Velký vezíre, koupil jsi tu půlku chleba? Velký vezíre, zajdeš večer na pivo? Velký vezíre, pozor, za chvíli půjdeš do vysílání! Role Oskara Blechy neboli Velkého vezíra ze seriálu Létající Čestmír pronásleduje brněnského rodáka Antonína Kalu dodneška. Bývalý dětský herec se tomu ani nediví. Ztvárnil totiž jednu z nejzápornějších dětských postav českých televizních seriálů. Příběhu Brňana, který dal návratu na jižní Moravu přednost před kariérou herce v Praze, se věnuje brněnský Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.

Dnes šestatřicetiletý Kala se už ve třetí třídě dostal na prkna, která znamenají svět. „Měl jsem tolik energie, že rodiče nevěděli, co se mnou. A tak mě zapsali do dramatického kroužku Pírko,“ popisuje Kala své první herecké krůčky. Mezi dětmi se brzy prosadil a jako jediného si ho režisérka Marie Barušová odvedla v devíti letech na konkurz na hlavní dětskou roli v pohádce Vašíček a lesní muži.

„Měl jsem na zkoušce strašný strach z kamery. Měli jsme s ostatními dětmi předstírat, že jsme v lese a bojíme se. Šel jsem poslední, a když se kamera rozjela, hned jsem zapomněl text. Tak jsem tam nejistě něco odříkal a najednou se ozvalo: Výborné, výborné, bereme,“ vzpomíná Kala.
Pohádka mu otevřela dveře k dalšímu natáčení a v krátké době se objevil nejen ve filmech, ale třeba i v oblíbeném seriálu Bakaláři. Díky novým rolím si zvykl na kameru a mohl tak ztvárnit svou nejslavnější filmovou postavu Oskara v seriálu Létající Čestmír.

„Točil jsem film Poslední návrat s Ottou Šimánkem, který hrál také třeba pana Tau. Věděl, že režisér Václav Vorlíček shání děti do Čestmíra a poslal mě na konkurz. Vybrali mě hned,“ vypráví Kala.

Šťastná japonština

Hodně mu prý pomohla přesvědčivost a schopnost vymýšlet si. „Produkce mi měla poslat japonský text, který jsem se měl naučit. Jenže jsem nic nedostal. Když se mě pak při konkurzu režisér Vorlíček ptal, tak jsem mu tak přesvědčivě odpovídal v japonštině, že mě okamžitě obsadil,“ říká představitel Oskara.

Zapamatovat si složité texty a umět improvizovat bylo pro jeho roli důležité. V seriálu se totiž po přičichnutí ke kouzelné květině změní hloupý chlapec ve vzdělaného intelektuála. Kala si dodnes bez zaváhání pamatuje japonskou řeč, kterou v jednom z dílů zdravil japonského hosta. „Překladatelka mi dokonce dala vizitku na japanologa v Brně, protože jsem měl podle ní obrovský talent na jazyky. Ale v jedenácti letech se mi do studia japonštiny moc nechtělo,“ směje se Kala.

Dodnes oceňuje, že mu režisér přidělil zápornou postavu. „Tehdy jsem to vůbec neřešil. Ale dnes jsem rád, že jsem mohl být Oskar. Myslím, že si mě lidi zapamatovali víc, než kdybych hrál klaďase. Navíc jsem měl rád ty kontrasty, že jsem chvíli hrál úplného blbce a chvíli zase velkého inteligenta,“ vysvětluje Kala.

Jeho seriálovými rodiči byli Iva Janžurová a Petr Nárožný. S oběma podle něj byla radost hrát. „Petr Nárožný se navíc stal mým největším hereckým vzorem. Byl to pro mě mág,“ vzpomíná Kala.

Jedním z největších zážitků pro něj také bylo setkání s Vladimírem Menšíkem. „Byl v té době už poměrně hodně nemocný, někdy ho dokonce na natáčení vozili přímo z nemocnice. Když byly větší pauzy a všichni zmizeli do bufetu, zůstával jsem s ním v maskérně, kde dostával léky, a poslouchal jsem jeho vyprávění,“ vypráví Kala.

Z natáčení si kromě zážitků odnesl také cennou trofej: památník, do kterého mu Menšík nakreslil svou karikaturu s věnováním „Moravákovi Tondovi Moravák Vladimír Menšík“.

Vztahy mezi dětskými herci, kteří ztvárnili větší seriálové role, už tak ideální nebyly. „Lukáš Bech, Žaneta Fuchsová a Jan Kreidl byli už známé tváře, navíc byli všichni z Prahy a o rok mladší než já. Byla to spíš taková pražská trojka a Oskar,“ vzpomíná Kala. To, že ho zkušenější dětští kolegové nevzali do party, mu ale příliš nevadilo a užíval si společnosti dospělých herců.

I když létání připadlo v seriálu hlavně Čestmírovi v podání Lukáše Becha, zalétal si i Kala. „Dali nám na tělo kovový výlisek přesně na nás. Oblékli jsme si přes to oblečení, které nám na zádech rozpárali, a zavěsili nás na dráty ze stropu. Na ty zase navázali lana, a tak s námi pohybovali,“ popisuje Kala filmové triky.

Kaskadér

Právě s „létáním“ se pojí i jeho silně adrenalinový zážitek. „Jednou jsem už byl přivázaný ve vzduchu, když kameraman oznámil, že se přehřály kamery. Musela se udělat hodinová přestávka. Aby mě technici nemuseli odmontovat a zase složitě věšet, hodinu jsem visel na drátech. A kaskadéři si se mnou z nudy začali v osmi metrech házet. Tenkrát jsem poničil pár dekorací, ale naštěstí jsem vyvázl bez zranění,“ směje se Kala.

Pro tehdy jedenáctiletého chlapce bylo osmiměsíční natáčení hodně náročné. Hlavně kvůli cestování. „Maminka si musela vzít neplacené volno v práci. Navíc jsem neustále cestoval z Brna do Prahy. Proto když se řekne Létající Čestmír, vybavím si nejdříve autobusové nádraží Zvonařka,“ podotýká Kala, který v jednu chvíli natáčel nejen seriál, ale i film Konec černého supa, který vznikal na Vysočině.

Kvůli Létajícímu Čestmírovi musel dětský herec přejít na jinou základní školu. „Dokud se natáčelo, moc mě podporovali. Když se ale Čestmír začal vysílat, upozornila mě třídní učitelka, že mi rozhodně nedá doporučení na konzervatoř. Byl jsem ale rozhodnutý, že se chci stát hercem, takže jsem přešel jinam,“ říká Kala, jenž si přístup učitelky dodnes nedokáže vysvětlit.

Reakce ostatních lidí na výkony dětské hvězdy byly přívětivé. „U záporných postav se reakce dělí přesně na polovinu. Lidi buď říkali Jé, ahoj, ty jsi z toho Létajícího Čestmíra, anebo Ježiši, to je ten grázl,“ vzpomíná Kala.

Vždy ho prý překvapí, že ho lidé poznávají dodnes. „Přijdu třeba do restaurace a servírka říká Dobrý den, co si dáte, Velký vezíre. Minulý týden jsem byl na horách a byli tam pánové s kytarami. Když mezi dveřmi zjistili, kdo je s nimi na chatě, naučili se ústřední píseň z Létajícího Čestmíra a zahráli mi ji. Tak jsem jim koupil rum,“ usmívá se Kala.

Když se jeho nejslavnější seriál vysílá v televizi, radostí prý do vzduchu neskáče. „Nerad se vidím na obrazovce. Radši vždycky odejdu z místnosti,“ říká Kala, který vystudoval herectví na konzervatoři v Praze. Jeho spolužáky byli třeba známí herci Saša Rašilov, Sabina Laurinová nebo Markéta Hrubešová. Kala se však na rozdíl od nich v dalších rolích neobjevil. „Možná se toho v té době zrovna moc netočilo, nebo režiséři hledali jiné typy,“ odhaduje, proč nedostával příležitosti.

Z divadla do rádia

Po konzervatoři získal nejdříve angažmá ve zlínském divadle. A v tom samém městě se také poprvé seznámil s rádiem. Za mikrofonem teď sedí už patnáct let. „Byl to důvod, proč jsem odešel po třech letech z divadla. Vedle mého bytu, který byl přímo v divadle, udělali rádio. Chtěl jsem si to zkusit,“ vypráví Kala.
Rozhodl se proto, že si dá od divadla přestávku. „Po čase jsem se chtěl vrátit do Brna. Zrovna se tam rozjíždělo Rádio Krokodýl, tak jsem tam šel, a dnes moje divadelní pauza trvá už patnáctý rok,“ směje se brněnský moderátor.

Práce v rádiu a moderování společenských a firemních akcí ho baví hlavně kvůli kontaktu s lidmi. „Říkám si, že už jsem dlouho na jednom místě, ale baví mě to a snažím se, aby se pro mě práce nestala rutinou. Pomáhají mi v tom i posluchači,“ oceňuje Kala.

K divadlu nebo filmu by se vrátil rád. Myslí si ale, že by se muselo sejít mnoho šťastných náhod, aby to bylo možné. „Když mě nikdo neviděl tolik let hrát, těžko mě někdo pozve na konkurz,“ soudí moderátor, který svůj volný čas nejraději tráví v tichu při rybaření nebo na horách. Herecký talent si tak oživí jen jednou za rok při představení Krkonošských pohádek s amatérským souborem.

Z Brna se mu nikam nechce. „Už jsem dostal pár nabídek do Prahy. Jsou pestřejší a lépe placené. Jsem ale Brňák a vždycky budu. Líbí se mi, když večer vyrazím ven a ve čtyřech hospodách z pěti potkám známé. Brno je prostě taková velká srdečná vesnice,“ prohlašuje „Velký vezír“.