Nedávno vyšla vaše kniha s názvem Takhle jsem si to teda nepředstavovala. Co jste si takhle nepředstavovala?
Nepředstavovala jsem si, že když mě začne bolet noha, že si budu muset postavit dům, a nepředstavovala jsem si, že se pak budu děsit, co se zase stane za katastrofu, a že mi s ní nepomůže můj muž, ale všechny ty příšernosti budeme muset řešit já a moje děti. A taky jsem si nepředstavovala, že si na dovolené neodpočinu ani na sekundu, a že mi do mého „podzimu života“ vstoupí šlechtic.

V anotaci knížky mě zaujala věta: „Stalo se vám někdy, že jste potkali první lásku, když jste měli na zubech nalepenou karamelu? Moje otázka na vás zní stejně.
Ano, stalo se mi to. A nedávno jsem vystupovala společně s Romanem Šmuclerem, vyhlášeným stomatologem, a ten naprosto jasně věděl, že mé šance byly ztraceny.

Musíte nápad na knihu vysedět, nebo přichází z čistého nebe?
Obojí je pravda. Někdy se třeba sprchuju, ani na nic nemyslím, a najednou si řeknu: „Ježíš, to je ale dobrej nápad! A pak se mě opravdu drží a je opravdu dobrý. Někdy se samozřejmě stane, že mám nápad, který sám od sebe vyvane. Najednou už mi nepřipadá tak dobrý, naopak mi přijde úplně divný a nebaví mě. S knížkou Takhle jsem si to teda nepředstavovala to bylo tak, že jsem si nejdřív myslela, že napíšu frivolní povídky, a pak mě najednou tak nějak osvítil duch svatý a mě napadlo položit si otázku, co mě nejvíc těší a nejvíc traumatizuje, a odpověděla jsem si: láska k partnerovi a k rodině a taky můj dům. A hned jsem věděla co psát! Je to veselá knížka a občas je trochu smutná, jako když se někdo chechtá, ale za jeho očima vidíte, že někdy plakal…

Jak dlouho potřebujete na napsání knihy? A zkracuje se ten čas s přibývajícím věkem?
Jak člověk „zraje“, tak se s tím víc párá. A nejsem si ani jistá, že je to dobře. V tom sebevědomém mládí, kdy jsem ještě moc nehodnotila, jsem knihu prostě „vyprskla“ a bylo mi to fuk. Vždycky pozoruju mladé režiséry, jejich první fi lmy, které na sebe většinou upozorní. Zazáří, kritika jim věnuje pozornost a všichni jsou překvapeni. Druhý, třetí fi lm se pořád ještě může považovat skoro za debut, ale u takového pátého fi lmu už to začíná být komplikovanější. Někteří režiséři začnou kalkulovat, co by bavilo diváky, někteří režiséři se soustředí na granty, někdo sází na zahraniční trh a některého převálcují producenti. A je to v pytli. Já vím, že nejdůležitější je, aby mne samotnou bavilo, co píšu! Ale taky se hodně kritizuju a jsem pečlivější a míň nadšená ze všeho a i ze sebe. No… ale dokud píšu jednu knihu za rok, tak jsem nakonec pořád nadšená až až…

A máte nějaký rychlostní rekord v psaní?
Když jsem dělala ve vydavatelství šéfredaktorku, psala jsem každý týden sloupek, reportáž a rozhovor na čtyři tiskové strany a taky jsem si připravovala scénář k talk show Banánové rybičky. Psala jsem rychle jako ďas! Zcela logicky jsem proto asi třikrát onemocněla zánětem šlach v pravé ruce. Vzpomínám si: jednou mi před natáčením Banánových rybiček zavolal někdo z redakce a říká: „Nemáme tady tvůj sloupek“. A to vím, že jsem si sedla v kostymérně a asi za 25 minut jsem zplodila povídku, která nakonec byla tak dobrá, že se dokonce stala ústřední povídkou mé další knížky. Teď mě napadlo… možná že vlastně kniha Díky za každé nové ráno byla nejrychleji napsaná. Pět let jsem o ní mluvila, pět let jsem se tvářila, že je prakticky hotová, ačkoli jsem vůbec nic neměla, a pak jsem ji konečně napsala a trvalo mi to osm dní.

Jezdíte po vlastech českých s one woman show Manuál zralé ženy. Dáváte divačkám návod, jak by se měly chovat ve zralém věku?
Já jim vyprávím o svých milostných zážitcích, abych to upřesnila, o svých strašných milostných zážitcích. Záleží na nich, co si z toho vezmou, to je ten manuál.

Co vám na oplátku vyprávějí diváci? Čerpáte z příběhů vašich přátel i známých?
Je velký omyl myslet si, že autor nečeká na nic jiného, než až mu někdo bude něco vyprávět, a on hned sedne a napíše to. Tak to nefunguje. Mojí inspirací je můj vlastní prožitek. Jiné zážitky mne zajímají lidsky, ale ne jako spisovatelku. Může se stát, že mě okouzlí nějaká legrační situace, o které slyším, a pak mi poslouží jako motiv pro scénu v mém textu, ale je to vlastně docela ojedinělý případ.

Trávíte hodně času na cestách v autě. Čím si krátíte dlouhou chvíli?
Tím, že čumím na krajinu, pozoruji lustry v rozsvícených oknech, které míjíme, a taky občas přemýšlím o tom, co mám napsat. Já si vždycky sednu k počítači, když už vím, co budu psát.

Pokračování za chvilku a Co Čech, to Němcová – to jsou pořady, které děláte pro Český rozhlas každý týden. Mimo jiné v nich čtete posluchačské povídky. Objevila jste mezi posluchači nějaký talent?
Někdy jsem překvapená, jak hezky je to napsáno. Tedy překvapená… Teď to vypadá, že ani nečekám, že někdo něco hezkého napíše, to já naopak čekám, ale někdy mě překvapuje, jak hezkým a kultivovaným jazykem jsou příspěvky napsány. Opravdu si myslím, že plat co Čech, to Němcová. Třeba dnes jsem byla u kadeřnice, a ta mi předala knížku své tchyně, která si ji napsala jen tak pro radost a pro své přátele. To je přece úžasné, ne? Myslím, že je fajn, když se lidi snaží vyjádřit své pocity, vyvolat vzpomínky a vzbudit slovem emoce. A někdy stačí jen text dopilovat, aby byl atraktivnější, a je to!

A jak je to s talenty na Vyšší odborné škole Michael v Praze, kde učíte?
Já jsem učila na Vyšší odborné škole a měla jsem a mám semináře na Literární akademii. Na Vyšší odborné škole jsem přednášela na oboru fi lmová tvorba, což znamená, že tam chodí studenti, kteří chtějí hlavně točit, a proto je učím scenáristiku. To je strašně těžký obor. Naučit se dá forma, ale nedá se naučit psát, totéž platí i o výuce na literární akademii. Talent buď někdo má, anebo nemá.

Může dnes vydat knihu kdokoliv?
Může. Ale jde o to, aby ji dostal do distribuce. Myslím, že nemá cenu, aby knihy ležely, knihy se mají číst, takže je důležité, aby si je někdo koupil. V knihkupectvích i knihovnách je spousta knih, i nových, které tam jenom leží. A často jsou to i knihy ověnčené cenami. Já když si vybírám knihy, tak dám na osobní doporučení, všímám si přebalů a vždycky listuju. Některé knížky odsunu a řeknu si, že to pro mě není, to ale neznamená, že je ta knížka nekvalitní. Já jen vím, že mě neosloví.

Každý den obědváte se svými dětmi, vnukem a tchyní. Neměli děti potřebu od vás v době dospívání prchnout?
Myslím si, že je to tím, že já jsem neprchla od svých rodičů, takže mým dětem to připadalo normální. Dcera v pubertě prchala, chtěla žít v maringotce a v obytňáku, to je pořád její veliká touha. Podle mě je fajn být občas v obytňáku, ale jinak je fajn být někde doma. Jsem moc ráda, že náš dům je plný. I když já jsem asi blázen, protože včera se mnou jela jedna paní ze štábu z Brna a měla starosti, že její známí v Praze, u kterých má přespat, jí neberou telefon, a já se slyšela, jak říkám: „Tak pojďte k nám! Děti mi pořád kladou na srdce, abych hlavně nikomu neříkala, že u nás může bydlet.“

Děti už máte dospělé. Jaké nadání se u nich ukázalo jako nejsilnější?
Syn je výtvarně založený, studoval na UMPRUM a v USA. Natálka moc hezky píše. Když něco ovšem napíše. Ale ona nepíše. Nemá tu touhu. Jednou jsem tajně dala tři její povídky, které napsala jako zakázku do časopisu, své vydavatelce. Prohlásila o nich, že jsou výborné, i když nevěděla, kdo je napsal.

A čím bude váš vnuk Hugo?
Že by vymýšlel počítačové hry? To jediné ho opravdu velmi zajímá!

Co vás momentálně baví?
Odjakživa mě děsilo, že bych najednou nevěděla, co by mě bavilo. Když člověk procestoval kus světa, už v něm není taková ta zvědavost a vítězí pohodlnost. Říkám si třeba, že Londýn je pěkný, ale je to tam nepohodlné a namáhavé. Teď jsem ve stadiu, že mě baví jezdit na chalupu, když je hezky. Pak mě baví psát, když mi to jde. A pořád mě ještě baví být v létě u moře. Vždycky jsem snila, že budu ve stáří sedět v Itálii na terase, dívat se na moře a přemýšlet, co budu psát. Teď sním o tom, že budu sedět v Itálii na terase a dívat se na moře… Psaní je fyzicky náročná činnost. Když mlátím do počítače a skláním se k němu, tak mě po dvou třech hodinách všechno bolí, jako kdybych byla dřevorubec. A ještě mám k tomu často stres, že nestíhám. Přitom to je jen tím, že nedokážu říci ne a pak jezdím po republice jako zběsilá a píšu povídky na zakázku a… Ale možná ten adrenalin potřebuju k životu.

Neříkejte mi, že termín odevzdání vás ještě děsí?
Řekla bych, že už jsem dost psychicky omletá. Termíny jsou pro mě vždycky jenom orientační. Ale nedokážu odevzdat něco, s čím nejsem spokojená. Samozřejmě že nejsem vždycky spokojená, že je v každém textu dost prostoru ke zlepšení, ale aspoň ten první pocit uspokojení mít musím. Mám dvě kamarádky, kterým vždycky všechno, co napíšu, předčítám, a čekám na to, co mi k tomu řeknou. A vždycky na to dám. Ale upřímně, většinou počítám s tím, že mi řeknou: „Je to výborný! Moc jsem se nasmála!“ A ony, protože mne mají rády a jsou hodné, mi to vždycky řeknou. A já jsem šťastná!

HALINA PAWLOWSKÁ
se narodila 21. března 1955 v Praze, kde také vyrůstala. V letech 1976-81 studovala dramaturgii a scenáristiku na FAMU. V 80. letech jako scenáristka spolupracovala s redakcí zábavných pořadů Československé televize. Od roku 1991 pracovala jako novinářka a mezi lety 1994 až 2001 jako šéfredaktorka časopisu Story, v roce 2001 založila vlastní časopis Šťastný Jim a v roce 2006 časopis Glanc. Podle jejích scénářů byly natočeny například filmy Vrať se do hrobu (1989) a Díky za každé nové ráno (1994). Scenáristicky se podílela rovněž na televizním cyklu Bakaláři. V letech 1999-2007 uváděla v České televizi talk-show Banánové rybičky. Jako spisovatelka je autorkou 32 knih. Ta poslední se jmenuje Takhle jsem si to teda nepředstavovala.