněného českého básníka Ivana Blatného se staly inspirací pro skladatele a libretistu Miloše Orsona Štědroně. Pražské komorní divadlo připravilo nevšední projekt s názvem Kabaret Ivan Blatný, v němž jsou použité básníkovy texty. Většina textového materiálu pochází ze sbírek Stará bydliště a Pomocná škola Bixley. Do hlavní role postavy básníka Ivana Blatného byl obsazen herec Karel Dobrý.