Kliknutím zvětšíteJejí kariéra je rozprostřena mezi oběma státy, navíc má v Česku podstatnou část své rodiny a dceru, dokonce i bývalého manžela. Nicméně během rozhovoru jsem si uvědomila, že ona sama se k tématu „nových začátků“ hodí i z mnoha jiných důvodů.
Než se dostaneme k těm zásadním věcem – jak jste strávila Vánoce?
Počkejte, pro mě jsou Vánoce důležité, to vůbec není nepodstatná otázka… (smích) Mám hodně kamarádů, kteří nemají Vánoce rádi, ale u nás je silná tradice prožívat je opravdu rodinně. I proto se vždycky těším. Myslím, že to už začalo v dětství, měla jsem čtyři bratry, studovali v Praze a v Olomouci. Na Vánoce jsme se ale všichni setkávali, přijížděly babičky, bývalo nás i deset u stolu. Můj nejstarší bratr Marian přivezl z Prahy nové nahrávky, díky němu jsem poprvé slyšela Beatles…
Takže podobná vánoční rodinná setkání organizujete i vy sama?
Ano, měla jsem tu obě dcery, vnuka, druhý den jsme se setkali i s mým mladším bratrem a neteřemi, bylo nás asi dvanáct. Samozřejmě to dá trochu námahy, máme opravdu tradiční Vánoce, na stole je šest chodů… Před osmi lety jsem napsala kuchařskou knihu, jmenuje se Nič lepšie nepoznám, a strašně mě těší, že na Vánoce mi všichni volají a svěřují se mi, co všechno podle mé kuchařky připravují. Počínaje rodinou a mými dcerami až po úplně cizí lidi. V knize je popsána i celá naše štědrovečerní hostina…
Vaše rodina je a byla vskutku československá – připravujete tedy slovenská i česká jídla?Do našeho jídelníčku jsem samozřejmě zařadila hodně českých jídel a milujeme je. I v kuchařce je mám, například zvěřinový guláš, ten je fantastický. Ale Vánoce připravujeme podle tradice mojí maminky. Pocházela z Terchové, dodržovala stejné rituály jako její maminka a stejně tak je přebrala česká část naší rodiny. I všechny čtyři děti mého nejstaršího bratra Mariana, který se oženil v Čechách. Takže máme na stole Ježíškovu kašičku, makové pupáky, polévku z fazolí a čočky, kapustnici… Terezka, moje mladší dcera, má amerického manžela Jacoba a i tomu se naše slovenské Vánoce líbí. Věřím, že tradice bude pokračovat dál.
Prvního ledna uplynulo třicet let od rozdělení Československa. Zatímco v mnoha oblastech jsme se od sebe vzdálili, v umění a v divadle jako by žádné rozdělení ani neproběhlo. V jednom rozhovoru jste vzpomínala, že rozdělení Československa vaše rodina oplakala…
Pro mě je to stále rozporuplné. Patřím do obou států, i pocitově. Mám v Čechách rodinu, v Praze žije moje dcera. Vnitřně proto nedokážu přijmout, že jsme se rozdělili. Vím, že hodně lidí to má jinak, hovořila jsem o tom s Milanem Kňažkem, který byl od začátku zastáncem rozdělení. Říkal mi: „Vidíš, měl jsem pravdu, je dobře, že jsme se rozdělili!“ No nevím… Říká se, že ať si zvolíte jakoukoli cestu, dojdete do stejného bodu. Sice jsme se rozdělili, ale stejně jsme zůstali spolu – vždyť jsme v Evropské unii. A naše spojení se využívá i v umění, často finančně, vzniká spousta československých koprodukčních filmů, za jedny peníze a jeden grant by se dnes film zkrátka nenatočil. A já si myslím, že podobně bychom fungovali i ve společném státu. Nikdy jsem nebyla pro rozdělení.
Rozdělení přece propagovali i mnozí Češi.Ano, hodně Čechů mělo pocit, že na Slováky doplácejí. A vyjmenovávali mi důvody, proč bylo dobré se rozdělit, co všechno Češi pro Slováky udělali a jak jsou Slováci nevděční. A Slováci si zase stěžovali na český a pražský centralismus. Víte, moje máma měla na zdi obraz Havla ještě deset let po rozdělení, byl to zkrátka její prezident. A pro mě vlastně taky. Vnitřně se s rozdělením Československa nesmířím nikdy, ale nakonec si to nějak sedlo.
Existuje podle vás česká a slovenská mentalita? Sama jsem z Moravy a zdá se mi, že v mnohém mám k Slovákům blíž než k Čechům.
Deset let jsem žila s Čechem, s režisérem Jiřím Chlumským. A díky němu jsem si určité rozdíly v české a slovenské mentalitě uvědomila. Ale nedá se to paušalizovat, nemám ráda, když se národům striktně přisuzuje určitá vlastnost. Spíš bych si dovolila říct, že mentalita souvisí s lokalitou, kde člověk žije. Přijde mi, že například v Praze nejsou lidé příliš otevření, je těžší se s někým spřátelit, málokdo vás pustí k sobě do bytu, často ani vaši sousedé nebo kolegové. Ale na české vesnici je to stejné jako na slovenské dědině, lidé jsou otevření, potřebují se přátelit. Uzavřenost je spíš typickým rysem velkých měst, třeba i Bratislavy… Ale celkově v mentalitě přece nějaké rozdíly cítím, hlavně v divadle. Když hraju stejnou inscenaci na Slovensku a v Česku, jsou reakce jiné. Zejména pokud se jedná o humor, ten máme totiž úplně jiný. Češi mají raději černý, ironický humor, Slováci možná jednodušší a absurdnější. I moje Terezka mi říká, že Češi se málo smějí. Mám ale štěstí, že na mě reagují všude stejně. Ivanka Chýlková vždycky dodá: „To je výborné, na Slovensku se diváci smějí jen tobě.“ Stejné pocity zažívám se slovenským představením v Česku. Možná funguju mezinárodně. (smích)
Také mám pocit, že slovenští muži se k ženě chovají galantněji, dokážou v ní víc vzbudit pocit výjimečnosti, neberou ji tolik jako parťáka. Vaši partneři byli Češi i Slováci, tím pádem mi můžete můj pocit potvrdit, nebo vyvrátit.
(smích) To je jen vaše představa, vůbec to neplatí. Spíš bych našla rozdíly dále za hranicemi. Moje máma měla sestru, operní zpěvačku, která žila ve švýcarském Bernu. Když vzpomínám na Švýcary nebo pozoruju Terezčina muže, vnímám určité rozdíly. Slovenští muži jsou jinak českým mužům dost podobní. V něčem máte ale pravdu, čeští muži se k manželce postupně začnou chovat jako k parťákovi, to jste dobře vystihla. Ve slovenských manželstvích se to tak často nestává, spíš se z manželky a partnerky stane „matka“, manžel ji z opečovávané květinky postupně odsune pouze do mateřské role.
Vaše dcera Terezka je vlastně průkopnicí žensko-mužské rovnoprávnosti.
Spíš bych to pojmenovala tak, že tématy jejích filmů jsou postavení a život žen u nás. Jde jí o podstatu rovnosti, ne o galantnost, kterou i ona ráda od mužů přijímá. I já si myslím, že je pěkně, když nás muži pozvou, když jsou k nám zdvořilí, otevírají nám dveře – to se mimochodem málokdy stává. Vždycky mě to překvapí, když jedu autem, muž vystoupí a rychle utíká otevřít mi dveře. I mí bratři byli takto vychovávaní. Naše máma byla velmi jemná žena, nikdy nezakřičela, i proto se k ní kluci chovali něžně, milovali ji a uznávali. Maminčina jemnost se do nich obtiskla, byli k ženám nesmírně zdvořilí. Mně se to líbí, takhle by se měli muži vždycky vychovávat. A co se týká rovnosti v práci, i já souhlasím s Terezkou – ženy by měly být stejně zaplacené a mít stejné možnosti jako muži.
Čím to je, že jsou vaše dcery emancipovanější než vy?
Kdepak, to se vám jen zdá, ve skutečnosti jsme stejné. (smích) To mají dcery po mně, byla jsem pro ně vzorem – vštěpovala jsem jim, že žena se musí umět o sebe postarat a nebýt na chlapovi závislá. Ani já jsem nikdy nebyla, ať už jsem byla vdaná, nebo sama. Nezávislost mi dodává určitý pocit sebevědomí a svobody, kterou k životu potřebuju. Nenechám si určovat, co mám dělat a kam mám jít. O tom, co můžu a nemůžu dělat, si rozhoduju sama. V tomhle jsem byla pro Dorotku a Terezku vzorem. Ale to, co pozoruju teď, třeba i na dovolené, že si žena nenechá zaplatit od muže ani kávu, mě skoro až pobuřuje. (smích) Je to malicherné, na podobných věcech emancipace skutečně nestojí. Ženskost bychom si měly zachovat, je krásná – a ať ji muži obdivují, stejně tak jako my obdivujeme jiné vlastnosti zase u nich.
Herečka, šansoniérka a vaše kamarádka Szidi Tobias o vás kdysi dokonce řekla, že jste koketa.
Řekla to zhruba před patnácti lety. A když se mě na to poprvé jeden český novinář zeptal, tak jsem mu řekla, že jsem koketa a jsem na to pyšná. Baví mě to, jde přece o interakci s konkrétním mužem. A ten mladý redaktor dokonce řekl, jestli mě takové pojmenování neuráží. Dodala jsem, že ne, že se k tomu naopak hrdě hlásím. On můj postoj s lehkým opovržením zkritizoval – a na konci rozhovoru mě pozval na večeři. (smích)
Slovenská herečka Anna Šišková má v Česku podstatnou část své rodiny
Před lety jste natočila pořad 13. komnata a v něm jste se i svěřila, jaký máte sen – dům, kde by se pod jednou střechou sešli váš bývalý muž s partnerkou, současný partner a dcery s rodinami, a vy byste jim všem vařila. Platí to stále?
Platí, můj sen se mi dokonce splnil! Mám takový dům v Chorvatsku… Ještě se tedy nestalo, že bychom se tam sešli úplně všichni naráz, ale v Bratislavě podobná setkání pořádám, i právě teď na Vánoce. Můj bývalý muž Juraj Nvota, kterého jsem tehdy měla na mysli, sice ještě nepřišel, ale kdo ví? Už jsme spolu začali pracovat na divadle, to je první krok. Ale ten sen se naplňuje i jinak.
Jak?
Starší dcera Dorotka je rozvedená a má devítiletého syna Filípka. Její bývalý manžel se znovu oženil s ženou, která má z prvního manželství dvě děti. A já je ke mně všechny zvu – Filípka, Dorotku, ať už se svým současným partnerem, či bez něho, i jejího bývalého muže Martina s novou rodinou. Zvu je na Vánoce, na narozeniny, propojujeme se a jsme šťastní. Myslím, že mě má ráda i Martinova nová žena, vždycky mi nosí dárky. Přináší to spoustu vtipných momentů. Martin si u mě hrál se všemi dětmi, pak odešel do druhé místnosti a uviděl svou ženu, jak masíruje Dorotce záda. Jen se na to s pobavením podíval a řekl: „Ježišmarja, sodoma gomora!“ (zamyslí se) S mými expartnery je to samozřejmě trochu složitější, možná by se dali propojit skrz moji dceru. Manželka Dorotčina bývalého muže by třeba k Dorotce nepřišla, ale u mě doma je to pro ni jiné, tak trochu neutrální půda. Věřím, že tohle časem prolomím i s muži svého života. Teď si říkám, co bude dál, když jsem si svůj sen splnila. Musím si vymyslet nový.
A jaký další sen by to měl být?
Nevím. Víte co, nechci to zakřiknout, ale mně se teď pracovní sny dost plní. Budu točit moc pěkný film s Bolkem Polívkou a Evou Holubovou, na to se těším. Hodně pracuju, jdu z inscenace do inscenace. V Divadle Astorka právě zkouším roli hostinské v inscenaci Jakub a jeho pán, potom budu zkoušet v Kukurově Divadle Aréna. Předtím jsme v Astorce právě s Jurajem Nvotou připravovali dramatizaci Grossmanovy povídky Nevěsta, moc krásnou inscenaci o dívce, kterou chtěli provdat, aby nemusela do koncentráku. V Astorce hraju i osmdesátiletou stařenku ve švédské hře Umění padat v režii Jurajova syna Jakuba Nvoty. Takže mám strašně moc práce, ale to byl vždycky můj sen – mít hodně práce, těšit se na každou zkoušku, být pyšná na výsledek. I proto se raduju z každého dne.
V Praze vás diváci mohou vidět hlavě v divadle Studio DVA.
Studio DVA mě kdysi samo oslovilo, dělala jsem tam s režisérem Patrikem Hartlem krásné monodrama Jašek. A pak jsem tam začala zkoušet pravidelně, i kvůli Terezce, která žila a studovala v Praze. Na čas jsem se do Prahy dokonce přestěhovala za svým druhým mužem a na Slovensko jezdila pouze hrát. S ředitelem divadla Michalem Hrubým jsem navázala velmi blízký přátelský vztah, je to můj anděl strážný, mnohokrát mi pomohl. Tituly i kolegy si pečlivě vybírám, lidské vazby jsou pro mě možná ještě důležitější než repertoár. Není mi jedno, s kým svůj osobní i profesní život trávím. Měla jsem nabídky i z jiných divadel, ale já jsem věrná. V Bratislavě mám Astorku, v Praze Studio DVA, to je moje rodina.
Slovenská herečka Anna Šišková má v Česku podstatnou část své rodiny
Ale vy jste původně herectví ani nestudovala, že?
Hlásila jsem se na VŠMU, přijímačky jsem udělala. V posledním kole nás zůstalo deset. Jenže byla sedmdesátá léta a já měla velmi špatný kádrový posudek. Můj bratr tehdy odešel do Vatikánu a studoval na kněze. Herectví je profese, kde je člověk všem na očích, proto mě na základě mého profilu nevzali. To bylo strašné zklamání, tím spíš, že profesor VŠMU Karol Zachar mě u zkoušek velmi vyzdvihoval, byla jsem přesvědčená, že se určitě dostanu. Ani na chvíli jsem neměla pocit, že jako jediná z posledních deseti do prváku nenastoupím. Když jsem se z přijímaček vrátila, popisovala jsem spolužákům a profesorům na gymnáziu, jak jsem uspěla, protože z našeho gymplu se herectví hlásilo víc lidí, ale do posledního kola z tří set přihlášených nepostoupil kromě mě nikdo.
Vnímala jste to jako prohru?
Byla to prohra, pokřikovali po mně: „Tak co, herečko?!“ Myslím, že tehdy ve mně vznikl nějaký vzdor, že každá prohra mě zároveň posílí. A když opravdu něco hodně chceme, tak toho dosáhneme jiným způsobem. Možná jsem skutečně jednou z mála hereček, která dělá divadlo bez hereckých škol. Snad ještě Magda Vášáryová, ale ta už se herectví nevěnuje… Dálkově jsem pak vystudovala pedagogiku, po maturitě jsem hned nastoupila do divadla v Prešově, kam mě přijali na konkurz. Zkoušela jsem i šest inscenací za rok, se skvělými režiséry, jako byl třeba Ivan Balaďa. Každou hrou, každou inscenací jsem se učila, za čtyři roky jsem měla na kontě dvacet rolí, to by se mi na VŠMU nikdy nepodařilo. Všechno jsem si pečlivě dostudovala, četla jsem tisíckrát víc, než musí studenti, protože jsem trpěla pocitem méněcennosti, že nic nevím… Možná to bylo nakonec dobře, že mě na herectví nevzali. Kolikrát pozoruju studenty, kteří absolvují herectví a jsou věrnou kopií svých profesorů. Jenže najít sebe sama v herectví je základ. Musíte být sama sebou, abyste mohla něco skutečně sdělit, za každou fiktivní postavou jste i vy. Ale na to přijde člověk sám, to ho nikdo nemůže naučit.
Váš bratr odešel do Vatikánu – byli jste tedy hodně věřící rodina?
Byli jsme věřící, ale ne extrémně. Otec byl komunista, za války bojoval jako partyzán, to ho hodně ovlivnilo. Po šedesátém osmém ze strany vystoupil. Jako děti jsme byly vychovávány ve víře, stále jsem věřící, jen se to neprojevuje pravidelnou návštěvou kostela. Můj bratr nejdřív studoval v Olomoucí medicínu, chtěl se stát zubařem. V Olomouci fungovala podzemní, tajná církev, sdružovala kněží, kteří svoji profesi nemohli vykonávat. Bratr se s nimi během studia spřátelil, přivedli ho tak k hlubší víře. A pak přes Chorvatsko emigroval… Švýcarská teta mu pomohla dostat se z utečeneckého tábora, aby mohl jít do Vatikánu studovat. Jednoduché to ovšem nebylo.
Jaké byly bratrovy další osudy?
Zemřel před pěti lety, ale nikdy svého rozhodnutí nelitoval. Asi deset let působil jako kněz v Kanadě, žil v Itálii, krátce pobýval i na Slovensku. Ale příliš si nerozuměl s místními biskupy, byl totiž pro slovenskou církev velmi otevřený, svobodomyslný, reformovaný… Měla jsem čtyři bratry, žije už jen ten nejmladší. I nejstarší Marian studoval medicínu, byl ode mne o osm roků starší. V Praze se oženil s Irenkou, narodily se jim čtyři děti. Bohužel, když mu bylo čtyřicet, zemřel na rakovinu. S ním i s jeho rodinou jsem byla velmi provázaná, v šestnácti mi zemřel otec a Marian mi tátu tak trochu nahrazoval. Když jsem začala hodně točit a zkoušet v Čechách, s Marianovými dětmi jsem se často vídala, doteď jsem s Jakubem, Lenkou a Michalem v kontaktu. Nejmladší neteř se jmenuje jako já, Anna Šišková. Původně chtěla být také lékařkou, ale nakonec vystudovala chemii, pracuje ve výzkumu, nesmírně ji to baví. Teď tu zrovna za mnou byla, když jsem v Praze, hned jí volám, že ji s sebou vezmu do Bratislavy autem.
„Když se s někým rozejdete, život se vám dost změní,“ říká z vlastní zkušenosti herečka Anna Šišková
Když mluvíte o velké rodině, úplně záříte. Chtěla jste mít víc dětí než jen dvě dcery?
Často si říkám – škoda, že jsem neměla víc dětí. Jenže v době, kdy se mi dcery narodily, to nebylo lehké. Starost o rodinu byla hlavně na ženách, opravdu si myslím, že dneska je to lehčí. Když vidím svoji třiadvacetiletou neteř Barborku – kterou beru skoro jako svoji dceru, dokonce u mě chvilku bydlela –, vnímám zřetelný rozdíl. Je podnikatelkou, provozuje pekárnu, přitom vystudovala územní plánování. Má malé dítě, na mateřské byl ovšem její manžel. To bylo kdysi nemyslitelné. Oba si dělí práci a starost o rodinu rovným dílem. Anebo moje Terezka. Nechce mít děti, rozhodla se, že je do tohoto světa prostě nechce přivést, necítí to tak. Já to absolutně respektuju. Ale vnímám, že její vztah s manželem funguje jinak než u mě. Skloubit herectví s dětmi bylo tehdy velmi těžké, myslím, že to holky pociťovaly, zejména deficit našeho společného času. Musela jsem mít paní, která dcery večer hlídala, protože Juraj jako režisér neustále pracoval, měl spoustu neodkladných povinností, s péčí o děti mi až tolik nepomáhal. Ale v té době to bylo takto běžné.
Četla jsem s vaší dcerou dva rozhovory, kde své rozhodnutí nemít děti upřímně vysvětluje. Obě zpovědi mi přišly velmi odvážné a zároveň pro jiné ženy i posilující. Přesto jsem si dokázala představit, kolik nenávistných komentářů se na ni sesypalo.
Mělo to i pozitivní ohlas. Dcery mého kolegy se díky Terezce a jejím rozhovorům odvážily doma říct, že taky nechtějí mít děti – ze stejného důvodu jako Terezka. Přinesly noviny a položily je na stůl, Terezčina zpověď jim posloužila jako jakýsi štít. Rozhovory pomohly mnoha dívkám, které to cítí podobně.
I ženám, které děti mít nemohou. Bezdětná žena je společností zkrátka často onálepkována jako workoholička či sobecká osoba…
… anebo chudinka, kterou nikdo nechce, méněcenná outsiderka. To je strašné.
Světlonoc, zatím poslední film vaší Terezy, získal na filmovém festivalu v Locarnu Zlatého leoparda za nejlepší film v kategorii Současná kinematografie. Jak to vnímáte? Jste hodně pyšná matka?
Když Tereza ve Švýcarsku získala cenu, pobývala jsem právě ve svém domě v Chorvatsku. O tom, že moje dcera vyhrála, věděl v tu ránu celý ostrov, všichni jsme to slavili, pili šampaňské. Pořád jsem to vykřikovala, každému vyprávěla. To bylo nádherné. Dokončování filmu bylo těžké, viděla jsem všechny verze, prožívala s Terezou všechna tvůrčí trápení, která s filmem měla. Slovenský producent se k ní nakonec otočil zády. Byla jsem tak naštvaná, že jsem se s ním sama setkala, na filmu jsem byla zainteresovaná, i když v něm nehraju. Ale vždycky jsem věděla, že je to dobrý film, a pořád jsem to Terezce opakovala. Z úspěchu byla velmi překvapená, a protože jí producent nevěřil, sebevědomí trochu ztratila. Bylo těžké jít dál, natočit to podle sebe a zvítězit. Nešlo tolik o cenu, spíš o její osobní vítězství. To bylo pro mě i pro ni nejpodstatnější.
Obě vaše dcery žily v zahraničí, Tereza v New Yorku, Dorota v Moskvě a v Nepálu, kde dokonce vážně onemocněla. Jak jste podobné situace, kdy jsou dcery daleko a vy jim nemůžete pomoci, zvládala?
S Dorotkou to tak bylo odmalička, pořád něco. Ale vždy vím, že to přežije, mám v sobě pevnou víru, že se jí nic nemůže stát, že ať dostane jakoukoli chorobu, uzdraví se, protože je nesmírně životaschopná. Ale i tak jsme neustále ve spojení, přes dvacet let používáme různé aplikace, musím své dcery zkrátka při telefonování vidět. A hned zjistím, co a jak: „Poslouchej, ty jsi zase nespala!“, „Proč nejíš?!“ Tím pádem přesně vím, jak žijí, vidím jim to ve tváři. My tři jsme skutečně velmi propojené. Napadne mě, že zavolám Terezce – a v tu chvíli se mi sama ozve. Anebo chci napsat Dorotce, a zavolá mi ona. Anebo dokonce obě holky naráz. Na Nový rok jsme si ráno napsaly všechny tři v absolutně stejný čas, chápete to? To je až magické. K narozeninám jsme daly Dorotce pobyt v luxusním hotelu v Budapešti a společně jsme si to tam všechny tři užily. Povídaly jsme si, chodily na masáže, na dobré večeře. Rády se setkáváme bez partnerů, kdy máme čas jen samy pro sebe. Dodává mi to sílu.
V už zmiňované 13. komnatě byla scéna, která mě zasáhla. Mluvila jste tam o tom, jak jste Dorotce až téměř v dospělosti řekla, že jejím skutečným otcem nebyl váš muž Juraj Nvota, ale hudebník Jaro Filip. A pod vaše vyprávění běželo rodinné video. Záběry, kdy se Dorotka na svého tatínka věší, objímá ho a on věnuje pozornost pouze Terezce… Napadlo mě, že proto je vaše starší dcera tak odolná a silná. Přesto jsem si říkala, jestli pro ni nebylo kruté inkriminované video zveřejnit.
Abych vám řekla pravdu – to video jsem do pořadu nedala já. Ne, nikdy bych ho tam nedala. Nechtěla jsem, aby diváci viděli, čím si Dorotka musela projít, ani svého bývalého muže jsem nechtěla takto veřejně osočit. Paní režisérka to udělala bez mého svolení. Poskytla jsem jí totiž všechna naše domácí videa, nenapadlo mě, že tyto citlivé záběry zveřejní. Moje 13. komnata měla být hlavně o tom, že nemám předsudky, že podobné předsudky je třeba bourat. Proto jsem koneckonců pořad natočila, nešlo mi o zviditelnění… Jako mladinká holka jsem byla svobodnou matkou, kterou všichni odsuzovali. Měla jsem dítě se ženatým mužem, i když on nejprve Dorotku strašně chtěl, nakonec se na nás vykašlal. Bylo mi devatenáct a společnost se tehdy okamžitě postavila proti mně.
To jste ale zažila vícekrát, že ano.
Ano, když jsem se rozvedla s Jurajem a žila s partnerem o patnáct let mladším, tak mi například na slavnostním setkání u prezidenta nepodali kolegové herci ani ruku. Přitom nikdo z nich do našeho manželství neviděl, nevěděli, co a jak doma žijeme. Ale všeobecné mínění bylo jasné: „Takový dobrý člověk, a ty ses na něho vykašlala!“ Chápete, nepodali mi ani ruku! Co to je za předsudky?! O tomhle jsem chtěla točit svoji 13. komnatu. O pocitech úzkosti, které mě přepadaly, o tom, jak jsem vyhledala psychiatrickou pomoc. Oslovili mě z Ligy pro duševní zdraví, chtěli, abych motivovala lidi, kteří si něčím podobným procházejí, aby se i oni otevřeli, nestyděli se, kontaktovali psychology. To, že režisérka akcentovala problém Dorotky a jejího nevlastního otce, mě až trochu urazilo, nechtěla jsem ji tomuto vystavit. S režisérkou jsem si to pak vyříkala a Jurajovi jsem se omluvila. Lidé na to pak reagovali různě, ale já na reakce okolí, na to, co si kdo myslí, většinou kašlu. Tolik věcí jsem ustála, bulvár mě jeden den tepe, další den se zase pustí do někoho jiného, většina článků je stejně vylhaných.
Přemýšlím nad tím, proč vám po rozvodu kolegové nepodali ani ruku… Kdyby to bylo obráceně, a muž by si našel novou, o patnáct let mladší partnerku, nikoho by to příliš nerozčílilo.
Ženu s mladším partnerem bohužel společnost vnímá vždycky jinak. Oba moji bývalí manželé mají teď o mnoho let mladší partnerky. Když se mnou rozcházel můj druhý muž, Jirka, bylo mi pětapadesát a on si našel ve svých osmapadesáti čtyřiatřicetiletou ženu. A zcela vážně mi řekl: „Ale ona není mladá, to není žádná dvacetiletá holka!“ Skoro se tvářil, že bych ho měla pochválit, že neutekl za nějakou dvacítkou. (smích) Říkala jsem, že je to v pohodě, o věk tady přece nejde. Ale dvojí metr skutečně existuje.
Čas asi opravdu všechno vyléčí, vy teď dokonce pracujete se synem vašeho prvního manžela.
Ano, ale nastalo to až teď. Stejné to bylo i s jeho otcem Jurajem, nepracovali jsme spolu dvacet let. Něco se mezi námi najednou otevřelo a mám z toho radost. Juraj si mě nemusel obsadit, mohl to odmítnout, ale sám si zřejmě řekl, že je čas postoupit dál, být velkorysý. Taky už máme svůj věk. A já mám takovou zvláštní vlastnost – neumím mít někoho nerada. Nemám v sobě nenávist, i když mi někdo ublíží, něco špatného se stane, nedokážu to. I když mě opustil druhý manžel Jiří Chlumský, mám ho pořád strašně ráda, stále si voláme a jsme spolu v kontaktu. Neumím zkrátka v sobě živit nenávist. U mužů víc funguje ješitnost, když je žena opustí, cítí se ponížení a nedokážou se přes to přenést. Já to tak nemám.
Ponížení možná ne, ale určitý smutek a naštvání po rozchodu vždycky proběhne…
No jasně, rok jsem se z našeho rozchodu s Jiřím neuměla dostat, trpěla jsem příšerně. Ale nebyla jsem naštvaná, spíš mi můj bývalý manžel chyběl. Když se s někým rozejdete, život se vám dost změní, přestanete sdílet běžné věci, už spolu netrávíte čas, nevoláte si každý den. Tohle mi chybělo, ale ponížená jsem se fakt necítila.
Hlavním tématem těchto dnů jsou u nás prezidentské volby. Z debat i ze sociálních sítí mám pocit, že hledáme někoho mezi vůdcem, andělem a spasitelem. Občas si vzpomenu na dokument vaší dcery o Vladimíru Mečiarovi a napadá mě, že hledat spasitele je vždycky ošemetné.
Upřímně – už volba Miloše Zemana mě dost překvapila, byla jsem přesvědčená, že se to nemůže stát. Nebo vítězství Andreje Babiše… Jistě, i na Slovensku má Robert Fico obrovské preference, ale Slováci nějak instinktivně časem vycítili jeho zlobu a agresi. Ani volba Zuzany Čaputové podle mě nesouvisela s věcným a logickým uvažováním, že by byla lepší prezidentkou než její protikandidát, šlo spíše o intuitivní rozhodnutí. Vřelost a empatie zřejmě na Slováky zabírají. Zmiňovala jste Mečiara – jakmile se začal projevovat agresivně a násilně, šel najednou s preferencemi dolů. Češi jsou podle mě víc racionální než emociální, volbu prezidenta hodně promýšlejí, což mi je sympatické. Jenže pak se stane, že si zvolí Miloše Zemana, bezpochyby chytrého a racionálního člověka, jehož morálka trochu pokulhává. Přála bych si, aby Češi dali někdy na svoji intuici, aby vnímali prezidentského kandidáta komplexně, neoceňovali jen jeho chytrost, vzdělanost a racio, ale také to, jak s těmito dary zachází.
13
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
