„Šachy jsem hrál díky rodičům už od čtyř let. Jenže když se provozují závodně, jsou hodně náročné na čas. Navíc není lehké konkurovat mladým, kteří se šachům věnují třeba deset hodin denně. To už jsem nestíhal,“ přiznává čtyřnásobný šachový mistr republiky a juniorský vicemistr světa z roku 1985.

Loni se proto Pavel Blatný rozhodl přesedlat na poker. „Na šachovém turnaji v americkém Connecticutu jsem se tehdy poprvé dostal do poker roomu a úplně mě tento sport pohltil. Nastudoval jsem všechnu dostupnou literaturu a začal hrát,“ vzpomíná devětatřicetiletý hráč.

Netrvalo dlouho a šokoval celou pokerovou veřejnost. Hned na svém druhém mezinárodním turnaji dosáhl nejlepšího umístění českého hráče na turnaji pokeru v historii, když skončil desátý na Prestižním evropském poker šampionátu (MCOP) v nizozemském Amsterdamu. Jako výhru si odvezl šek na tři čtvrtě milionu korun.

„Ale z toho mně zbylo tak deset procent. Zbytek jsem odevzdal sponzorovi, který za mě zaplatil startovné, což bylo osm tisíc euro,“ přibližuje.
I přes celosvětovou popularitu pokeru se mezi veřejností stále objevují názory, že poker není sportem, ale jen hazardní hrou, ve které o výhře rozhoduje hlavně štěstí.

„Vliv štěstí je u pokeru sice nesporný, ale jenom to nestačí. Vrcholný poker je umění. Velkou roli v něm hraje psychologie a umění číst řeč těla. Všichni profíci proto hrávají v kšiltovce a s tmavými brýlemi, protože i na reakci zorničky protihráč pozná, že jste právě dostal dobrou kartu. Někteří si navíc zakrývají i ústa, jiní hrávají se zdviženým límcem u košile, aby nebyla vidět tepna na krku,“ zdůvodňuje proslulý „poker face“.

Zálibu v pokeru musí Pavel Blatný skloubit s civilním zaměstnáním, neboť třetím rokem pracuje jako generální manažer Bobycentra. „To není nic neobvyklého. Mezi pokeristy je řada špičkových manažerů, kteří musejí v práci denně učinit několik klíčových rozhodnutí. Poker je pro ně výborným tréninkem,“ naznačuje.