Reichenbach objevil parafín. A proslavil Blansko

Baron Karl Ludwig von Reichenbach, slavný chemik, vynálezce a metalurg, významný geolog a mineralog, ale také jeden z průkopníků speleologie, dosáhl věhlasu v každé z uvedených vědních disciplín. Dvacet roků z jedenaosmdesátiletého života úspěšného průmyslníka a ředitele blanenských železáren je spojeno s jižní Moravou. Proto se mu věnuje další díl seriálu Deníku Rovnost nazvaný Jihomoravané, kteří dobyli svět.

Karel Reichenbach se narodil 12. února 1788 ve Stuttgartu v rodině knihovníka a archiváře. Studoval na univerzitě v Tübingenu, kde získal titul doktora filozofie. V mládí se zajímal o politiku a podporoval vytvoření Německa, které mělo vzniknout z rozdrobených německých států. Postupem času se ale zaměřil na ryze vědecké záležitosti. Navštívil hutě v Německu a ve Francii a stal se odborníkem v hutnictví.

Obrat v jeho životě nastal v roce 1821. Do služeb ho vzal hrabě Hugo František Salm. „Potkali se úplně náhodou už o tři roky dřív v chemické laboratoři vídeňské univerzity. Pracovali v ní na shodném problému karbonizace dřeva,“ popisuje první setkání tehdy třicetiletého Reichenbacha s hrabětem Dana Janáková z Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze. Reichenbach zkoumal pro bádenské železárny v Hausachu, jak nejefektivněji využít dřevěné uhlí jako tepelný zdroj v železářských pecích. Stejná otázka jako budoucího majitele blanenských železáren zajímala Salma. Výsledkem jejich dlouholeté spolupráce bylo udělení privilegia Hugo Františku Salmovi na výrobu dřevěného uhlí v uzavřeném prostoru.

Pánem železáren

Na Blanensko se Reichenbach poprvé podíval v roce 1818, aby se seznámil s provozem a výsledky železáren. Bydlel na blanenském zámku a v první polovině dvacátých let se dostal do vedení podniku. „Hrabě Salm byl nemocný. V době napoleonských válek ho dvakrát zajali a věznili, po návratu dokonce kvůli oční chorobě používal slepeckou hůl. Hledal někoho spolehlivého pro řízení železáren,“ vysvětluje Janáková.

Podnik od prvních let prosperoval, a protože se Reichenbach přímo podílel na čistém zisku, stal se časem neomezeným pánem nad blanenskými železárnami. A díky svým schopnostem i vůdčí osobností celého panství. Hrabě Salm ho považoval za přítele a Reichenbach na oplátku závody značně zvelebil. Ty byly dlouhou dobu největší továrnou v rakouském císařství. Zavedl v nich nejmodernější výrobní metody a podnik oddlužil. „Myslel i na dělníky. Vybudoval v Blansku dělnickou kolonii a prosadil výstavbu sociálních zařízení v železárnách,“ píše Ivo Rolný v publikaci Blanenská léta Karla z Reichenbachu.

Reichenbach tíhl i ke geologii a v roce 1833 vytvořil takzvanou barevnou geologickou mapu okolí Blanska. Ta je dodnes nejstarší známou mapou tohoto zaměření na území Moravy. V mineralogii je jeho jméno navždy spjato s objevem lounských kamenů, později nazývaných olomučanské koblížky. Reichenbach tyto zvláštní kalciové valouny nalezl při pokusných výkopech, popsal je a uvedl do odborné literatury.

V oblasti speleologie se zasloužil o posun v celkovém chápání jeskyní. Tuto zásluhu mu připsal i známý krasový badatel Karel Absolon. „Konce jeskynních chodeb jsou pouze zdánlivé. Vždy jsou to jen zřícená místa uprostřed dalšího pokračování,“ cituje Reichenbacha ve své knize Rolný.

Světové vynálezy

Největší objev se Reichenbachovi povedl, když se v Blansku věnoval destilaci dřeva. Jako prvnímu se mu podařilo extrahovat parafín. Ten se získává úpravou ropy a dodnes se používá jako základ svíček, ale i v lázeňství, v kosmetice, k impregnaci dřeva nebo k výrobě krémů a vosků. Natrvalo se tak zapsal nejen do dějin Blanska, ale i světové vědy. „Do té doby se svítilo buď svíčkami ze včelího vosku, kterých bylo málo, nebo lojovými, a ty zase příliš čadily,“ vysvětluje ředitelka blanenského muzea Eva Nečasová převratnost objevu. Reichenbach dokonce jako první na světě připravil umělé barvivo pittakal. V Blansku ho začali vyrábět jako náhradu za dovážené indigo. „Předešel tím téměř o pětadvacet let podobný objev W. H. Perkina v Anglii,“ píše Adolf G. Pokorný.

Rok 1835 přinesl do Reichenbachova života tragédii. Ve Stuttgartu zemřela jeho těžce nemocná manželka a při cestě do Benátek na tyfus dcera Ottana. Ztráta blízkých vědcem otřásla a rovnováhu se snažil nalézt v práci. Začal se zajímat o zemědělství. Když rostoucí spotřeba sladidla vyvolaná pitím čaje a kávy zvýšila poptávku po cukru, postavil a rozšířil cukrovar v Rájci­Jestřebí. I ten byl během několika let považován za největší a nejmodernější v Evropě. „Na stavbu cukrovaru si dokonce Salm od Reichenbacha půjčil dvaasedmdesát tisíc zlatých. Nazpět je vynálezce dostal až čtyřiadvacet let po smrti hraběte,“ líčí počátek budoucích problémů kastelánka zámku Rájec­Jestřebí Jana Kopecká. Po smrti hraběte Salma v roce 1836 jeho syn Hugo Karel Eduard Salm začal na Karla Reichenbacha pro jeho nesporné úspěchy žárlit. Nakloněna mu nebyla ani vdova po Salmovi, irská hraběnka Mac Caffry Keanamore-Magnierová.

Přestože mladý Salm zpočátku stál na straně Reichenbacha a využil jeho vlivu ve sporu o dědictví, nakonec obvinil vynálezcova bratra Emila z podvodných machinací s penězi v cukrovaru. Ten obvinění neunesl a spáchal sebevraždu. Stejný scénář uplatnil i na Reichenbachova syna Reinholda. Karel Reichenbach s obviněními nesouhlasil, Hugo Karel Salm mu zakázal vstup do cukrovaru a zavřel pro něj dveře u Salmů.

Odchod z Blanska

Spory byly poslední kapkou a v roce 1840 se Karel Reichenbach odstěhoval do Vídně. Tam se na zámku Kobenzl začal věnovat „odistickým“ bádáním. „Šlo o zkoumání vyšší nervové činnosti člověka, které se zabývalo senzitivními jevy a vyzařováním magnetických vln. Reichenbach je nazval OD,“ vysvětluje neurolog Adam Hajský.

Reichenbach obohatil a také výrazně urychlil rozvoj průmyslu na Blanensku. V údolí řek Punkvy a Svitavy zanechal svým pokračovatelům v Blansku nedocenitelné dědictví. Uslyší o něm i turisté, kteří navštíví zámek v Rájci- Jestřebí. „Mluvíme o něm v rohové místnosti a knihovně. Samozřejmě se zmiňujeme o jeho vztahu k hraběti Salmovi. Byl jeho přítel a patřil mezi významné osobnosti regionu,“ dodává Kopecká.

Na Moravě se na Karla Reichenbacha často nevzpomíná, v jeho rodném Stuttgartu jej připomíná pamětní deska na domě v ulici Neuer Brücke číslo 1. V závěru svého života získal Reichenbach nálepku škarohlída a podivína, který se straní lidí. Zemřel zcela opuštěný v Lipsku 19. ledna 1869.

Opatroval milostné dopisy krále

Milostné dopisy hannoverské šlechtičny Karoliny von Linsingen a pozdějšího anglického krále Williama IV. se našly v pozůstalosti Karla Reichenbacha. Jak došlo k tomu, že chemik a průmyslník věděl o události, která na konci osmnáctého století hýbala anglickým královským dvorem?
„Do Karoliny z Linsingenu se princ William zamiloval. Byla dcerou jeho strážce. Nechali se 21. srpna 1791 v lesní kapli tajně oddat,“ vypráví příběh lásky dcery generála a syna krále Jiřího III. historička Ivana Klumparová.

Protože William měl místo nemocného bratra Jiřího IV. nastoupit na anglický trůn, Karolina pro svůj původ nepřicházela jako manželka budoucího krále vůbec do úvahy. Princova matka, královna Charlotta Sofie, sňatek neuznala. „Ve společnosti vypukl skandál a došlo k rozvodu,“ popisuje tehdejší dobu Klumparová.
Královna přesvědčovala Karolinu, aby prince opustila. Oba mladí lidé však na své lásce trvali. „Karolina byla těhotná. Údajně potratila, ve skutečnosti chlapec přežil. Dali ho na vychování do bohaté rodiny,“ pokračuje Klumparová.

Karolina okolnosti porodu neunesla a upadla do zvláštního mrákotného stavu. Byla prohlášená za mrtvou, před pohřbem ji ale vzkřísil mladý lékař Adolf Meineke. Za něj se provdala a následovala ho do Blanska, kde v roce 1815 zemřela. Její hrob se nezachoval. Připomíná jej pamětní deska, osazená zde koncem 19. století, a růžová zahrada.

Intimní korespondenci svěřila Karolina před smrtí svému zeti Karlu Gottliebu Teubnerovi. Ten byl správcem železáren v Blansku a dopisy předal svému příteli Reichenbachovi. Pro lepší srozumitelnost příběhu Reichenbach opatřil dopisy vysvětlivkami a komentáři. Sám je nikdy nezveřejnil, objevil je po letech žurnalista Václav Antonín Crha, který příběh tragické lásky a nešťastné Karoliny oživil.