Přijímací zkoušky na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění se v roce 1970 konaly už na přelomu ledna a února. Aby se na vysokou školu mohly dostat i takzvané dělnické kádry, byl pro přijetí rozhodující herecký talent. Středoškolské vzdělání mohl úspěšný uchazeč dokončit během studia.

„Začátkem dubna mi z Brna přišel dopis. Stálo v něm, že mě přijímají, maturita není podmínkou a mohu si ji dodělat později,“ vypráví Zdeněk Junák. Novopečený adept herectví byl tehdy studentem posledního ročníku gymnázia v Uherském Hradišti. Měl pár dní před maturitou. „Mami, nebudu maturovat,“ oznámil doma. Dostal pohlavek. „Já ti dám, že nebudeš maturovat. Co by tomu řekli sousedi,“ odvětila maminka a pro jistotu přidala ještě jeden záhlavec. Budoucí představitel praporčíka Ambrože z Četnických humoresek nakonec maturoval v řádném termínu.

Uniformy jsou pro herce Městského divadla v Brně Zdeňka Junáka čímsi osudové. Díky svým rolím už kromě četnické oblékl i vojenskou, policejní nebo hasičskou. Nejen o nich vypráví v dalším díle seriálu 15 minut slávy.

„Narodil jsem se v roce 1951 v Kroměříži,“ vyvrací Zdeněk Junák mýtus o svém brněnském původu. Dětství prožil na Kyjovsku. „Bydleli jsme ve vesnici Kelčany. Tam jsem poprvé přičichl k divadlu. Tatínek byl velký milovník místního ochotnického spolku a maminka, asi aby na něj dohlížela, tam dělala suflérku,“ vysvětluje.

Povoláním byl Junákův otec potravinářský chemik. Když se stal ředitelem cukrovaru ve Starém Městě na Uherskohradišťsku, rodina ho následovala. „Od páté třídy jsem žil ve Starém Městě. Tam jsem dokončil základní školu a do Hradiště začal chodit na gymnázium. Rodiče a bratr žijí na Slovácku dodnes.

O herecké kariéře jako kluk nesnil. „Ani jsem nechtěl být Vinnetouem nebo kovbojem. Mým hrdinou byl Phil Marlowe z detektivek Raymonda Chandlera. Toužil jsem se stát právníkem a ochráncem nebohých žen, které sklouzly na šikmou plochu. To byl můj první klukovský sen. Kromě toho se mi líbili hasiči. Byl jím jeden z maminčiných bratrů. Líbilo se mi, když přijel na návštěvu v uniformě,“ vzpomíná Junák.

Bavily ho básničky

Mezi rodinné známé patřil i herec Divadla Vítězného února v Hradci Králové Miroslav Suchý. „Ptal se mě, co bych chtěl dělat po škole. Mě tehdy bavily jiné věci než herectví. Třeba literatura a recitování básniček holkám,“ směje se teď Junák. Přestože se nyní těší přízni mnoha divaček, tvrdí, že na gymnáziu ho děvčata neobdivovala. „Byl jsem tlustý a neohebný, neměl jsem vztah ke sportu,“ říká.

Zkušený Miroslav Suchý však v nemotorném gymnazistovi nejspíš odhalil talent. Zdeňka Junáka vyzbrojil doporučujícím dopisem a poslal do Brna. Za někdejším spolužákem, hercem Stanislavem Zindulkou. „Řekl, že mě připraví na přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění. Na vrátnici Divadla bratří Mrštíků jsem čekal na Zindulku a kolem procházeli takoví herci jako třeba Jiří Tomek, který hrál ve Všech dobrých rodácích. Nebo Dagmar Pistorová, známá z televizních pondělků. Člověk, který se objevoval na filmovém plátně nebo v televizi, pro nás byl hvězda,“ popisuje tehdejší dojmy Junák.

Zindulka ho vzal do klubu. „Pověděl jsem mu pár historek ze školy, on se smál a řekl, že to se mnou zkusí,“ vzpomíná Junák. V roce 1970 nastoupil na Janáčkovu akademii múzických umění.

Ukončil ji o čtyři roky později absolventskou rolí Antonína Sommera v muzikálu Člověk z půdy. „Nastoupil jsem do prvního angažmá v Divadle pracujících ve Zlíně. Už po roce jsem ale přešel do Státního divadla v Brně a zůstal tam až do dvaadevadesátého,“ počítá Junák.

Vojnu si odsloužil v pražském Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v letech 1976 a 1977. „Jsem vysloveně městský člověk, přesto je pro mě hlavní město příliš velké,“ přiznává Junák. V minulosti koketoval s angažmá v Divadle S. K. Neumanna, nynějším divadlem Pod Palmovkou, či v Divadle Jiřího Wolkera. „Vždycky se nakonec našlo něco, co mě od Prahy odradilo. Buď jsem byl zamilovaný nebo měl zajímavou práci. Teď jsem rád, že jsem v Brně zůstal,“ říká.

V roce 1982 se v Brně oženil. „S ženou jsme se seznámili v Mahenově divadle. Irena měla krásné vlasy a dlouhé prsty. Přišla za svou kamarádkou, oblíkačkou Ivankou,“ vzpomíná na osudové setkání Junák. Po Ivance chtěl, aby ho s kamarádkou seznámila. „Ženil jsem se poměrně pozdě. Brali jsme se v červnu, v prosinci mi mělo být jedenatřicet. Kvůli mému věku jsme nedostali novomanželskou půjčku. Mám to na talíři dodnes,“ směje se Junák.

Divadlo bratří Mrštíků zahájilo počátkem devadesátých let novou etapu. Muzikálovou. „Dostal jsem se na generálku Snů noci svatojánské. Hudební divadlo ještě nestálo, byl tu jen dvůr a představení se odbývala vpodvečer na počátku léta venku,“ popisuje Junák další z osudových setkání.

Sledoval představení a najednou viděl, jak přes bránu přelézá chlapík v montérkách s laclem, za pasem má sekeru. Namířil si to k pódiu. „Režisér Stanislav Moša dal pokyn zvukaři, aby stáhl zvuk. Chlapík povídá: „Poslóchejte borci, nevím, kdo to tady šéfuje. Ale já su šofec, ráno vyrážím na trať a potřebuju se vyspat. Jestli to ještě pustíte, tak vám to rozmlátím.“ Byl tak přesvědčivý, že i Standa pochopil, že není radno si s ním zahrávat. Tehdy jsem si řekl, že do tohoto divadla bych chtěl,“ směje se Junák.

Režisér Rudolf Tesáček tenkrát připravoval muzikál Divotvorný hrnec. Nabídl Junákovi roli Woodyho Rychtarika. Divadlu bratří Mrštíků, později Městskému divadlu Brno, zůstal Junák věrný dodnes. „Divadlo je úžasná věc. Patří k němu i jistá nadstavba. Z mého jinak všedního hereckého života dělá zábavu,“ poznamenává Junák. Už pět let tak například hraje fotbal za jedenáctku Bolka Polívky.

Přivolal Sharifa

„Zeptejte se mě, s jakým zajímavým člověkem jsem se kdy setkal,“ napovídá s temperamentem sobě vlastním. A hned odpovídá: Loni v červnu uváděl otevření kasina kamarádovi. „Požádal mě, abych pro otevření namluvil rozhlasovou reklamu. Později mi volali, že je potřeba nahrávku přetočit, protože nastaly nějaké změny. Tak jsem upoutávku přečetl s dodatkem, že vystoupí hollywoodská legenda Omar Sharif. Nejdřív jsem to pokládal za vtip. Jenže v ten den přijela prodloužená limuzína a on z ní vystoupil,“ líčí nadšeně Junák. S uhrančivým Egypťanem si dokonce zahrál ruletu.

S Igorem Vavrdou a trojicí muzikantů z Janáčkovy opery dal Zdeněk Junák dohromady kapelu Vinařští romantici. „Náš příští cíl je natočit desku roku. Zní to pyšně, ale řekl jsem si, že seženu peníze a vydáme album, které osloví všechny,“ tvrdí. O tom, co na něm bude, se prý muzikanti stále dohadují. „Nejsem skvělý kytarista. Míval jsem však pořad z dílny Vladimíra Vysockého, který jsem teď trochu oprášil. A mám také chuť pustit se do dalších věcí, inspirovaných například židovskou kulturou,“ mhouří oči.

Charismatický hlas využívá ve spolupráci s Českým rozhlasem, v dabingu ho propůjčuje zahraničním hercům. Stihne i film. V roce 1992 strávil týden v jednom z brněnských masážních salonů. Coby masér Igorek tam s režisérkou Věrou Chytilovou točil scény pro film Dědictví aneb Kurvahošigutntag. O sedm let později si zahrál policistu Vyskočila v Jirešově Dvojroli. Uniformu oblékl i kvůli natáčení seriálu Černí baroni. „Natáčet s Jurajem Herzem byla krásná práce, přestože jsem hrál plukovníka Vlčáka, ze kterého si každý dělá legraci. Dokonce jsem v rámci role spadl do vodního náhonu,“ upozorňuje Junák.

Humoresky a konec

Nepřekonatelné pro něj zůstaly Četnické humoresky. Antonín Moskalyk ho obsadil do role praporčíka Ambrože. „Nikdo nepočítal, že se Humoresky tak ujmou,“ říká herec. Seriál je podle něj uzavřenou kapitolou. „Do natáčení zasáhla režisérova smrt, dokončila je jeho dcera Pavlína. Seriálový příběh končí nástupem fašismu. Místo četníků tu najednou byla Kriminal Polizei a gestapo. Humoresky skončily v pravý čas,“ poznamenává Junák.

Seriálové herce diváci obdivují a milují. „Nějaké dopisy dostávám. Hlavně jsou to žádosti o fotku s podpisem,“ přiznává Junák. Na pochvaly diváků si přitom dosud nezvykl. „Na jevišti odehraji hodně rolí a Brňané do divadla chodí. Jenže na postavu Jarka Barny v Ordinaci v růžové zahradě, kterou jsem natočil loni v říjnu, se dívají desetitisíce lidí. Když s ženou nakupujeme, občas nás někdo zastaví a říká: Jé, nazdar Barna, co červi? Pak vám ještě vysekne poklonu a vy nevíte kam s očima,“ popisuje Junák.

Divadlo zůstává jeho celoživotní láskou. „Možná bude to, co teď řeknu, kacířské. Herce posuzuji podle divadelního herectví. Vyzkoušel jsem jak filmové, tak televizní natáčení. Obojí může diváka podvést. Točíte napotřetí, napočtvrté. Když máte hrát na klavír a nejde vám to, kamery zaberou ruce klavíristy. To jsou jemné triky, které technika umožňuje. Divadlo ne. Nastoupíte na jeviště, a jak jste se připravili, tak to zahrajete. Nemůžete začít znova,“ vysvětluje Junák.

V Městském divadle teď zkouší představení Balada o lásce v režii Petra Gazdíka. „Nejsem z herců, na kterých stojí repertoár,“ konstatuje Junák. K fermanu s obsazením přistupuje se stejným napětím jako ostatní. „Zjistím, co si zahraji a na to se připravím. Vím, že jednou mě divadlo kopne do zadku. Proto se držím zásady, kterou tuším řekl Jack London: Když jdeš po schodech nahoru, zdrav všechny, co jdou dolů. Nevíš, kdy tou cestou půjdeš ty,“ říká Junák.