28.6.1914 Gavrilo Princip, nar. 1894 v Terezíně, zastřelil následníka trůnu a Žofii Chotkovou a  za měsíc 31. července 1914 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Toho dne o 11. hodině před půlnocí bubnoval obecní sluha (nebyl rozhlas ani televize), že  Jeho apoštolské veličenstvo, císař a král nařídil všeobecnou mobilizaci. Vojáci záložáci se mají během 24 hodin dostavit ke svému pluku (Hodonín). Kdo neuposlechne, bude potrestán.

Nejprve rukovali muži do 38 let, a tak se ráno po probdělé noci loučí se svými rodinami a  vsí více než 50 mladých mužů, většinou otců rodin. Málokdo z nich věděl o co jde, za čí zájmy bude umírat. A brzy za nimi šli další, ve druhé výzvě muži od 38 do 42 let, a pak po dodatečných odvodech podle Domobranského zákona i muži starší 50 let (v kronice psáno „Starci"). A tak vesnice zůstaly bez mužů.

Pole byla špatně obdělána, výnosy byly špatné, začal hlad a rekvizice obilí i dobytka, vše šlo na zásobování vojska C. a K. monarchie. Vládla nespravedlnost a korupce. Za slovanské smýšlení byli lidé pronásledování a posíláni na fontu do přední linie. Děti nechodily do školy, musely pást dobytek a chodit na sezónní práce do velkostatku Ervina Seidela do dvora v Karlíně u Čejče. Pracovaly na polních pracech při žních, při sběru mandelinky či brambor a řepy na podzim za malou mzdu a za sociální dávky, aby vůbec přežili s matkou a 6 dětmi.

Vše vím od otce Bohumila  Baláta, nar. 1906. Nejstarší syn František (1901), Antonín (1903), Bohumil (otec – 1906), Josef (1908), Václav (1910), Anežka (1913). Malá děvečka, když děda narukoval a vrátil se po zranění z nemocnice ve Vídni v roce 1918, bála se ho, protože ho neznala, byl zarostlý vousem. Na následky střelného poranění od šrapnelu umírá na jaře 1920. Úplně ohluchl ze střelby z těžkých děl a vše se muselo psát na papír.

Nejstarší syn František i s matkou Františkovou (1875 – 1953) navštívili zraněného tatínka, kaprála, ve vojenském lazaretu ve Vídni, tehdy hlavním městě, na jaře v r. 1918. Antonínův bratr Jan Balát ho poznal též v v Itálii na Piavě, vyprávěl mi často o bojích na frontě, o hrozných zážitcích ze zákopů, utrpení, hladu a bídě vojáků i civilního obyvatelstva a zvířat. Hlavně koní, těch tam zahynulo nepočítaně. Byli  v bahně v zákopech, jídlo za 4 dny, špína, hygiena nulová, vykonávali tělesnou potřebu do jámy v zákopu, jedli pečené krysy a citrony (říkal zemány). Ani chleba nebyl k mání. Važme si dnešní doby. Válka je každá hrozná.

Poté se vrátil v roce 1919 domů z Itálie, šli pěšky, žádné spojení nebylo. Vzpomínal na hezké italské  ženy, mohl tam zůstat, ale spěchal k rodině, k dětem. Byl rolník a bratr Antonín zedníkem. Antonínova žena zůstala po smrti Antonína až do smrti sama s dětmi. Ctila jeho památku.

Z malé vsi Nenkovice se nikdy nevrátilo 29 mužů, jen několik zemřelo na následky doma. Byli navždy pohřbení bez udání místa  v Uhrách, Itálii, Rusku. Zbyly jen oči pro pláč. Na nenkovickém hřbitově mají opravený pomník. Pokaždé, když navštívím hřbitov, zapálím jim tam svíčku. Děda je na 1. místě dle abecedy – Balát Antonín.

V každé vesnici či městě mají pomník na vzpomínku strašné I. světové války. V Bučovicích je na pomníku 100 jmen, ve Ždánicích 60.

Bohumil Balát, vnuk Antonín Baláta