Stojí opuštěná a zamčená na ostrůvku ve Staré Slatině mezi projíždějícími auty. Přesto ji nelze přehlédnout a obyvatelé Slatiny na ni nedají dopustit. Zvonici u svatého Floriána postavili začátkem osmnáctého století. Vznikla jako pocta obyvatel patronu všech požárníků, svatému Floriánovi. Nyní se z ní stal symbol Slatiny a pořád ještě vyzvání zemřelým na jejich poslední cestu.

„Když zazní zvon ze svatého Floriána, říkáme si, kterýpak Slatiňák to zase odešel,“ vypráví pamětnice Marie Navrátilová. „Nyní je zvoníkem pan Hromek, který bydlí u náměstí. Vždy, když někdo zemře, jde se mu to oznámit a on zazvoní,“ dodává Navrátilová. Funkce zvonaře, jak říkají zvoníkům ve Slatině, tady existuje od dob, kdy ruční zvon na kapličce sloužil k pravidelnému vyzvánění času, při církevních slavnostech nebo při poplachu. Nyní již slouží pouze jako umíráček.

„K liturgickým účelům se kaple nevyužívá, stojí na příliš frekventovaném místě,“ vysvětluje líšeňský kněz Petr Horáček. Vnitřek zvonice chrání mříž, aby vandalové neponičili sochy tří světců, svatého Floriána, svatého Václava a svatého Leopolda. Zvonici nechal vystavět František Karel Leopold Libštejnský, hrabě z Kolowrat, na žádost jeho obyvatel, které sužovaly časté požáry. Navrhl ji významný italský architekt Domenico Martinelli, k jehož dílům patří třeba brněnský Dietrichštejnský palác, Šternberský palác v Praze nebo slavkovský zámek.

„Tuto celkem malou stavbu považoval Martinelli za závažnou a měl k ní osobní vztah,“ uvádí ve své publikaci Knížka o Slatině Bohumil Reich-städter.
Kapli obyvatelé Slatiny zasvětili svatému Floriánovi, aby je uchránil od dalších ohnivých neštěstí. „Kromě jednoho požáru, kdy do jednoho z domků uhodil blesk, tu od té doby nehořelo,“ svěřuje se Navrátilová. Možná také proto zvonici Slatiňané opatrují dodnes s velkou péčí.

Hana Fasurová