Divadelní publikum ji zná z inscenace Po konci světa, filmoví diváci jako neohroženou policistku ze seriálu Profesor T., přesto se v současnosti věnuje zejména charitativní práci a jako dobrovolnice i pacientům na covidovém oddělení.

Poznaly jsme se před pěti lety v ostravském Divadle Petra Bezruče, když přebírala roli ve velmi úspěšné a oceňované inscenaci režiséra Daniela Špinara Můj romantický příběh, kterou jsem pohostinsky dramaturgovala. Pravda, šlo o trochu prokletý part – původní představitelka otěhotněla, její následovnice též. A tak přišla na řadu Sarah. Už tehdy mě zaujala. Na setkání, kde jsem jí měla roli spíš stručně vysvětlit, dorazila s notýskem i spoustou otázek. Velmi pečlivě si vše zapisovala, skoro každé mé slovo, každou drobnou připomínku.

Jenže taková prostě Sarah je

Bylo dávno po půlnoci, seděly jsme samy v potemnělém ostravském nonstopu, pily příšerné kyselé víno a Sarah se na všechno až maniakálně vyptávala, což u provozních záskoků skutečně nebývá běžné. Pak mi ale zničehonic začala vyprávět o sobě, o své rodině, o bývalém i současném příteli. A zcela bezelstně a nečekaně se vyptávala i na můj osobní život. Byla jsem trochu zaskočena, dělila nás přece jenom celá jedna generace a viděly jsme se teprve podruhé v životě. Jenže taková prostě Sarah je – ve své upřímnosti možná občas neomalená, ale nesmírně otevřená, autentická a spontánní. Zvídavá, vřelá a hodná. Ten večer jsme se spřátelily. A já své nové kamarádce Sarah začala říkat Sáro.

Narodila se ve Vyškově, rok po sametové revoluci. Od jedenácti let chodila do dramatického kroužku, v sedmnácti letech natočila úspěšnou televizní pohádku Škola princů a poté vystudovala činoherní herectví na JAMU v Brně. Získala stálé angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče, jejími zásadními divadelními rolemi byly například Girleen v Osiřelém západu nebo Zina ve Spalovači mrtvol.

Od Bezručů nakonec odešla a přesídlila do Prahy. V Národním divadle jsme jí nabídli hostování v malé roli na Nové scéně, v provokativní tragikomedii Jsme v pohodě. Mohla nastoupit i do angažmá v Městských divadlech pražských, ale kvůli roli v seriálu Profesor T. odmítla. Tenkrát jsem se na ni trochu zlobila a argumentovala jí, že Praha je přece plná talentovaných hereček bez angažmá, které nakonec skončí za barem nebo na podpoře. Neposlechla mě, seriál vnímala jako obrovskou příležitost – a asi měla nakonec i pravdu.

Na roli elitní policistky se opět připravovala zodpovědně, požádala dokonce o pomoc kriminalistu, se kterým se znala ještě z účinkování v seriálu Polda. Nechala si na ukázku odebrat daktyloskopické otisky, nahlédla i na střelnici, nakoupila si spoustu kriminalistických příruček a pečlivě si osvojovala policejní slang.

Z herečky dobrovolnicí

Předloni v létě odpadlo Sáře natáčení a ona získala nečekané volno. Napadlo ji, že by se mohla někam vydat jako dobrovolnice. Přes kamarádku si našla kontakt na Britku Fionu, která v Tanzanii založila a vede sirotčinec. Měsíc s ní strávila ve vesničce Boco Temboni, jako pomocnice v dětském útulku. Odpoledne pak chodila asistovat i do místní vesnické školy. Pár lidí ji předem upozorňovalo, že to bude spíše drásající zážitek, ale na místě zjistila, že děti se v domově, alespoň co se materiálních věcí týče, měly často lépe než děti z chudých vesnických rodin.

Do Česka se Sára vracela s předsevzetím, že se pokusí pomoci i na dálku. Začala shánět peníze na dostavění příjezdové cesty ke škole, spojila se s neziskovou organizací, na sociálních sítích rozjela kampaň, pořádala přednášky i besedy. Popisovala mi, jak si uvědomila, jak jsme my Češi vlastně bohatí. „Splachujeme pitnou vodou, ale tam ji bývalý hlídač ze sirotčince dokonce kradl a prodával místním lidem, aby si ještě víc vydělal!“ rozhořčuje se.

Po návratu z Afriky Sára zkoušela a hrála v několika dalších pražských divadlech (Divadlo Kalich, Divadlo NaHraně), natáčela. Loni na jaře měla mít v Městských divadlech pražských česko-německou premiéru inscenace Švejk, těšila se, už podruhé zkoušela s německým režisérem Arminem Petrasem. V den plánované premiéry se ovšem uzavřela všechna tuzemská divadla, a tak Sára odjela k rodičům na Moravu. A aby jen neseděla doma, šla do lesa pomáhat sázet stromy.

Když ovšem na podzim zjistila, že se chystá další uzavírka divadel, potřebovala si promyslet, co bude dělat dál. V pátek jedenáctého října proto odehrála poslední představení, v sobotu se sbalila a odletěla do Portugalska na pěší pouť do Fátimy. Nebylo to úplně nečekané rozhodnutí – už jako malá holčička chodila do kostela, a i když posléze z duchovní cesty uhnula, nyní ji opět usilovně hledá, uvažuje o biřmování. Ostatně podobnou pouť už šla jednou se svým bratrem, před deseti lety do španělského Santiaga de Compostela.

Touha stát se pečovatelkou

Právě ve Fátimě Sáru napadlo pečovat o staré lidi. Toužila být se svou dvaadevadesátiletou babičkou, která žila v domově důchodců v Ostravě, a přitom tam pomáhat i jako pečovatelka. V domově jí sice zdvořile poděkovali, ale odmítli. A tak začala hledat uplatnění jinde. Když v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského oznámila, že absolvovala pečovatelský kurz Červeného kříže a že nemá problém pracovat na covidovém oddělení, okamžitě ji přijali. Od té doby působí Sára v pražské nemocnici pod Petřínem jako dobrovolnice na interně.

„I já jsem loni křičela svoboda! Byla jsem nadšená z každého zrušení omezení. Pálila jsem místo čarodějnic v Krymské ulici roušky a burcovala k tomu další lidi. Dnes mi jede v hlavě: Dávejme vzájemně hlavně bacha! Buďme bdělí a opatrní,“ popisuje svou proměnu Sára a přidává popis aktuální situace: „Chtěla jsem jenom dojít na záchod a bylo to jako vylízt Sněžku,‘ říkala mi zadýchaná šestatřicetiletá paní, které jsem na covidovém oddělení pomáhala posadit se na postel. Přitom v minulosti nikdy netrpěla na žádné vážnější onemocnění.“

Sáru občas udiví i dobře míněné otázky, jestli se chce k divadlu ještě vůbec vrátit: „Člověk na to musí mít sílu, aby v tomhle prostředí mohl pracovat. Jasně, dá se říci, že jde o poslání a každý má svoji cestu. Maximálně oceňuji výjimečné nasazení zdravotníků a zároveň i to, že mě nechali otevřeně nakouknout ,pod pokličku‘. A dokonce mi umožnili s nimi v tom hrnci i vařit! Vím, že mnozí v mé branži nemají rádi, když jim cizinec kouká do kuchyně, ale tihle lidé mi umožnili učit se! A to je jeden z důvodů, proč jsem šla dobrovolničit. Nemohla bych to dělat dlouho, ale jsem vděčná, že do mě pečovatelé a sestry investovali svoji energii. Díky zdravotníkům i za tyto dary!“