V nenápadném a tak trochu před světem schovaném nahrávacím studiu v brněnské ulici Bašty se svým hudebním fantaziím oddává jeden z nejvýznamnějších muzikantů, kteří kdy v Brně vyrostli. Oldřich Veselý, duše legendární kapely Synkopy 61, svou lásku k hudbě neodhodil, ani když jeho nejslavnější skupina přestala koncertovat. Lidé teď jeho skladby poslouchají na divadelních představeních nebo třeba při zahájení populární brněnské soutěže ohňostrojů. Příběhu průkopníka českého art rocku se věnuje brněnský Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Veselého, kterému je teď šedesát let, nadchla hudba ještě předtím, než si dal poprvé na záda školní brašnu. „Rodiče měli gramofon a velkou sbírku desek klasické hudby. Přes Rachmaninova k Čajkovskému. Hudbu jsem tak měl kolem sebe pořád,“ vzpomíná Veselý.

Největším hitem se pro něj ale nestalo dílo některého z ruských klasiků, ale jediná americká deska ve sbírce rodičů. „Byla na ní skladba Dallas blues, a pro mě to bylo jako zjevení. U nás v té době zpívala jen Simonová s Chladilem, pop–music až do příchodu Semaforu vůbec neexistovala,“ podotýká hudebník, který se naučil hrát na klávesy na střední škole ve školní kapele.

„Naše první skupina ani neměla jméno, hráli jsme jen na školních večírcích. Do třídy se mnou ale chodil Jiří Rybář, který už v té době hrál na bicí v kapele Synkopy 61. Domluvili jsme se a já jim začal psát písničky,“ popisuje Veselý začátek spolupráce se slavnou skupinou, jejíž název se mu ale nikdy nelíbil.

„Znamená to rytmické členění, což se mi zdálo strašně komunistické. Musím ale uznat, že když přišla normalizace, byl jsem za to jméno rád. Kapely s anglickými názvy se totiž musely přejmenovat, což často znělo komicky. Třeba když se z Rangers stali Plavci,“ směje se Veselý.

Lepší než Olympic

Mít vlastní repertoár bylo v té době pro skupinu neobvyklé. „V té době i Olympic hrál předělaný rokenrol. Byli jsme první kapela, která začala hrát vlastní písničky. A tak vznikl můj první a asi nejslavnější singl Válka je vůl z roku 1968,“ vzpomíná muzikant. Podle něj bylo publikum z originálních písniček nadšené hlavně proto, že jim rozumělo.

V té chvíli si Veselý uvědomil, že se chce živit hudbou. „Říkal jsem si, že teď už budu jenom slavný hudebník a budu mít spoustu peněz. Jenže pak přišli Rusové a všechno bylo v háji,“ říká skladatel.

I tak mu ale hudba zanedlouho zajistila práci. „V roce 1971 vznikla kapela Atlantis, která měla odjet na zahraniční angažmá a oslovili mě,“ vypráví Veselý. Dva roky pak s kapelou trávil cestováním a hraním v klubech v západních zemích. Práce to podle něj rozhodně nebyla jednoduchá.
„Byl to tvrdý chleba. Úplně nejhorší bylo, když jsme hráli v klubu ve známé vykřičené přístavní čtvrti v Hamburku. Vystupovali jsme tam osm hodin v kuse každý den. Když jsme nad ránem dohrávali poslední písničky, naběhly mezi opilce válející se po zemi jugoslávské uklízečky, vysypaly tam piliny a vytřely to. Bylo to příšerné, ale dostali jsme za to dost peněz,“ vzpomíná Veselý.

Kromě Německa procestoval také Rakousko a Švýcarsko a jak říká, hodně ho lákalo zůstat na Západě a do komunistického Československa se už nikdy nevrátit. Nakonec však zpátky do Brna přijel. Nechtěl totiž dělat problémy své rodině, která na jihu Moravy stále žila.
Návrat domů byl pro něj šokem. „Když jsem přijel, vyšel jsem z nádraží a první, co jsem uviděl, bylo smetí všude okolo. Všichni chodili úplně stejně oblečení, všechno bylo šedé a lidé se jenom mračili,“ popisuje rozdíly mezi státy před a za železnou oponou.

Nejhorším překvapením pro něj bylo myšlení lidí. „Vrátil jsem se do jiné země, než ze které jsem odjížděl. Když jsem jel ven, tak tu pořád ještě dýchal ten náboj svobody z roku 1968. O dva roky později tu nedýchalo nic. Lidi se pod režimem ohnuli a každý se bál říct svůj názor,“ vzpomíná Veselý.
Po návratu se jako stálý člen přidal k Synkopám 61. „Díky tomu jsem věděl, že i když budu v Československu, budu hrát hudbu, kterou chci dělat. To bych v cizině nemohl,“ podotýká muzikant. Díky předchozímu zahraničnímu angažmá si splnil velký sen: koupit si vlastní varhany. „U nás totiž v té době stály asi sto tisíc, a na to bych si nikdy nemohl našetřit,“ říká Veselý.

Od roku 1974 začal se Synkopami načrtávat první základy art rocku deskou Formule I. „Je to taková povýšená forma rocku, snaží se spojit prvky všech stylů. Jeden hudební motiv se nese třeba celou deskou. Trochu to kopíruje přístup vážné hudby,“ popisuje žánr Veselý.
Nová forma muziky sklidila u lidí velký úspěch, ale také odvedla Veselého od Synkop. „Na koncertu v Praze nás viděl hudební kritik Jiří Černý a napsal úplně ohromenou recenzi. Na základě toho si mě pak vyhlídl Radim Hladík a já nastoupil do Blue Effectu místo Leška Semelky,“ vzpomíná Veselý. Se Semelkou se však v kapele po čase ještě potkal a byla z toho tříletá spolupráce.

Působení v Praze přineslo Veselému kromě radosti i nesnáze. „Musel jsem žít v podnájmech a pořád cestovat zpět do Brna, kde jsem měl ženu. Stalo se mi, že lidi, u kterých jsem v Praze bydlel, emigrovali do Německa. Když jsem přišel k bytu a našel jsem ho zapečetěný, vlezl jsem do něj. Neměl jsem kam jít. Veřejná bezpečnost mě pak zatkla za vloupání,“ směje se Veselý.

„Neustálé cestování ho přestalo bavit. Blue Effect se navíc stal popovější, a tak jsem šel radši zpět do Synkop,“ říká Veselý. Po jeho návratu zažily Synkopy na začátku osmdesátých let jedno z nejslavnějších období, které odstartovala jejich nejvíce ceněná deska Sluneční hodiny. „V té době ještě publikum zajímala náročnější hudba. Úbytek diváků přišel až v druhé polovině osmdesátých let, kdy se rozjížděl pop. Vždycky říkám, že se diváci neodklonili sami, ale že byli odkloněni masáží médií, která pořád hrála Zagorovou, Vondráčkovou, Davida nebo Gotta,“ kritizuje Veselý.

Konec: 1990

Kvůli klesajícímu zájmu publika začal postupně každý z muzikantů dělat něco jiného a svůj poslední koncert odehrály legendární Synkopy v Brně v roce 1990. „Koncertování mě přestalo bavit. Navíc už jsem měl zařízené studio a začal jsem se naplno věnovat skládání,“ vysvětluje Veselý.
Podle něj stál za úspěchem Synkop hlavně originální zvuk. „V Československu jsme vynikali dokonalým vícehlasým sborem,“ říká Veselý. Vzpomínky na slávu kapely přesto nemá rád. „Přijde mi směšné na to vzpomínat, je to už strašně dávno. Věci, které nás motivovaly, nebyly fanynky a úspěch. Byla to hlavně radost z hudby,“ podotýká.

Od devadesátých let se věnuje hlavně komponování hudby. „Ještě v roce 1989 jsem natočil sólovou desku Dlouhá noc. Tehdy jsme ale všichni lítali po náměstích s klíči a muzika nikoho nezajímala,“ říká Veselý, jehož hudbu si teď lidé mohou poslechnout třeba při zahájení přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis nebo v divadle. „Nejvíce si asi vážím představení Odysseia pro Městské divadlo Brno. Není to úplně typický muzikál, proto bych ho rád přepracoval a dostal do Prahy,“ plánuje Veselý. Nejraději však píše muziku k filmům. „Ještě se mi nestalo, že by mě nic nenapadlo. Pustím si záběry a nápady ze mě tryskají,“ chlubí se Veselý.

Po roce 2000 se dokonce vrátil na pódium. Občas si s přáteli zahraje v kapele ¤­band, která vystoupí v Brně po Velikonocích. V té době také vyjde autobiografická kniha Černý racek, kterou Veselý napsal s publicistou Petrem Gratiasem.

Na hudbu si bývalý člen Synkop udělá čas, i ve volnu. České kapely ale nemusí. „Když si ráno naladím Český rozhlas, mám pocit, že jsem zpátky v totalitě. Zase ty Zagorové a Vondráčkové. Je to hrůza. Stejně jako takové žebříčkové kapely, jako je Divokej Bill nebo Kabát. To je prostě paskvil,“ zlobí se Veselý, který rád poslouchá třeba Petera Gabriela, Stinga nebo Pink Floyd.