Rodiče jsou pracovití a šikovní, já se do kutění nepouštím, říká Jaroslav Plesl

To musí být krásné místo.
Ano, místo je pěkné a chalupa dnes už taky, ovšem tehdy ji naši kupovali prakticky jako ruinu. Když se odkryl kus podlahy, tekl pod ní potok…

Jako ve slavném Domě nad vodopádem od F. L. Wrighta…
Skoro, jenže tam to byl záměr… U nás bylo v zimě strašně vlhko, na podlaze se dělaly takové boule, že nešly otevírat dveře. Musely se vysadit a místo nich jsme měli deky, pod peřinami si často ustlaly myší rodinky. Rodiče jsou ale oba velmi pracovití a šikovní. S vervou se pustili do rekonstrukce, řemeslníci vlastně dělali jen střechu. Roubená část se musela rozebrat a postavit znovu. Táta s bráchou vytvořili dokonalou repliku, včetně tvaru a rozměru oken. Já jsem taky trochu pomáhal, namíchal jsem beton do všech podlah. Ale spiritus agens je můj otec, který umí udělat elektriku, zvládá zednické práce, zvládl položit podlahy, dlažbu, udělat stropy, všechno…

Mistr dílny Vojtěch Kotek: Baví mě přicházet na to, co se jak dělá

To už je vyšší chalupářský level. Člověk může být manuálně zručný, ale na tohle už potřebujete být i mentálně naladěný.
Já jsem nejen úplně jinak mentálně naladěný, ale i nešikovný. Rodiče ve zvelebování chalupy stále pokračují, dokoupili i kus pozemku, kde zase v zahradničení vyniká maminka. Zahradu mají vymazlenou, i s jezírkem. Tátovi je už třiaosmdesát, ale ještě dnes jezdí na sedmsetpadesátce Kawasaki a na kole prakticky denně, za jakéhokoli počasí. Naši jsou na chalupě skoro pořád, i když mají byt v Hradci Králové. Otec říká, že kdyby byl zavřený v paneláku, už by dávno vyletěl komínem. Chalupa naplnila jejich život. Dnes už je moje, je zrekonstruovaná a vyžaduje dílčí údržbu. Ovšem já jsem spíš z těch, kdo si na všechno objednávají lidi. Zahradu posekám, naštípu dřevo, ale do nějakého kutilství se nepouštím. Přitom je tam samozřejmě vybavená dílna. Můj otec je vedle toho všeho schopen opravit i starožitné hodiny.

Vy máte prý zase zálibu v historii a architektuře.
Měl jsem kliku v tom, že jsem v životě prošel krásnými městy. Narodil jsem se v Hradci Králové a žil tu do čtrnácti let. Hradec byl vždycky pěkný, i dnes se městem rád projdu, ačkoli se jeho tvář v průběhu let dost proměnila. Když jsem jako kluk zpíval ve sboru Boni Pueri, nahrávali jsme občas v budově rozhlasu. Jedno z jeho studií sídlilo na starém městě, kam se mě naši báli pouštět, protože to bylo v podstatě ghetto. Dnes je historické centrum opravené a hodně prokouklo. Na Hradci mám rád historickou architektu snoubící se s moderními stavbami od Gočára nebo Kotěry. Mé rodné město je doslova učebnicí slohů. Ne nadarmo se mu za první republiky přezdívalo „salon republiky“. Navíc se tu stékají Labe s Orlicí. Procházky městem, kolem kostelů, starobylých i moderních budov, parky a nábřežími, jsem miloval už jako kluk.

Kam jste přesídlil v jinošském věku?
Nastoupil jsem v Litomyšli na Střední pedagogickou školu. Litomyšl je kouzelné město s renesančním zámkem, překrásným náměstím a piaristickým barokním klášterem, kde měly spolužačky internát a my tam chodili na obědy. Pak přišlo Brno, kde jsem studoval JAMU. Brno bylo kdysi dost ošuntělé a industriální, ale dnes vykvetlo v moderní kulturní centrum, panuje tu atmosféra, kterou Praha nemá. V Brně lidi tolik nespěchají. Když tu v létě hrajeme v rámci Shakespearovských slavností Hamleta, jdete večer městem a mladí lidé tráví čas venku na ulicích, posedávají na chodnících, hrají tu kapely, lidi se baví, hovoří, popíjejí. Tuhle atmosféru jsem dříve zažíval třeba ve Francii nebo Itálii. Když jsem v Brně, mám skoro pocit, že jsem někde na dovolené. Nepřeháním. Brno znám téměř třicet let a z jeho rozkvětu, který je obdivuhodný, mám obrovskou radost. Tady v Praze je strašnej kalup.

Tváře měst a obcí se od revoluce určitě zvedly.
Jenže zdaleka ne všude se zvedly výrazně. Pořád je to prokoukávání z hodně husté mlhy. Velmi mne trápí severozápadní oblast naší republiky. Nechci být konkrétní, abych se nedotkl patriotů, kteří třeba za zlepšení svých obcí bojují. Ale zjizvenost této části naší vlasti je hluboká a bolestná. V podhůří Krušných hor znám jedno město, tamní zámek prokoukl, ale vyjdete z něj na náměstí a do staré části města, a je to pořád peklo. Nedá se tu pořádně najíst a abyste se bál, že vám ukradnou auto. Další příklad je zámek Jezeří, který stojí na okraji měsíční krajiny – lomu ČSA. Severozápad je nešťastně zakletý. Taková je tvář Sudet, kam po válce přišli lidi, kteří tu neměli kořeny. Dřív jsem si myslel, že obnova všeho hodnotného půjde po revoluci rychleji.

I v Česku vyrostla hvězda pro Hollywood. Hugo Haas ale neměl na růžích ustláno

Přitom je v okolí krásná krajina…
No právě, třeba Lužické a Krušné hory. Je ale fakt, že krajina na Mostecku se pomalu zvedá, hlavně díky projektům umělých jezer. Na Jezeří jsem zrovna točil součást dokumentárního cyklu Skryté skvosty o českých hradech a zámcích. Ten jsme nedávno dokončili. Pojednává o památkách skrytých i známějších. Zrovna Jezeří má velký potenciál, je to někdejší trvalá adresa Lobkowiczů, jezdily sem evropské osobnosti jako Goethe, Beethoven, Casanova. Byl tu obrovský park s arboretem. Dnes je všechno zatím v bídném stavu, ale počítá se s revitalizací i rozsáhlou rekonstrukcí. Je známo, že Američani sem ještě v devadesátých letech jezdili točit horory. Jeden byl o jakýchsi vlkodlacích, jmenoval se Zvíře – vlkodlačice se po zpustlém Jezeří procházely v přiléhavém latexu, to dílo mělo lehce erotický nádech… Český sever byl pro zahraniční filmaře vůbec lákavý: když potřebovali natočit něco apokalyptického, záběry z války, kde se pořád něco hroutí a kde jsou ruiny, jezdili na Mostecko.

Zájem amerických produkcí o českou kotlinu… Ano, co média ráda našinci předkládala jako důvod k hrdosti, byl vlastně obraz ostudy.
Někdy už jsem si říkal, jestli zastupitelům měst ten stav nevyhovuje. Jestli nezvažují, že když to opraví, filmaři přestanou jezdit a oni přijdou o peníze… Zdá se mi, že po válkou a následným politickým režimem přervané historické kontinuitě zůstávají pořád ještě velké dluhy. Když přijedete do Německa či do Rakouska, a hodně v tomto směru poskočili i Poláci, najdete památky opravené a láskyplně udržované. Projdete-li se v Rakousku kolem nějakého zámku, je opravená nejen hlavní budova, ale i hospodářské zázemí a každá sebemenší stavbička v zámeckém parku. U nás jsou pěkně rekonstruované hlavní budovy, které přitáhnou návštěvníky, ovšem jakmile zajdete dál od nich, míjíte zpustlá stavení a prostory, ne-li rovnou ruiny. Já jsem fanda památkové péče a mrzí mě, že jsme trochu macešští. Od revoluce uplynulo už přes třicet let a pořád máme co dohánět. Ale nechci být negativní a jen žehrat: stále se pracuje a i u nás to jde kupředu. Opravuje se například zámek v Uherčicích, který měl velmi pohnutý osud. Tento skvost patří mezi mé oblíbence. Je tu například nejkrásnější štuková chodba u nás, která je vrcholem štukatérského umění baroka a snese srovnání s podobnými stavbami v Itálii.

Máte rád i moderní architekturu?
Mám. Nejsem zaměřený jen na historické slohy. Mám takové vlny: baroko, potom třeba devatenácté století, pak se vrátím ke gotice… Ale dvacáté století mám rád. Z dnešního pohledu je zajímavé, že bohatí lidé zvali věhlasné architekty i na venkov, takže vás tu najedou překvapí kubistická vila jako z encyklopedie. V novokapitalistické divočině devadesátých let naopak vznikla spousta pekelných staveb. A dost původních prvorepublikových i starších architektonických skvostů bylo zničeno uvnitř, bez citu k jejich duchu.

Svou lásku k historii jste stvrdil provázením po zámcích. Prosím, povězte nám o tom něco.
Před časem jsem toho nechal, hlavně proto, že nezbýval čas. Už jako malý jsem si ale psal průvodcovské texty a pořádal jsem tematické výstavy pro rodiče. Podotýkám, že byly placené – máma s tátou mi na začátku museli dát po pětikačce. Už tenkrát mi bylo jasné, že kultura není zadarmo… A hned jak to šlo – bylo mi šestnáct –, jsem obeslal asi třicet hradů a zámků s dotazem, jestli nepotřebují průvodce. Skoro obřadně jsem se těšil na ty dopisy s razítkem toho kterého hradu a zámku. Většinou mě zdvořile odmítli, ale pak přece jen klapnul Sychrov a Nové Město nad Metují. V Novém Městě jsem o prázdninách v roce 1991 provázel poprvé. Moc rád na ty časy vzpomínám. Byli jsme průvodcovská partička, chodili do místních hospod, já vypadal na dvanáct, nikde mi nechtěli nalejt. Trochu mě to ponižovalo, když se vrchní všech ptal na pivo, víno nebo něco tvrdšího, jenom mně rovnou dával vybrat „Colu, Fantu, Sprite“.

Herec Igor Orozovič: Každá věc, kterou vezmu, mě formuje

To musely být stejně pěkné zážitky.
Měly velkou romantiku. Pamatuju si na první noc strávenou na prázdném zámku v Novém Městě. Ubytovali mě ve skladišti židlí s matrací v rohu, což byl můj nocleh. O existenci duchů na hradech a zámcích nepochybuju, ale věřím, že s nimi člověk může být zadobře. Ne že bych byl stoupencem paranormálních jevů, ale k hradům a zámkům to zkrátka patří, ty tajemné noční zvuky a stíny. Nicméně jsem byl přece jen nesvůj a šel jsem si lehnout asi v půl deváté s úmyslem, že tu prvotní tíseň zaspím. Díky tomu jsem byl vzhůru už před půlnocí a do rána pak nezamhouřil oko… Měl jsem taky univerzální klíč, který mi otevřel cestu až do zámecké zahrady, kde jsme dělali blbosti, lítali v prostěradlech a hráli si s ostatními průvodci na strašidla. Namočili jsme do toho i dceru kastelána, která tam lítala s námi. Někdo z okolních domů naše počínání viděl, nelenil a zatelefonoval na zámek, takže její máti nás přišla v noční košili sprdnout, když jsme zrovna popíjeli nějakou griotku v mém nocležišti s židlemi. Taky jsem tam měl malý balkonek, odkud bylo vidět na Krkonoše. Krásnej čas…

Provázel jste prý i ve Vranově nad Dyjí.
Na Vranově jsem provázel ještě před třemi lety v okrajových měsících, kdy památky navštěvují spíš opravdoví fandové. Ale vzal jsem i týden o prázdninách a prázdninový návštěvník bývá trochu specifický. Začátkem devadesátých let zase jezdily na prohlídky zájezdy jezeďáků – po práci legraci. Občas byli ožralí, kolegové jednou zjistili, že se jim během exkurze někdo vymočil do vzácné japonské vázy…

Máte střední pedagogickou školu – učil jste někdy? Průvodcovství k tomu má blízko.
Před učitelováním jsem stihl zběhnout k divadlu. Na JAMU jsem sice začal studovat dramatickou výchovu, což je taky pedagogický obor, ale pak jsem využil nabídky a utekl přímo k herectví.

Někde jste uvedl, že se občas cítíte být „překomunikovaný“, a rád si proto užijete samotu.
Bývám obklopen spoustou lidí. Vlastně pořád na vás někdo klade nějaké nároky. Herectví není snadné povolání. Když začínáte, máte dojem, že si budete celý život vlastně hrát. Pak se nějak chytnete, ovšem jste vystaven permanentnímu stresu. Přes den točíte, ráno vstáváte třeba o půl páté, v šest už jste place. Ale hlavně – musíte pořád potvrzovat, že to řemeslo umíte, pořád jste jakoby na začátku. Máte sice zkušenosti, ale není to jako v jiných povoláních: že se propracujete nějakou hierarchií do vedoucí pozice a pak už jen dohlížíte, jak to dělá někdo mladší. Herci jsou podle mě v první řadě řemeslníci, kteří musejí znovu a znovu přesvědčovat, že dokážou dobře předvést to, co se po nich žádá. Vaší prací je předvádět to zas a zas, stále musíte potvrzovat úroveň svého umění. A tak jste neustále na začátku, pořád nad sebou máte režiséra, plníte jeho zadání, učíte se texty a každý den či večer jdete s vlastním tělem a duší na prodej. Mladší kolegové vás sledují, jak to děláte, ti starší vás taky sledují, jak to děláte. Přijedete z natáčení a večer jdete hrát do divadla. Co se týče filmu, je pro mě každý hotový záběr malou premiérou, po které bych si dal nejradši cigáro… Natočit film není legrace, jste třeba pětadvacet dní šestnáct hodin denně v práci. Uprostřed lidí. Potom si opravdu rád odpočinu o samotě.

Vzhůru k úspěchu! Zdravou součástí života je i selhání. Ví to i slavní lidé

Načítáte i audioknihy, které jsou v posledních letech dost populární.
Ano, audioknihy načítám s potěšením. Ale knížku čtu minimálně dvakrát třikrát ještě před natáčením a dělám si poctivou přípravu. Rovnou z jedné vody načisto bych to načítat nemohl. No a když se to všechno sečte, jsem rád, že si pak vyjedu vlakem na Karlštejn, nejlépe ve všední den mimo sezonu, kdy tam nikdo není. Na Karlštejn jezdím docela často, projdu se kolem hradu až do Mořiny a pak okolo Ameriky zpátky. V listopadu a prosinci člověk zažije úplně jiný Karlštejn. Taky jsem absolvoval vyhlídkový let nad hrady a zámky Českého ráje, byla to nádhera. Mimochodem, vyhlídkové lety a vůbec malá letadla jsou černou můrou režiséra při natáčení.

Jak to?
Protože potom je reálný, takzvaný kontaktní zvuk z dané scény nepoužitelný kvůli střihu – někde by bylo letadlo slyšet a jinde ne. Když letí ultralight nebo malé letadlo, celý štáb je na mrtvici – to čekáte klidně deset minut, čtvrt hodiny, než je zase klid. Všechno stojí, jen nahoře: vrrr… Už se mi kolikrát stalo, že běžela akce, já se nadechoval, že začnu mluvit a… vrrr… stop!

Jak zvládáte čas v pandemii?
Měl jsem docela kliku, většinu toho času jsem strávil prací. Ale vadí mi, jak se to promítlo do chodu divadel, tedy i potom, co se znovu otevřela. Na žádný plán se nedá spolehnout, představení se ruší, nebo naopak nahrazují. Nemůžete si nic naplánovat. Podobné je to i s natáčecími plány. Nějaký řád jakžtakž fungoval přes léto, ale už se to zase sype. Víte, já jsem vlastně člověk řádu, potřebuju ho. Divočejší život jsem si už užil a dnes je ze mě trochu nudný pán. Nicméně mi to docela vyhovuje. Učím se radovat z maličkostí, nemít přehnané ambice a přijímat věci takové, jaké jsou.