Vytrénoval mě Karel Gott, říká slavný textař Michael Prostějovský

Sešli jsme se kousek od Václaváku, tak se nemůžu nezeptat na jeden z vašich nejslavnějších textů Podej mi ruku a projdem Václavák. Vzpomenete si ještě, jak vznikl?
Tahle písnička patří mezi moje nejmilejší a nejúspěšnější. Vznikla tak, že Vašek Neckář chtěl přetextovat do češtiny tehdejší hit Streets of London s tím, aby to nebylo o Londýně, ale o něčem českém. Tak jsem napsal Podej mi ruku a projdem Václavák. Vaškovi se to moc líbilo a požádal bráchu Honzu, jestli by k tomu nesložil i novou hudbu. A bylo to. Když písničku před časem nazpíval taky Jarek Nohavica, měl jsem hroznou radost. Nikdy by mě něco takového nenapadlo. Neznali jsme se, a když jsme se nedávno setkali a já mu za to děkoval, říkal mi, že má tu písničku rád už od doby, co ji zpíval Vašek.

Píšete ještě písničky, nebo se věnujete už jen muzikálům?
Od devadesátých let píšu texty už jen pro kamarády – například pro mladého zpěváka Jakuba Hübnera, kterého jsem „objevil“ a starám se mu také o produkci. Nejvíc textů jsem ale napsal pro Karla Gotta. To on mě vytrénoval na dlouhé kantilénové texty, dlouhé slabiky. Z legrace říkávám, že v „sedmdesátkách“ byl pro Karla ideální text v duchu: Já vám dávám, mávám krávám… (smích) Jednou jsem za ním přišel s tím, že mám pro něj skvělý nápad na písničku – Štrbské pleso. Nemohl to ani vyslovit, smáli jsme se tomu.

Milan Peroutka: Že o vás napíší, že jste debil, je zkušenost k nezaplacení

Zapisujete si texty v kavárnách na ubrousky, na ruce, do mobilu…?
Vůbec ne. Já píšu texty už na hudbu, takže si nejdřív udělám rozklad: jestli mi tam vyjdou věty holé, kolik řádků bude text mít, kolik refrénů… Než tohle udělám, dostanu melodii pod kůži, řeknu si, o čem to bude… A už se mi to začne rodit pod rukama. Pak si sednu a píšu. Mám ostře ořezanou tužku, píšu na papír, dělám si k různým variantám poznámky, takže nakonec mám stůl plný papírů. Když mám jednu sloku hotovou, hezky si ji přepíšu a jdu dál.

Pamatujete si je? Poznáte, když hrají vaši písničku?
Některé písničky mi z hlavy vymizely. Pamatuji si, že začátkem devadesátých let jsem dostal od americké produkce smlouvu na použití šedesáti vteřin mé písničky Třetí galaxie. Vůbec jsem netušil, která bije. Byla to písnička, kterou jsem v sedmdesátých letech napsal pro Michala Davida, ale úplně jsem na ni zapomněl. Jsou texty, které jsou slavné dodnes, jako třeba Mimořádná linka Praha–Tokio, a pak samozřejmě i takové, které zapadnou, a ani já už si je nepamatuju.

Prý jste původně chtěl být chemikem.
To byly sny na základce. Vždycky jsem tíhl k divadlu, děda mě vodil do Říše loutek a na druhém stupni jsem už měl úzké kontakty s Divadlem Jiřího Wolkera. Chemikem jsem chtěl být jen chvíli, když jsme ve škole brali anorganickou chemii. Jakmile jsme přešli na organickou, byly sny pryč. Na gymplu jsem už psal pro časopisy a přihlásil jsem se ke zkouškám na žurnalistiku. Tam jsem nakráčel sebejistě, s tím, že mě přece musí vzít, když už píšu články. Nepřipravil jsem se – a oni mě nepřijali. Začal jsem tedy praktikovat v Mladém světě, odkud mě poslali na reportáž do rádia, kde právě slavili první narozeniny pořadu Mikrofórum. Přišel jsem tam – a už jsem zůstal. Začal jsem dělat různé příspěvky a reportáže, které mě zavedly i do bigbeatových klubů. Stal jsem se jakýmsi ,talentskautem‘, který vodil do rozhlasového studia nové zpěváky a kapely.

Překladatel Pavel Dominik: Škváry přežijí, dobré knihy čeká těžká doba

Koho jste takhle objevil?
Přivedl jsem například Petry Nováka a Spáleného, Matadors, v kavárně Alfa jsem objevil Karla Černocha a skupinu Juventus. Pro Karla jsem pak napsal svůj první text – Nářek převozníka.

Na první text člověk jen tak nezapomene, že?
Renomovaný autor, který měl text napsat, ho nedodal. A protože hořel termín natáčení, zkusil jsem to já. Byl z toho hit na první dobrou a já koukal jak tele na nový vrata. Pak jsem začal psát pro další interprety – a už to jelo. Z rozhlasu jsem později přešel do Supraphonu, a když se začaly politické mantinely nebezpečně zužovat, udělal jsem radikální řez a odjel do Německa. Měl jsem štěstí, že jsem mohl pokračovat v rozhlasové novinařině a ze své branže nevypadl. V devadesátých letech jsem začal pendlovat mezi Německem a Českem, až jsem zakotvil zase zpátky tady a začal se věnovat muzikálům.

Jak dlouho trvá přeložit a upravit muzikál?
Čtyři až pět měsíců. Loni jsem ale psal dokonce tři najednou. Nebyla v tom hamižnost, jen shoda okolností. Pro plzeňské Divadlo J. K. Tyla jsem chystal muzikály Billy Elliot a Elisabeth, když se ozval František Janeček, jestli bych neupravil i Čarodějku. Adam Novák, který ji měl původně dělat, se totiž zranil a několik měsíců nemohl psát. Čas se krátil, a tak jsme se o to podělili – on napsal dialogy a já texty písniček. Celý rok jsem se nezastavil.

Překládáte muzikály postupně od začátku do konce, nebo v ději přeskakujete?
Málokdy se stane, že píšu od začátku do konce. Většinou se nejprve píší castingové písničky, na jejichž základě se vybírá herecké obsazení. Když pracujeme s muzikálem od německé produkce, většinou musím přeložit i pracovní scénář, protože němčinou přece jen tolik lidí v českém týmu nevládne.

Pamatuji si, jak v řece Mekong plavaly mrtvoly, říká režisér Roman Vávra

Musíte texty konzultovat s danou zahraniční produkcí?
Je to různé. Jsou případy, jako tomu bylo třeba u Jesus Christ Superstar, kdy si produkce vyžádá celý český překlad, najme si lektora, který umí oba jazyky. Ten na překlad udělá posudek, a pak vám třeba nějaké věci vrátí na přepracovaní.

Stalo se vám to třeba u Ježíše?
U Ježíše ne, ale u Koček. Musel jsem předělat asi pět řádků, které se zahraniční produkci zdály věcně jinak než v originále.

Znáte se s některými autory původních textů?
S Timem Ricem se navštěvujeme – byl jsem za ním několikrát v Londýně a on za mnou v Praze. Viděl Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín a vzali jsme ho i do Ostravy na představení Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, kam jsme jeli vlakem, protože Tim je miluje. S Michaelem Kunzem, který stojí za muzikály Rebecca, Elisabeth nebo Ples upírů, se také známe už léta a jsme sehraní. Jsme domluvení, že mu pošlu vždycky dvě písničky a jednu dialogovou scénu, která se z češtiny přeloží do němčiny, aby měl představu, jak jsem text vedl. Mám-li nějaké dilema, vím, že mu můžu vždycky zavolat. Když jsme hráli Ples upírů, Sáru alternovaly Natálie Grossová a Michaela Gemrotová. Jedné bylo tehdy šestnáct a druhé asi osmadvacet. Obě nám byly schváleny, ale Michael mi volal, abych vzal při psaní v potaz, že Natálie je strašně mladá, takže musí být jasné, že některé fráze jsou pouze její představy, protože ve svém věku by nemohla mít takové intimní prožitky.

Jsou s některými autory vyloženě problémy?
Příprava muzikálu Rocky bylo hrozné martyrium. A jak jsem pak zjistil, neprožil jsem ho jen já, ale i německý kolega. Paní autorka, jinak velmi úspěšná muzikálová libretistka a držitelka několika cen Tony, vůbec nechápala, proč to celé nehrajeme anglicky, proč by se to vůbec mělo překládat. Když už to pochopila, pak nesmyslně trvala na tom, že všechny myšlenky musí být v překladu ve stejných řádcích, jako to má ona, což prostě nejde. Vadilo jí také, že Adrian, hlavní ženská postava, je v češtině Adriana. Vyměnili jsme si asi tři maily, než jsem jí vysvětlil, že Adrian je u nás jméno pro chlapa. Nakonec odpověděla, že máme „divnou řeč“. Bylo to hodně napjaté a vím, že kdybych dostal nabídku na překlad nějakého dalšího jejího díla, asi řeknu NE.

Kdysi nám holky opravdu skákaly do postele, vzpomíná Petr Janda

Překládat muzikály byl váš nápad, nebo jste se k tomu dostal náhodou?
Studoval jsem divadelní vědu, muzikály mě vždycky zajímaly. A když jsem emigroval do Německa a pracoval v rádiu, mohl jsem si za redaktorský plat dovolit cestovat do Londýna, na Broadway, psal jsem o muzikálech, a celý tenhle svět jsem si zamiloval. V roce 1990 jsem pak začal pro tehdy ještě Československý rozhlas dělat pořad Muzikál Expres a díky němu jsem se zašel podívat na představení muzikálu Les Misérables. Do studia jsem si pak pozval producenta Adama Nováka a režiséra Petra Novotného. S Petrem jsme našli společnou řeč a když si pak se Standou Aubrechtem a Jozefem Celderem založili vlastní muzikálovou produkci, najali si mě na PR. Podepsal jsem s nimi smlouvu a zeptal se, kdo bude překládat texty. Petr mi odpověděl, že chce vypsat konkurz. Zajímalo mě, zda osloví i moji maličkost, ale on se divil – s tím, že jsem přece už pěkně dlouho žádný text nenapsal. Trval jsem na svém, že to chci zkusit. A nakonec jsem konkurz vyhrál.

Tak se zrodil český text muzikálu Jesus Christ Superstar, který se hrál v pražském Divadle Spirála a stal se fenoménem…
Ono to bylo trochu jinak. Prvním muzikálem, který jsme měli dělat, byly Cats. Jednalo se s Londýnem, já už měl první půlku hotovou, když tamní produkce řekla, že bychom si to měli nechat na později a začít něčím dřívějším od Tima Rice a Andrewa Lloyda Webbera, třeba s Jesus Christ Superstar. Sedm měsíců před premiérou jsme tedy Cats odložili a připravili Ježíše. Nakonec z toho byla naprostá bomba. To představení se zrodilo pod šťastnou hvězdou.

A vy už jste u muzikálu zůstal.
Přesně tak. Dál jsem překládal, dělal Muzikál Expres a postupně jsem začal být aktivní i v produkčních záležitostech divadel, což dělám dodnes.

Stojíte za mnoha současnými úspěšnými uvedeními světových muzikálů. Jste na ně pyšný?
V plzeňském divadle hrajeme Billyho Elliota a také Elisabeth, což je nejúspěšnější muzikál, který vznikl na území kontinentální Evropy. Vlastníci práv i autoři, kteří to u nás viděli, byli nadšení. To samé se týká i Rebeccy, kterou hrajeme v Ostravě. Tam dokonce držíme oficiální rekord s uvedením pěti muzikálů Andrewa Lloyda Webbera v repertoárovém divadle, z toho čtyři jsme uvedli v jedné běžné sezoně a chystáme šestý. Obě divadla navíc mají i malou scénu, kde můžeme trochu experimentovat. V Plzni jsme tak uvedli Sweeneyho Todda nebo American Idiot s písničkami kapely Green Day. V Ostravě zase chystáme Tell Me on a Sunday od Andrewa Lloyda Webera. Máme toho před sebou hodně. Muzikál Expres slaví třicet let existence, takže vydáváme u té příležitosti dvojcédéčko, chystáme koncerty. Ale uvidíme, co nám koronavirus dovolí.