Hroch dokáže podle zoologů sežrat za den až šedesát kilogramů potravy. Při jeho váze je to prý relativní množství. Vrestauraci U Tančícího hrocha, která sídlí na rohu ulic Hilleho a náměstí 28. října, naučili tučné zvíře eskamotérským kouskům.

Tamní hroch umí nejen tančit, ale i celkem obstojně vařit. Přesvědčil se o tom testovací tým Brněnského Deníku Rovnost spolu sbývalým kuchařem jednoho luxusního hotelu vBrně Karlem Ježkem.

Interiér restaurace je na první pohled masivní. Jak jinak. Hroši jsou totiž sami o sobě také masivní zvířata. Hlavně mají tlustou a pevnou kůži. Při vyschnutí dosahuje hroší kůže dokonce tak extrémní tvrdosti, že se dříve využívala k broušení diamantů. Velmi pevné je i zařízení lokálu. Host si tak může sednout na masivní židli, která se neprohne ani pod lidmi skorpulentnějšími tvary. Návštěvníci podniku ocení i příjemné měkké světlo, které vrestauraci nijak neoslepuje. Svítit se však U Tančícího hrocha musí celý den. Místnost je totiž pod úrovní chodníku.

Musí se čekat

Ale dost o tom, jak to v „hroší“ restauraci vypadá. Důležité přece je, jak se vní vaří.

Jídelní lístek sice není kdovíjak bohatý, ale to vůbec nevadí. „Méně znamená více. Deset jídel zvepřového, stejný počet z drůbežího a pár pokrmů zhovězího masa stačí až až,“ shrnuje nabídku kuchař na penzi Karel Ježek. Výběr jídla nechává testovací tým na něm, a tak servírce poroučí česnečku a hroší kopec. Obsluha tým upozorňuje, že na jídlo na objednávku bude muset minimálně půlhodinu počkat. „Může to trvat i déle, je totiž doba meníček,“ říká servírka včerných šatech.

Testovací tým koukne na hodinky a pokusí se změřit, kolik času od objednávky po naservírování pokrmu uteče. Polévka je však na stole hned. „Voní i zdálky,“ poznamená Ježek ke kouřícímu talíři, na jehož hladině plave najemno nakrájená petrželka a opražený chléb. Spokojen je i poté, co do úst vloží lžíci sčesnečkou. „Je hodně silná a kuchař se stroužky česneku rozhodně nešetřil. Opečený chléb se ještě nestačil namočit, a tak krásně křupe. Navíc je vpolévce slanina, kousky klobásy a trochu sýra,“ rozplývá se „vysloužilý“ kuchař nad vonící a šmakující česnečkou.

Kopec plný jídla

Bez pár vteřin rovných čtyřicet minut trvalo „hrošímu“ kuchaři, než dal na talíř hroší kopec. Zlézt ho je i pro pořádného jedlíka pořádná fuška. „Vypadá to krásně, ale je toho moc,“ leká se Ježek ve chvíli, kdy se před ním ocitá hora opékaných brambor, masa a jater. „Pokrm se skládá zvepřové kotlety bez kosti, kuřecích prsou a drůbežích jatýrek. Vše je připraveno přírodně a je velmi šťavnaté,“ pochvaluje si expert na vaření bohatou dvousetgramovou lahůdku. Po čtvrthodině skládá příbor. „Už nemůžu. Je toho vážně kopec,“ usmívá se Ježek.

Podtrženo sečteno. Restauraci U Tančícího hrocha stojí za to navštívit. Nebudou litovat ani jedlíci ani milovníci tlustokožce. Při kousání či popíjení se totiž mohou kochat plyšovými zvířátky různých velikostí, která zpodobňují hrochy.