Čas letí… Vašemu synovi už budou dva roky, jak si užíváte mateřství? Sžila jste se s ním?
Jsem z něj ještě pořád v šoku, ale to asi zažívá spousta maminek. Ačkoli našemu synovi budou za měsíc dva roky, já si vlastně pořád ještě zvykám. Jsem v takovém příjemném údivu i nadšení, a někdy v obrovském vyčerpání. Právě začalo období, kdy syn začíná projevovat svou vlastní osobnost. Dost často jde proti mně, což znamená obrovské hledání, jak se spolu domluvit. Nutí mne stanovovat hranice, dávat pravidla, což je úplně proti podstatě mé osobnosti. Jsem člověk, který chce vyjít se všemi s láskou. Ale tady mě syn vyloženě tlačí určit mantinely, protože jinak by byl nešťastný. V momentě, kdy jsou, uklidní se. Je to zajímavá fáze přechodu od péče k výchově.

Podívejte se na rozhovor s Bárou Mudovou:

| Video: Youtube

V této fázi řada rodičů řeší, zda být benevolentní, či přísný. Jste typ matky, která pečlivě studuje různé styly výchovy, nebo ji berete jako přirozený proces?
Když někde objevím zajímavý kurz, zhlédnu video nebo něco přečtu, beru to jako inspiraci, ale ne dogmaticky. Zjišťuji, že nejdůležitější je vztah s dítětem vnímat, a z toho, co funguje a nefunguje, si k němu vytvářet přístup, ale brát v potaz také to, že se stále proměňuje. Každý den je trochu jiný. I syn má někdy své dny! Takže všechny metodiky, které se ke mně dostaly, beru spíš jako inspiraci. Ale doslovně dodržovat jistý přístup mi nejde, to by mě odtáhlo od vnímání dítěte.

Hodně se diskutuje o tom, zda rodiče mohou za chování potomků, když jim nevytyčili meze. Jak je to podle vás?
Je to jedna z největších výzev, kterým rodič čelí. Umět udržet hranice, ale zároveň zůstat láskyplný. Mám kolem sebe případy, kdy není vztah mezi rodiči a dětmi dobrý, přestože jde o rodiče a děti! To bych samozřejmě nechtěla, ale je obrovská výzva najít správnou cestu.

Shodnete se se svým partnerem na výchově?
Ano, určitě.

Nepodrývají vaši výchovu prarodiče, třeba při hlídání dětí?
Moje tchyně je úžasná. Jsem možná jednou z mála žen, které si na tchyni nemohou absolutně stěžovat. Byla většinu svého života učitelkou v mateřské školce, takže se u ní inspiruji. Umí vést děti velmi laskavým způsobem k tomu, aby se učily dělat věci samy.

Když jsme narazili na slovo tchyně, jak to vypadá s vaší svatbou?
Ani jeden z nás svatbu neprožívá. Máme se rádi a pracujeme na tom, abychom byli ve vztahu spokojení a šťastní. Svatba je pro nás jako postavit dům. Je hezká, ale ten proces k ní… Zorganizovat ji, vybrat místo, šaty, pozvat lidi, tohle přináší obrovský tlak a spoustu starostí. Takže svatbu odsouváme, a až najdeme místo, o němž bychom si řekli, že tady chceme mít svatbu, uděláme ji. Ale zatím nic netlačíme.

O detailech svatby se bavíte, nebo ne?
Ne, vlastně ani ne. Já si říkám, že jednou přijdu na nějaké místo a uvědomím si, že je nádherné, a na něm se chci vdát. A potom tam pozveme malou skupinku lidí, uděláme komorní obřad.

Jak se vlastně odehrála žádost o ruku?
Vůbec nenosím šperky, takže dnes nemám na ruce ani prstýnek… Partner mě o ruku požádal loni na Bali. Byla jsem překvapená, myslela jsem, že můj kluk není typ, který by se chtěl ženit. A minulý rok měl pro nás připravený na Bali výlet na krásné místo v horách s bambusovými domečky.

Tušila jste něco?
Já se bála hadů a byla naštvaná, že jsme tam jeli tak dlouho… Ale Martin to měl celé naplánované a mé trochu podrážděné chování mu to moc neusnadňovalo. Nakonec, když jsem řekla, že jdu spát, protože malý Kristián také usnul, mě požádal, abych ještě nechodila, že mi musí ukázat krásný výhled. A tam mě požádal o ruku a řekl: „Tak a teď už si můžeš jít lehnout.“ Já byla úplně v šoku.

Bára dostala krásný zásnubní prsten:

Jezdíte na Bali každý rok slavit výročí?
Byli jsme tam teď podruhé. Přítel tam byl předtím asi sedmkrát, ale já teprve podruhé. Bali je příjemné místo, bezpečné, s vysokou úrovní zdravotnictví, rozmanitou přírodou a milují tam děti. A to všude! Na rozdíl od Prahy, kde to bývá problém dokonce i v některých podnicích. Ale Bali je strašně daleko, takže příští rok tam asi nepojedeme. Cesta tam, s těmi dlouhými lety a přestupy, je vyčerpávající.

Jste dobrodruh… Jak teď plánujete dovolené, když máte malé dítě?
Teď už to jde, protože synovi jsou dva roky a může být déle hlídán. Plánuji přechod Tater sama s batohem, možná se sestrou, chybí mi totiž pobyt v horách. Speciálně po mém přechodu severní hranice Čech. Chystám se na Slovensko na čtyři dny.

Jet sama do Tater… Jste hodně odvážná?
Musím dát pozor na medvědy, bylo mi řečeno, že jsou teď agresivní, protože se vzbudili moc brzo, kvůli krátké zimě. Mám si předem zavolat na správu národního parku a zeptat se, jestli aktuálně v té oblasti, kam chci jít, nějakého medvěda řeší. Všichni lidé, kteří jím byli napadeni, šli mimo turistické cesty. Když se budu držet turistických tras, měla bych být v bezpečí.


Nahrává se anketa ...

Partner vás v těchto cestovních dobrodružstvích podporuje?
Ano, je v tomhle úplně v pohodě.

Co máte na takové výpravě v batohu, bez čeho se neobejdete?
Samozřejmě jídlo, pití, věci na přespání a základní lékárnu. Ale je dobré toho nést co nejméně. To se týká i kosmetiky. Většinou mi stačí umýt se v potoce a mít s sebou jeden kvalitní krém, protože mám hodně suchou pleť. Třeba nový hydratační krém Medik8 z distribuce Anny Brandejs je skvělý.

Jste stále ve spojení s táborem pro děti z dětských domovů, s nímž jste spolupracovala?
Ano, stala jsem se také patronkou projektu Spoluživot. Děláme osvětu o hostitelské péči, což je forma péče o dítě z dětského domova. Nejde o pěstounství ani adopci, ale o to, být dítěti oficiálním kamarádem.

Co přesně to znamená?
Můžete s ním chodit na výlety, vzít si ho třeba na týden, mít ho na Vánoce, ale nemusíte si ho nastěhovat domů. Jde o to mu být v jeho životě osobou, na kterou se může spolehnout, která tu pro něj je. Je to dostupné pro kohokoli. Kolem těchto dětí se všechno neustále mění, lidé přicházejí a odcházejí a je neskutečně důležité, když najednou mají někoho, kdo je napořád. Já mám svého Honzu, dnes patnáctiletého. Známe se právě ze zmíněného tábora asi čtyři roky. Oficiální hostitelskou péči praktikuju od loňského září.

Vídáte se hodně často?
Jednou za deset dní, voláme si každý druhý den a píšeme skoro denně. Jsme spíše kamarádi, ale byla doba, kdy byl více jako syn, protože měl náročná období. S mým malým Kristiánem vycházejí báječně.

Budete se vídat i po jeho osmnáctém roku?
Ano, určitě! Tady právě nejde o žádné formality, nejdůležitější je náš vztah a ten se dovršením osmnáctého roku nezmění.

Přemýšlela jste o tom, zda máte kapacitu ještě na dalšího člena rodiny?
Přemýšlím o tom, ale v tuhle chvíli je pro mě na další členy ještě brzo. Kristián je hodně aktivní a já nejsem máma, která by zvládla pod křídly deset dětí. Moje práce a aktivity jsou pro mě také důležité. Kombinace jednoho syna a jednoho miminka je ideální. Možná až budou starší, zamyslím se nad tím znovu.

Měla jste problémy s otěhotněním. Zůstala šance na dalšího vlastního potomka?
Možná ano, možná ne. Před Kristiánem mi lékaři také říkali, že to nepůjde, takže uvidíme.