Jako malý jsem ležel v mapách a hltal každou zmínku o exotických krajích. Ohromil mne obrázek jihoafrického Kapského Města a Stolové hory v pozadí. Když jsem po letech poprvé viděl Stolovou horu nad Klentnicí na Břeclavsku, oněměl jsem. Přelud z mých dětských snů stál náhle přede mnou. Na Pálavě mě pak uchvátilo ledasco, ale ten první mystický zážitek je nezapomenutelný.

To je první vzpomínka historika Miroslava Koudely na Stolovou neboli Tabulovou horu. Je součástí národní přírodní rezervace Tabulová, Růžový vrch, Kočičí kámen, které Deník Rovnost věnuje další díl seriálu Přírodní klenoty jižní Moravy.

NOVÝ DÍL SERIÁLU PŘÍRODNÍ KLENOTY JIŽNÍ MORAVY ČTĚTE V PONDĚLNÍM (DNEŠNÍM) VYDÁNÍ JIHOMORAVSKÝCH DENÍKŮ ROVNOST!

Chráněné území se skládá ze tří blízkých, ale samostatných částí. „V minulosti se území různě slučovalo a dělilo. Právě se plánuje, že první dvě části zůstanou spojené a Kočičí kámen se zase stane jen přírodní památkou," uvádí vedoucí Správy chráněné krajinné oblasti Pálava Jiří Matuška.

Stolová nebo Tabulová hora získala jméno podle vodorovného vrcholu. Jižní část kopce je podle Matušky vzácná také díky výskytu šalvěje vlnaté. „Rostlinu tam lidé sbírali už v druhé polovině devatenáctého století. Nejblíž roste na Slovensku v okolí Bratislavy," informuje vedoucí správy.

V době bronzové vniklo na Tabulové hoře opevněné sídliště. „Postavil je lid mohylové kultury. Lid s kulturou popelnicových polí pak opevnění zdokonalil. Nejpřístupnější místa hory chránil příkop a hradba, víc kryté části zřejmě jen dřevěná palisáda," popisuje hradiště archeolog Milan Salaš z Moravského zemského muzea.

A podotýká ještě, že první stopy osídlení tohoto místa pocházejí už z počátku pozdní doby kamenné, kdy tam žili lidé s kulturou nálevkovitých pohárů.

Archeolog doplňuje, že v mladší době bronzové postavili tehdejší lidé v Pavlovských vrších dokonce tři hradiska. Kromě Tabulové hory ještě na kopcích Děvín a Kotel. „Byla to strategická centra na soutoku řek Svratky a Dyje. Jejich existenci dokládají i nálezy mnoha bronzových pokladů v okolí. K sídlišti na Tabulové hoře patřilo ještě žárové pohřebiště, které archeologové objevili na severním konci Klentnice," upřesňuje archeolog.

Bývalé hradisko dnes připomíná jen mírně zvlněný terén. Zato na protějším Růžovém vrchu je historie patrnější. Na jeho dvou skalních útesech se tyčí zřícenina Sirotčího hradu. „Dostal jméno podle rakouského rodu Sirotků, který ho na konci třináctého století založil. První zmínky o hradu jsou z roku 1305. Po Sirotcích připadlo místo rodu Lichtenštejnů, který ho připojil ke svému mikulovskému panství," vypráví historik Koudela z Regionálního muzea v Mikulově.

Hrad podle něj zanikl pravděpodobně do poloviny šestnáctého století, protože v roce 1590 už ho historické prameny označují jako pustý.

Matuška připomíná, že se pod zříceninou dochovala ještě malá botanická zahrada s pálavskou květenou. „Vznikla na počátku dvacátého století. Zřídili a udržovali ji původní němečtí obyvatelé," říká Matuška.

K rezervaci mají podle starosty nedaleké Klentnice Romana Koprivňanského vztah i současní obyvatelé z okolí. „Je tu nádherný kraj, kde se dobře žije. Většina místních Tabulovou horu a okolí velmi dobře zná. Na vycházky tam míří spíš turisté. Jejich množství se každým rokem zvyšuje. Daří se díky tomu klentnickým penzionům a restauracím. Naopak obec těžko pojme množství aut, kterými návštěvníci přijíždějí. Máme problémy s parkováním. Občas turisté poškodí obecní majetek," tvrdí Koprivňanský.

Dodává, že z chráněného území má nejraději okolí Tabulové hory. „Funguje tam veřejné tábořiště, kterému obec pronajala starý nevyužívaný lom. A také mám rád pohled do krajiny ze Sirotčího hrádku. Člověk vidí novomlýnské nádrže i Lednicko-valtický areál," pochvaluje si starosta.

Přibližně dva kilometry jižně od Klentnice leží poslední část národní přírodní rezervace, Kočičí kámen. „Je to svah s malými vystupujícími vápencovými skalami. Obklopují ho vinohrady a křovinaté remízky. V devadesátých letech minulého století tam vědci zaznamenali přibližně 210 rostlinných druhů," vyčísluje turista a provozovatel internetových stránek o turistice Jiří Němeček.

V minulosti se tam podle něj dalo narazit na množství zkamenělin, hlavně s otisky mořských korálů, ulit a hlavonožců. „Lidé si Kočičí kámen často pletou s Kočičí skálou, která leží nedaleko blíž k Mikulovu," podotýká ještě Němeček.

Tabulová, Růžový vrch, Kočičí kámen

Forma ochrany: národní přírodní rezervace

Vyhlášeno: 26. července 1951

Rozloha: 48,27 hektaru

Jak se tam dostat: Chráněné území se nachází jižně od Klentnice na Břeclavsku. Místem prochází červená turistická trasa vedoucí směrem k Mikulovu.

Důvod ochrany: Důvodem ochrany jsou skalnaté vápencové útvary, výskyt vzácné šalvěje vlnaté, žížaly hlubinné, kobylky ságy či užovky stromové.

Mapa: turistická mapa Klubu českých turistů číslo 88

Historik Plaček: Hrad stál na dvou skalách

Brno /ROZHOVOR/ - Ze Sirotčího hradu u Klentnice na Břeclavsku se dochovalo torzo. Jak sídlo dřív vypadalo, už dnes může přiblížit jen historická kresba. Její tvorba není nic jednoduchého. Vyžaduje studium pramenů i průzkum terénu. Historik Miroslav Plaček z brněnské Masarykovy univerzity se touto činností zabývá už pětačtyřicet let. „Kvalitní kresebná rekonstrukce může pomoci v dalším bádání," upozorňuje.

Zaujala vás v něčem zřícenina Sirotčího hrádku?

To byla ojedinělá stavba. Šlo totiž původně o dvě samostatné hradní budovy na dvou skalních útvarech. Kolem nich bylo další zázemí.

K čemu jsou rekonstrukce původní podoby zřícenin užitečné?

Jako badatel se pohybuji mezi archeologií, historií a dějinami architektury. Takové spojení je přínosné. Pro ryzího historika může být obtížné číst ve starých plánech či ve skladbě hradů. Reálná a kvalitní kresebná rekonstrukce mu může pomoci v dalším bádání. Ale hlavně na informační tabuli může návštěvník zřícenin vidět, jak místo původně vypadalo.

Jak rekonstrukce historické podoby hradu vzniká?

V případě hradu, který zchátral ve třináctém století, je to jednoduché. Ale většinu sídel majitelé přestavovali. U některých tedy vytváříme víc kreseb z každé etapy vývoje. Důležité je zařadit podklady a velikost památky do správného historického období. U stojících zřícenin jsou problémy jen s analýzou jejich vývoje. Horší je to tam, kde zůstaly jen nepatrné rozvaliny. V takovém případě chodíme zaměřovat do terénu víckrát.

Kreslíte původní podoby hradů sám?

Jednodušší ano. Nejsem mimořádný kreslíř, takže na složitých rekonstrukcích spolupracuji s architektem Pavlem Šimečkem. Záleží, kolik se o původní podobě podaří získat údajů. Někdy zůstávají nevyjasněná místa, která si kreslíř musí domyslet nebo se je pokusit co nejvěrněji vyložit. Když hrad kreslí umělci, vzniká problém, že se drží spíš fantazie.

Kolik rekonstrukcí jste vytvořil?

Za pětačtyřicet let jsem zpracoval víc než sto rekonstrukcí. S kolegou Šimečkem jsme vydali knihy představující historické podoby hradů v povodí Svratky, Svitavy, Dyje a Jevišovky. Máme rozpracovanou knihu o hradech v povodí Jihlavy a Oslavy.

Tři vzácné druhy hmyzu

Brouk zlatohlávek má víc odstínů
V okolí Tabulové hory na Břeclavsku lze objevit krásné brouky. Třeba zlatohlávka zlatého. Má kovové zbarvení, které vzniká odrazem polarizovaného světla od krovek hmyzu. Barva zlatohlávka je proměnlivá. Může být kovově zelený, zlatozelený, fialový, načervenalý nebo bronzový. Larva brouka má tvar písmene C, malou hlavu i nohy. „Než se ze zlatohlávka stane dospělý jedinec, prochází několikaletým vývojem," doplňuje turista Jiří Němeček.

Střevlík zvládne uběhnout kilometr
Jeho život je vázaný na step. Proto na Moravě patří mezi vzácné druhy. Setkáme se s ním jen na jihu země. Střevlík uherský je tmavě zbarvený robustní brouk. Spatřit ho mohou i návštěvníci národní přírodní rezervace Tabulová, Růžový vrch, Kočičí kámen. „Je to dravec. Nepohrdne ale ani uhynulými živočichy, například housenkami," přibližuje turista Jiří Němeček. Dodává, že střevlík je rychlý brouk, který se umí přesunout až o jeden kilometr.

Vosíka skvrnitého zotročují paraziti
Vypadá stejně jako vosa, ale lidé se ho nemusejí bát. Vosík skvrnitý patří do čeledi sršňovitých. Má žihadlo, ale není útočný. Tento druh létá v okolí Stolové hory na Břeclavsku. „Vosík umí při sání vody dosednout na hladinu tak, aby si nesmočil nohy," uvádí turista Jiří Němeček. Vosíky zotročují parazitičtí řásníci, což je další druh hmyzu. Larva se až do dospělosti vyvíjí v těle vosíka. Okřídlení samečci hostitele opouštějí, samičky na něm ale cizopasí celý život.