Zakletá nevěsta nebo stařena pasoucí svá stáda ve stráni. Některá z nich střeží od dávných dob údolí, kterým protéká říčka Lubě. Přírodní památka Krkatá bába na Blanensku získala jméno podle skály ve tvaru hlavy na úzkém krku. Pojednává o ní další díl pravidelného seriálu Deníku Rovnost Přírodní klenoty jižní Moravy.

Podél levého břehu říčky Lubě je ve stráni několik skalních věží a bloků vysokých až patnáct metrů. Skály od sebe oddělují soutěsky. Útvary tvořené červenými permskými slepenci se při zvětrávání postupně drolí a uvolněné úlomky se hromadí při úpatí srázů. Někdy spadnou i mohutné balvany.

NOVÝ DÍL SERIÁLU PŘÍRODNÍ KLENOTY JIŽNÍ MORAVY ČTĚTE V PONDĚLNÍM VYDÁNÍ JIHOMORAVSKÝCH DENÍKŮ ROVNOST.

Své jméno získala přírodní památka podle jedné ze skalních věží. Načervenalá slepencová skála připomíná hlavu na dlouhém krku. Podle starosty nedaleké obce Hluboké Dvory Vratislava Pokorného nemá Krkatá bába tak hladký povrch jako většina skal. „Je jakoby slepená z malých oblázků,“ uvádí starosta.

Když člověk zapojí fantazii, může na hlavě rozeznat i nos. Hlava je vysoká asi dva a půl metru. Slepenec na krku nebyl dost pevný, zvětral a začal se drolit. Tak se skála vytvarovala do současné podoby.

Pro netradiční tvar je Krkatá bába opředena mnoha pověstmi. Jedna z nich vypráví o stařeně, která se kdysi živila sběrem bylin a pastvou dobytka u říčky Lubě. Časem přišla do údolí jiná žena a rozhodla se tam také pást dobytek. To se nelíbilo původní obyvatelce a vznikaly spory. Obě sokyně znaly kouzla a tak se nakonec vzájemně zaklely v mohutnou skálu. Z dobytka se staly malé skalky. „Kouzlo stařeny bylo mocnější, proto se svým dlouhým krkem a stádem zůstala ve tvaru skály navždy. Dodnes střeží své stádo pasoucí se po svazích údolí,“ popisuje obec Lubě na internetových stránkách.

Druhá zkamenělá žena se prý rozpadla a z její skály zbylo jen kamení. Kdysi tam prý skutečně stála ještě jedna skála. „Rozpadla se před více než padesáti lety,“ tvrdí starosta Hlubokých Dvorů Pokorný. Jiná pověst zase vypráví o začarované svatbě, na které kdosi zaklel ve skálu krásnou, ale zrádnou nevěstu i s hosty.

První zmínky o Krkaté bábě pocházejí z druhé poloviny jedenáctého století. Zmiňuje se o ní zakládací listina Opatovického kláštera. Poprvé byla oblast vyhlášena chráněným územím v roce 1977. Stala se státní přírodní rezervací kvůli ochraně cenných a zajímavých skalních útvarů. Vzácná je ale i řada rostlin a živočichů, kteří se v této oblasti vyskytují.

Ještě začátkem osmdesátých let minulého století hnízdil na Krkaté bábě výr velký. Podle plánu péče o přírodní památku tomu už tak není, protože v lokalitě se neustále zvyšuje počet návštěvníků. Potvrzuje to starostka blízké obce Lubě Jana Formánková. „Přírodní památka je hodně navštěvovaná nejen místními. Z naší obce tam vede červená turistická značka. Krkatá bába je lákavá pro turisty i cyklisty,“ říká Formánková.

Od devadesátých let je navíc v údolí říčky Lubě nedaleko od Krkaté báby tábořiště dětských oddílů. Původně tento pozemek patřil společnosti Kovolit Modřice. V roce 1995 ale začala rozprodávat část majetku. „Pozemek koupil současný majitel Rostislav Matoušek. Od něho si tábořiště pronajímáme,“ říká Zdeněk Kašík z občanského sdružení TAPO Krkatá bába, které tam od loňska pořádá ročně dva letní tábory pro děti z Brna a okolí. Na tábořišti vyrostla montovaná budova, která je v provozu celoročně. „Přes rok tam jezdí různé dětské organizace,“ dodává Kašík.

Buky mizely

Slunné a teplé skalnaté svahy Krkaté báby se staly domovem teplomilných druhů rostlin, například ptačího zobu nebo strdivky sedmihradské. V borových doubravách může návštěvník najít také pavinec horský, smolničku obecnou, kostřavu ovčí či biku ladní.

V minulosti tam lesníci vysazovali hlavně borovice a smrky. Proto mizely původní bukové porosty. Stejně nepřirozeným zásahem bylo napřímení a zahloubení meandrujícího toku Lubě v osmdesátých letech minulého století.

Významným mezníkem ve vývoji tamní krajiny se stalo vykácení pruhu lesa v místě plánovaného přemostění říčky Lubě při stavbě říšské dálnice ve čtyřicátých letech minulého století. Dělníci v horní části svahu pozměnili tvar reliéfu, aby mohli postavit mosty. Jenže ty nikdy nevznikly.

Několik kilometrů od Krkaté báby se nachází zřícenina hradu Trmačov, založeného na přelomu třináctého a čtrnáctého století. Toto sídlo vladyckých rodů zaniklo zřejmě za husitských válek, protože v roce 1481 už byl pustý. S rozměry sedmadvacet krát dvaadvacet metrů patřil k nejmenším hradům na Moravě. Dochovalo se asi šest metrů vysoké torzo věže a zbytky hradeb. Pod hradem pak lze nalézt stopy zaniklé vsi Trmačov.

Krkatá bába

Forma ochrany: přírodní památka
Vyhlášeno: rok 1997
Rozloha: 9 hektarů
Jak se tam dostat: Z Černé Hory vede na Krkatou bábu červená turistická značka. Cesta je necelých osm kilometrů dlouhá.
Důvod ochrany: Skalní útvary s přirozenými společenstvy zakrslých borodoubrav, významná lokalita teplomilných druhů rostlin.
Mapa: turistická mapa KČT číslo 85

Lorenz chtěl údolí ušetřit

Lubě - Údolí říčky Lubě bylo vždy tiché. Jeho klid narušovali jen dřevorubci a pastevci. Až do konce třicátých let dvacátého století. Na základě mnichovské dohody a dalších navazujících smluv hledali němečtí projektanti nejvhodnější trasu pro dálnici z Berlína přes Vratislav do Vídně. Měla protínat údolí říčky Lubě i území nynější přírodní památky Krkatá bába.

„Myšlenka na postavení dálnice spojující velká města vznikla už za první republiky. Němci pak na tuto myšlenku navázali,“ vypráví historik Jan Břečka.

Dálnici, které se říká Hitlerova, německá nebo říšská, začali dělníci stavět v polovině dubna 1939. Přípravou byl pověřen Hans Lorenz. Pro překonání údolí říčky Lubě navrhl nevídané technické řešení. „Pěkného údolí se mu zželelo. Navrhl vést dálnici nepřirozeně tak, že jednotlivé jízdní směry od sebe oddělil. Pro každý se rozhodli vytvořit samostatný most,“ popisuje autor internetové stránky dalnice.com, která se věnuje historii dálnic.

Krkatá bába by se schovala pod betonovými oblouky širokého mostu. K výhledu do údolí měla sloužit vyhlídková terasa, ke které vedl chodníček od dálničního odpočívadla. Na odpočívadle byla naplánovaná čerpací stanice, restaurace a hotel.

Na mosty nedošlo

Stavba dálnice pokračovala rychle. Až do konce dubna 1942. Po třech letech prací museli Němci stavbu přerušit kvůli narůstajícím problémům válečného hospodářství. Výstavba mostů přes údolí říčky Lubě proto s výjimkou přípravných pozemních úprav ani nezačala.

Kámen na stavbu vozil vlak tažený malou parní lokomotivou z lomu u Hlubokých Dvorů. Dělníci jej ale téměř nevyužili. Firma, která kámen těžila, jej proto musela po válce zase odvézt.

Staveniště pak začalo zarůstat. „Teď už lze nalézt jen jeho pozůstatky. A také základy pojezdů pro kabelový jeřáb,“ uvádí na internetových stránkách obec Lubě. Areál původního pracovního tábora, kde byli ubytovaní dělníci pracující na stavbě dálnice, nyní využívají dětské organizace pro letní tábory.

V budoucnu možná povede po trase původní dálnice silnice R43. „Už jsem ale viděla několik verzí, kudy by tato rychlostní silnice měla vést,“ říká starostka obce Lubě Jana Formánková. Jedna z plánovaných tras vede přímo přes Krkatou bábu. „Jiná má přírodní památku minout a sledovat trasu původní německé dálnice,“ dodává Formánková.

Rostliny z přírodní památky

Hadinec obecný
Hadinec obecný dostal jméno podle tvaru květů. Nápadně z nich vyčnívají tyčinky připomínající hadí hlavu s vyčnívajícím jazykem. Podle internetového atlasu botany.cz se mu lidově říká liščí ocas, volský jazyk nebo panská láska. Roste do výšky až jednoho metru. Kvete od června do září modrobílými květy. Koupele z kvetoucí nati pomáhají při revmatických onemocněních rukou i nohou. Obklady zase při potížích s křečovými žilami.

Pavinec horský
Pavinec horský patří do čeledi zvonkovité. Má modré, vzácně i bílé nebo růžové květy. Roste v celé Evropě s výjimkou severských zemí a části Balkánu. Zasahuje do severní Afriky a vyskytuje se i ve východní části Spojených států. Kvete v červnu a v červenci. Podle internetového atlasu botany.cz vyhledává slunná místa, roste na mezích, skalnatých svazích, podél cest či na náspech. Bývá vysoký asi dvacet centimetrů. Má chlupaté listy.

Smolnička obecná
Smolnička obecná roste na suchých skalách, pastvinách, kamenitých stráních a na krajích lesů. Roste do výšky třicet až sedmdesát centimetrů. Kvete většinou růžovými nebo červenofialovými květy. Výjimečně mohou být také bílé. Lodyha je zbarvená dohněda a při dotyku lepí. Právě kvůli tomu se jí říká smolnička. Občas ji lidé vysazují na zahrádkách nebo na hřbitovech. Je také vhodná pro zelené střechy. Kvete jen v květnu a v červnu.

JANA VONDROVÁ