Zdravím všechny čtenáře Deníku Rovnost. Týden se s týdnem sešel a já Vás mohu opět informovat, jak se mi na soustředění vede. Tento týden byl plný kontrastů. První tři dny probíhaly báječně, počasí bylo skvělé, v tréninku mi to běhalo tak, že jsem se už bál, že nejsem člověk, ale robot. Ale to jsem se přepočítal.

V noci z 24. na 25. února, tedy v den mých šestadvacátých narozenin, mě zasáhla silná žaludeční viróza. Naštěstí mi v podvečer toho dne přiletěla přítelkyně, která zde bude rovněž trénovat. Díky tomu se o mě v těžkých chvílích postarala. A jak to celé proběhlo?

Již před spaním jsem pociťoval těžkost v oblasti žaludku, což jsem přičítal objemné večeři. Bohužel asi po dvou hodinách spánku jsem se vzbudil s oroseným čelem, teplotou a zmítajícím se žaludkem. V tu ránu jsem vystartoval objímat záchod. K tomu všemu nám na něm nesvítí světlo, hned přispěchala přítelkyně, která mi na to dílo svítila. Horečku střídala zimnice. Zkusil jsem jít opět spát, ovšem beznadějně.

V půl šesté ráno mě z postele vyhnala další vlna nevolnosti. Nikomu bych to nepřál. Narozeninový den jsem prožil tak, jako většina lidí, až den po oslavě. Já k tomu nepotřeboval ani kapku alkoholu.

Ráno jsem se bál, jestli to není malárie, ale v následujících dnech se horečky ani záchodový tanec neopakovaly a problémy ustupovaly. V pátek bylo tělo schopné chůze, v sobotu volného běhu se sebezapřením a v neděli tréninku bez nevolnosti. Hurá!

Týden jsem přežil. Snad ten následující bude lepší. Mějte se krásně a za týden se znovu ozvu.

Jirka Homoláč