Chtěl jsem se pro telefon vrátit, ale nakonec jsem to tak nechal a vyrazil do světa bez něj. Takhle odvážný jsem byl. Za vás za všechny jsem to vyzkoušel. A musím říct, že jsem zažil nejlepší den za posledních dvacet let. A nejlepší na tom bylo, že když jsem se vrátil domů a vzal telefon do ruky, zjistil jsem, že se za tu dobu vůbec nic zvláštního nestalo.

To mě přivedlo na úvahu, jak moc se mobilní telefon stal součástí našich bytostí. Já ještě pamatuju dobu bez mobilu. Tím neříkám, že mi ta věcička nepřirostla k srdci, já jsem fanda technologií a už jako dítě jsem u kazeťáku snil o zařízení, na kterém budu moct dělat všechno – psát, komunikovat, nahrávat, točit, fotit. Ale někdo dnes žije už jen tou krabičkou a uniká mu normální svět.

Přemýšlel jsem nad tím, jak se technologie stávají součástí našich bytostí. Pokrok jde tak dopředu, že se za chvílí lidé začnou rodit rovnou s chytrým telefonem v ruce. Narozené dítě, místo aby začalo brečet, pošle SMS: Bé, bé, bé! A maminka mu odpoví esemeskou: Vítej na světě zlato!

V té krabičce je celý svět

Dřív když člověk šel člověk po ulici, díval se kolem sebe. Teď se dívá do smartphonu, protože v něm vidíte vše – kde jste, kam jdete, co je kolem za budovy, kdy vám jede MHD, jaký auto vás za chvíli přejede, co budete dělat zítra. V té krabičce je celý svět. Když někoho potkáte, tak ho pozdravíte, že mu pošlete video zprávu: Čau, právě sem kolem tebe prošel. A on odpoví: Vim, viděl sem tě periferně, tak až se příště potkáme, zase pokecáme.

S jedním kamarádem jsme loni asi měsíc před pandemií podnikli experiment, že jsme šli na pivo, ale celý večer se spolu bavili jen přes mobil. On seděl u stolu, já si k němu přisedl a napsal: Ahoj, sem tady. On odepsal: Já vidim. Já píšu: Dáme pivo. On: Jo. Pak jsme si zahráli on-line karty, sbalili pár holek na Facebooku, a když mi po pár panácích poslal takovou tu nerozluštitelnou esemesku HJFTZUBVRU, tak jsem poznal, že je opilej, tak jsem přes mobil zaplatil a přes mobil zavolal taxi. Před hospodou jsme se ještě virtuálně porvali – já mu poslal smajlíka pěsti a on mně blesk a zamračenýho smajlíka.

Byl to experimentální virtuální tah budoucnosti, akorát jsme se shodli, že to mělo jeden nedostatek, že jsme chodili do tý hospody. Příště to uděláme tak, že budeme pít každý sám doma a pokecáme si stejně dobře. No, a pak přišla ta slavná pandemie a nám se ten sen splnil a s námi i celý republice.

Co tím chci říct? Chytrý telefon je výborná věc, ale občas není špatný ho zapomenout doma. Nebo alespoň v kapse. A dívat se kolem sebe a pokecat si s ostatními tváří v tvář. Tomu se furt nic nevyrovná.