Poloostrov Valdés byl zpočátku lákavá destinace, ale leží na druhém konci Argentiny, na kterém se pro nás kromě zmiňovaného národního parku nic nenachází. Naznali jsme tedy nakonec, že tisíc kilometrů na východ je pro nás zbytečná zajížďka. Rozhodli jsme se pokračovat směrem na jih podél západní hranice, která je bohatší na přírodní klenoty.

Z Bariloche jsme se stopem dopravili do El Bolsonu, což je menší „hippie" městečko známé kvůli domácím produktům, trhům a užívání marihuany. V údolí položené město je obehnané vysokými horami, kterými protéká množství ledovcových řek a tou nejmocnější je Rio Azul. Hned po příjezdu do města jsme začali hledat místo pro nocleh. Pátrali jsme po kempu, ale štěstí nás zavedlo k hostelu Vamos al Bosque, kde nám okamžitě nabídli možnost výpomoci výměnou za ubytování a stravu. Rádi jsme nabídku přijali, protože v okolí El Bolsonu bylo mnoho k vidění, a tak se nám hodilo zůstat déle.

Během čtrnácti dní v hostelu jsme podnikali menší výlety, procvičovali španělštinu a byli součástí úžasné argentinské rodiny, která nás mezi sebe přátelsky přijala. Po dvou týdnech jsme ale cítili potřebu strávit čas v přírodě. Rozhodli jsme se pro několikadenní výlet do hor v okolí města.

projekt s kávou na cestáchTereza Mrvová a Lukáš Kopeček jsou dva čtyřiadvacetiletí milovníci kávy a cestování. Právě u ranní kávy se proto zrodil nápad, že by mohli obě své záliby spojit. Druhého listopadu se vydali na téměř roční cestu po Jižní a Severní Americe. Po cestě chtějí ochutnávat místní druhy kávy a do některých míst si nechají poslat kávu z jejich oblíbené brněnské pražírny. Káva pro ně symbolizuje únik od všedního shonu a možnost užívat si okamžik. Jejich první zastávkou jsou vodopády Foz do Iguacu na hranicích Brazílie a Argentiny. Pak chtějí pokračovat na sever a navštíví Kolumbii nebo Peru. Na jaře se dostanou do Spojených států amerických.

První den jsme podstoupili pětadvacetikilometrovou túru do hor, z toho deset kilometrů vedlo do prudkého kopce. Byl to šok! Batohy postupem času těžkly na zádech, a když jsme byli už opravdu vyčerpaní, i přes zákaz jsme se utábořili mimo kemp na skále s úžasným výhledem. Protože jsem vyšla ze cviku v kempování, měla jsem trochu obavy ze zvířat, která v chráněné oblasti žila, a velmi hlasitě jsem své obavy projevovala. Když jsem se zeptala Lukáše zoologa, zda jsme ve stanu v bezpečí, velmi mě pobavila jeho odpověď: „Do stanu puma nevleze," tvrdil.

Po noci strávené na tvrdé skále jsme se živí a zdraví probudili do krásného rána a užili si výhled na probouzející se hory s výbornou kávou. Celý následující den jsme postupovali podél horských říček protékajících původními lesy až k zasněženým vrcholům. Odměnou za naši velkou námahu pak byly scenérie horských jezer uprostřed divoké přírody.

Po dvou dnech stoupání muselo přijít i sestupování, které bylo nejnamáhavější. Tři hodiny strávené sestupem „na všech čtyřech" z nás udělalo nedobrovolné horolezce. Za pochod jsme se odměnili na konci dne domácím hamburgerem v malé restauraci, kde jsme k našemu překvapení objevili i fotku Karlova mostu s českým popiskem.

Den nato jsme mířili do národního parku Los Alerces, kde jsme chtěli strávit Vánoce. Putování parkem nám první dva dny znemožnil déšť. Uvěznil nás ve stanu a jen s námahou jsme dokázali rozdělat oheň pro přípravu jídla. Situaci jsme ale využili ve svůj prospěch a pořádně si odpočinuli. Naštěstí na Štědrý den déšť ustal a my se tak mohli posunout do nejkrásnějšího kempu v celém parku.

Fyzicky to bylo velmi vyčerpávající, protože vzdálenosti mezi kempy jsou velké a počítá se, že návštěvníci přijedou autem. Třicetikilometrovou pouť s batohy plnými zásob nám na Štědrý den ulehčil řidič offroadu, který nás obdaroval argentinskou obdobou vánočky.

Vánoce jsme oslavili v krásném kempu Playa el Frances s rýží v rajské omáčce, krabicovým vínem, které je tam opravdu dobré, a sladkou vánočkou. Večer jsme si užili v hojnosti jídla i pití, ale vzpomněli jsme si na atmosféru českých Vánoc a trochu postrádali sníh, svařák a bramborový salát s řízkem. Místo rodiny nám společnost dělaly lišky pochodující po kempu, klidné jezero a hory v pozadí.

Po pěti dnech na rýži s každodenními dlouhými pochody jsme opustili národní park a pokračovali směrem na jih do města Esquel. Potřebovali jsme se fyzicky zotavit a na chvíli se zastavit. Strávili jsme tam dva dny, odpočinuli si a posunuli se znova o kousek jižněji do města Trevelin. Menší městečko bylo sympatické a zajímavé čajovnami v anglickém stylu.

Dokonce jsme hned první den sehnali práci za ubytování a jídlo v začínající parille, což je typicky argentinský podnik, kde se připravuje vše na grilu. S jídlem tedy problém nebyl. Tolik masa jsme nesnědli snad za celý život! Horší to bylo s ubytováním a chováním našeho nového šéfa. Lidé v Argentině si moc nepotrpí na čistotu, ale tam to bylo extrémní. Náš hostitel se navíc ve svém chování jevil nevyzpytatelně a jeho historky z drogového podsvětí mu na důvěryhodnosti moc nepřidávaly. Zůstali jsme v restauraci pár dní, a to hlavně kvůli práci, která nás bavila a díky spropitnému od hostů jsme si i něco vydělali.

Restauraci jsme opustili 31. prosince a vydali jsme se hledat nějaké pěkné místo na kempování. Chtěli jsme oslavit silvestra někde v přírodě, podobně jako Štědrý den. Potíž byla v tom, že volné kempování bývá v Patagonii obtížné hlavně díky nikdy nekončícím plotům, které znemožňují přístup nejen k volným planinám, ale i k lesům a řekám. Někdy je volné kempování úplně zakázané. Ne náhodou zejména v turisticky velmi oblíbených destinacích. Z našeho pohledu je to čistě kvůli výdělku místních. Naštěstí řeka Percy protékající Trevelinem skýtala pár pěkných zákoutí, a tak jsme oslavili příchod nového roku po trampském způsobu.