Hlavním průvodcem a rádcem je mi manažer výroby Jiří Hostýnek. Nejdříve se dozvídám základní pravidla potravinářské výroby. Poté už oblékám univerzální mundúr, bez něhož se na pracoviště nemám šanci dostat.

Vyznavači gotického módního stylu by v tomto případě mohli rovnou odejít s pláčem domů. Všechno je totiž sněhově bílé. „My už ani nepoznáme, kdo je chlap a kdo ženská," směje se manažer.

Dostávám návleky i síťku na vlasy. Ještě musím vyměnit redakční propisku a blok za „technologicky prověřené" předměty a sundat prstýnek. „Manželka mi snad promine, že se na chvíli stanu zase svobodným," pomyslím si.

Před vstupem do části pro návštěvy běžně nepřístupné ještě kontroluji v zrcadle, jak mi to sluší. Síťka na hlavě je trochu nezvyklý módní doplněk, ale jistě lepší, než aby někdo našel můj vlas v sáčku s želé bonbony.

Další nutný úkon čeká hned za dveřmi. Řádně umýt a vydesinfikovat ruce. Podle podrobného návodu na zdi to spíš vypadá, že se chystám na chirurgický zákrok. „Čistota je základ," pokyvuje hlavou Hostýnek.

Líbivá vůně připomínající oblíbené, jak rád říkám „gumové věci", mě provází po celou cestu přes dlouhou chodbu až k varně. Teplota pomalu stoupá, kotle totiž jedou naplno. Tam už mě vítá předák varny licího zařízení Petr Sadílek. Úkol je jasný namíchat hmotu pro výrobu takzvaného Fruit Jellies, čili pektinové ovocné želé plněné jablečným, hroznovým, pomerančovým nebo citronovým koncentrátem.

CELÝ SERIÁL SI PŘEČTĚTE VE ČTVRTEČNÍM DENÍKU ROVNOST