Tahle otázka bude asi ještě pár let obligátní: co vy a covid?
Myslíte ten ksindl, za nějž vděčíme Číně? Která ho z Wu-chanu nejdřív roznesla doma a její všude vítaní turisté pak po celém světě? No, jsem očkovaný, nejsem přece idiot. Mimochodem, moje všeobecně známá životní patálie – západonilská horečka – taky pochází z viru. Přivezl jsem si ho pravděpodobně z Afriky.

Víte, jak jste ho tenkrát chytil?
Pamatujete si, jak jste chytil poslední chřipku?

To si tedy nevzpomínám.
No vidíte! To je prostě virus. Každopádně v Africe jsem byl celkem třikrát a vždycky mě to skoro stálo život. Už tam nepojedu.

Dost tedy o Africe, pocházíte ze Železné Rudy. Prožil jste tam dětství?
Museli jsme se stěhovat, takže jsem dětství prožil na třech místech: v Rudě, Jindřichově Hradci a Příbrami. Z tohoto životního období, hlavně ze střední školy, ale i ze základky, má člověk kamarády na celý život. V Jindřichově Hradci jsem nějaký čas pobýval u báby, vychodil jsem tam třetí a čtvrtou třídu. Na to období rád vzpomínám. Můj děda, přesněji řečeno třetí muž mé báby, byl ruský legionář. Říkával, že patřil k prvním, kdo tloukli bolševika. Z Ruska se vracel domů dva roky.

Proč jste museli odejít ze Šumavy, z kraje, kam komunisti naopak lidi naháněli?
Když Němci před válkou zavřeli vysoké školy, vyhodili otce ze studia chemie. Uměl dobře německy, šel tedy do Bavor na pivovarskou školu a pak ho přidělili jako sládka do pivovaru po hraběti Grádlovi. Měli výstav asi 1100 hektolitrů, což by byl dnes už střední pivovar. V roce 54 ovšem komunisti tátu nejen vyšoupli, ale zavřeli ho do koncentráku Vojna. Pět let dělal na uranu. Myslím, že v roce 64 byla amnestie a o dva roky později ho rehabilitovali v celém rozsahu rozsudku. Všechno si na něj vymysleli… On pak na uranu zůstal, protože jinde nedostal práci. Dělal tam dohromady patnáct let. Přesto se dožil šestasedmdesáti, tedy relativně vysokého věku. Takhle jsme tedy zakotvili v Příbrami, kde otec dostal byt.

A na Rudu si ještě vzpomenete?
Aby ne! Pamatuju si, jak nám bylo jedno, co se děje kolem. Věděli jsme, že se střílí a že na některá místa nesmíme, jenže tam jsme právě chodili nejradši – na jezero Laka, až k Prášilům. To už bylo tvrdě zakázané pásmo. Spoléhali jsme na to, že na děti střílet nebudou. Moje první zahraniční cesta v životě vedla po revoluci jen kousek za hranice, do Německa na lyže. Na Velký Javor, na který jsme odmalička koukali, ale nesměli na něj. Dobrodružství z dětství jsou největší. Myslíte, že když jsem v zimě spadl do pivovarského rybníka, šel jsem se převléct? Kdepak, zlomil jsem tepláky a večer dostal doma vejřez, že jsem je zničil.

Jak jste se dostal k divadlu?
Protekcí. Mě totiž třikrát nevzali na DAMU. Doufám, že se mi tam podaří učit, abych se pomstil… Ale to bylo tak: Rodiče se kamarádili s Vlastou Fáberovou, která strávila pět let v Buchenwaldu. Byla součástí ilegálního ústředního výboru komunistické strany, toho, který Němci kompletně vybrali i s Fučíkem a jeho Gustou. Ženských tam bylo celkem sedm, šest z nich přežilo. Měly štěstí v neštěstí, že je všechny nechali pohromadě, dokonce byly na jedné cimře. Přežily, protože si pomáhaly. I Gusta Fučíková prý byla bezvadná, ale komunisti ji později zkazili. Vlasta Fáberová se stala ředitelkou divadla ve Varnsdorfu, a když pak divadlo zrušili, přešla jako herečka do Příbrami. Měla díky odboji a koncentráku velký kredit, na který ani komunisti neměli páky. Byla to tedy Vlasta Fáberová, kdo stál za tím, že mě po jakési audiční zkoušce přijali do příbramského divadla.

Jste herecký prototyp chlapáka, ale četl jsem, že jste tvrdě pracoval i ve skutečnosti. Je to tak?
Chtěli jsme druhé dítě, ale moje žena už nechtěla prát ve staré pračce se šnekem. Byli jsme tenkrát chudí jako kostelní myši. Hrál jsem tou dobou ve Varech, kde byl naštěstí šéfem Petr Novotný, a ten se ke mně zachoval velmi vstřícně. Navrhl mi, ať zůstanu na část úvazku, k tomu si zkusím práci v lese a za půl roku mu řeknu, jak jsem se rozhodl. Pamatuju si, jak mi řekl, že kácet může každý silák, ale ne každý silák může hrát divadlo. Po zkušenosti v lese jsem se pokorně a rád vrátil do divadla. Ovšem, co tě nezabije, to tě posílí. Dělal jsem i dělníka na dráze, číšníka, šoféra, závodil jsem v autě… Na vojně jsem měl dobrého učitele. Ten kluk měl 150 centimetrů, jezdil s tatrou s návěsem a uměl se soupravou couvat i v lese mezi stromy. Akorát když chtěl zabrzdit, musel se na brzdu postavit a přitáhnout se o volant. Já jako voják občas řídil vejtřasku, i když jsem na ni neměl papíry. Vždycky jsem se chtěl naučit to, co jsem hrál, aby se mi v hospodě nesmáli. Při natáčení filmu Postav dom, zasaď strom jsem se dopravoval tatrovkou na plac. Měl jsem to jako cvičné jízdy.

To skoro připomíná život Jacka Londona.
Ten zažil drsnější věci.

Taky docela chlastal.
No, zrovna tohle znám taky. V hotelu Pupp jsem dělal číšníka. Nemám na to glejt, ale pan Horák byl číšník ze staré prvorepublikové školy, a ten mě hodně naučil – jak se servíruje, prostírá, debarasuje, všechno. Když podáváte nápoj, pak s mírnou úklonou a ruka nejde toporně přímo, ale sklenice opíše s grácií oblouček. Polívka z šálku se nalévá zásadně směrem od hosta, kdyby náhodou vycákla kapka. Přece ho nepokydáte…

Nedávno v televizi opakovali Velké sedlo. Vzpomenete si ještě na natáčení?
Velké sedlo napsal Dietl na zakázku krajského výboru strany. Týkalo se hospodaření s pitnou vodou, což bylo na Ostravsku jednu dobu docela téma, dokonce se uvažovalo o vodě na příděl. Dietl tam tři čtvrtě roku žil a pohyboval se ve zdejším vodárenském prostředí, aby mu porozuměl. Mimochodem, v seriálu hraje šéfa mlékárny Karel Vochoč, který měl neuvěřitelný život. Ve třinácti se pohádal s tátou a utekl z domova. Vydal se na jih, protože tam bylo tepleji. Dostal se až mezi jugoslávské partyzány a stal se pobočníkem Tita. Když sem po letech Tito přijel, chtěl, aby se s ním Karel Vochoč setkal. Karel byl výbornej chlap.

Jaké závody jste jezdil?
Ford Fiesta Cup u Tondy Charouze. On měl z herců a VIP samozřejmě reklamu a my se aspoň naučili slušně řídit. Já pak jezdil Free Style Cup, okruhy, a zkusil jsem i rallye a závod do vrchu. Jednou jsem udělal z nissanu slušný rohlík. Jezdím rád, ani po té nemoci nemám problém. Ale když to jde, jedu už radši vlakem.

Přijel jste Nissanem Leaf – co vás přimělo přesedlat na elektřinu?
Vždyť nám nic jiného nezbyde! Já jsem jen jeden z prvních. Bydlím na venkově, a stejně všude kolem cítím ten karcinogenní dvoutaktní smrad benzinu s olejem. O elektrickém autě jsem snil už odmala, protože můj spolužák Jelínek měl s bráchou elektrické vláčky od táty, který emigroval do Německa. Byly to přesné kopie, později se pro ně jezdilo do NDR. Rudský pivovar měl vlastní elektrárnu, takže jsme vláčky mohli prohánět do aleluja… V Rudě byly dohromady tři elektrárny, dnes tam není jediná. V Eisensteinu měli taky tři, dnes jich mají pět – vodních. V nedalekém Zwieselu je vodní elektrárna, která napájí skoro celé město. Tolik jen k ilustraci situace u nás. Tak mám aspoň elektrický auto. Sluší se dodat, že na delší trasy používám čouďáka – ale i ten je na zemní plyn.

Máte prý i svou elektrárnu.
Jo, na střeše domu, kde bydlíme. Necelých deset kilowattů. To jsem se takhle kdysi vrátil z natáčení S tebou mě baví svět a žena mi povídá: Tak jsem od známých koupila chalupu. Za kolik, ptám se. Že za padesát tisíc. Přišlo mi to jako dobrá cena, ale stejně ve mně hrklo – kde na to vzala? Máma jí půjčila. Prý že teď budu hodně vydělávat, tak jí peníze vrátíme. Přitom za tu komedii jsem tehdy dostal sedm a půl tisíce! Ale je fakt, že mi ten film nese peníze dodnes – pořád se líbí, dávají ho u nás i v cizině, dokonce ho viděli i v zemi Izraelitů. A my v té chalupě bydlíme trvale, i když pořád nemáme kanalizaci. Ženě je tam v zimě zima, ale mně se u nás líbí celý rok.

Dělal jste nějaký sport?
Sport jsem nedělal. To snad ani není česky, spíš německy – dělat sport. Zní to upachtěně. Rekreačně jsem hrál hokej, dokonce i po nemoci, ještě do loňska. Po ránu jezdím na kole do lesa, pak padnu do koupaliště – to má padesát metrů. Rád říkám, že je v něm voda pro kojence a starají se mi o něj hasiči. Do vody tam lezu denně, v létě, v zimě. Ne že bych prosekával led, to bych zase kazil hřiště na hokej. Ale je fakt, že jsem vlezl i do vody, která měla nulu. V lomu Šošůvka.

To si neumím představit. Podobně jako chůzi po rozžhaveném uhlí.
S otužováním se jednoduše začíná v létě – a pak už jen pokračujete, když léto končí a všichni z vody vylezou. Popravdě, co se pohybu a sportu týče, chodí se mi přece jen blbě. Některá nervová spojení se neobnovila, chybí mi spojení s jemnými svaly v pánvi a s některými na nohou. Při chůzi do kopce jsem za chvíli v pytli. Přitom si pamatuju, jak jsem chodil běhat, když se natáčelo Sedlo, protože se souběžně točily Pěsti ve tmě. Každé ráno dvanáct kilometrů na přehradu a odpoledne jsem jel ještě na boxerský trénink do Vítkovic. Díky tomu dodnes vím, jak správně praštit. A s tím, jak mi po nemoci přestal fungovat spodek, přišla vlastně svoboda od závislosti na ženských. Už jim nemusím nadbíhat, snažit se a balit je. Stal se ze mě dospělý, sebevědomý chlap.

Viděl jsem vás někde i na koni.
Asi ve Zdivočelé zemi. Tři čtvrtě roku jsme jednou nebo dvakrát týdně jezdili na Točnou na kraji Prahy. V lese jsme trénovali a na tamním sportovním letišti zkoušeli trysk. Naučil jsem se docela dobře jezdit. Ve Varech, když jsem byl v divadle, jsem se zase učil parkour.

Jaké knížky a hudbu máte rád?
Teď jsem si oblíbil historika a publicistu Paula Johnsona, především jeho knihy Dějiny židovského národa a Dějiny 20. století. A muziku? Rodiče jsou z Klatov a bába kurýrovala amerického důstojníka se zápalem plic. Kamarádi mu nosili desky se psem, co kouká do gramofonu, a on je tam pak nechal, když je odveleli do Tichomoří. Glenn Miller, Count Basie, Benny Goodman… Prateta zase vášnivě poslouchala operu a měla ráda díla od Smetany až po Janáčka. A pan učitel Pecivál nám na základce vedle učení pouštěl třeba Mou vlast a Slovanské tance. Kvůli představení o Mozartovi jsem se dokonce naučil zpívat – komtura v Donu Giovannim.

V Rozhlase jste se vyznal, že se vám líbí hrady, především proto, že jsou z kamene. Máte rád kámen?
Postavil jsem si kamennou zeď, nasucho, ve spárách jen s hlínou a pískem. Kamkoli jsem jel, sbíral jsem kameny a vozil si je domů. Mám rád i dřevo, třeba jednoduché dveře jsem si dovedl vyrobit. Kdysi jsem si přivydělával jako zedník, na baráku jsem dělal všechno, i klenbu. Pracoval jsem s mladým zedníkem, bylo mu sedmadvacet a patřil k nemnoha pracovitým komunistům v mém životě. Naučil mě všechny typy zdí i vazeb, omítky, štukování, podlahy, zazdívání dveří, okna… To bylo u Zemědělských staveb. Ostatní byli dávno v hospodě, ale mě to nebavilo a radši jsem zůstával s ním. Doma jsem si nahodil i strop – dvakrát omítka spadla, ale pak už držela. Chtěl jsem to ošulit a jednu technologickou část vynechat. Nakonec jsem všechno strhal, dal heraklit, síť, na to hodil špricku, nechal poctivě týden vyschnout, a teprve na to přišlo jádro. Akorát jsem byl třikrát u doktora na výplachu očí. Na brýle jsem nějak zapomněl. Ale ne na to, co mi říkal ten kluk: Se lžící musíš swingovat – jak budeš nahazovat jen rukou, budou tě bolet záda.

Poprvé ve třinácti

Titulek zní poťouchle, ale neměli jsme na mysli nic nestydatého. Ve třinácti letech se Pavel Nový poprvé objevil ve filmu. Jmenoval se Kuřata na cestách a režíroval ho Václav Vorlíček.

Snímek pro mládež je poněkud aktivistický, jak bylo tehdy zvykem. Pojednává o partě kamarádů, jejichž bezstarostná hra v jednu chvíli získá účelný smysl – když v kůlně objeví umělou líheň pro kuřata! Už zde Pavel Nový (Vláďa) projevil vztah ke všemu elektrickému, když Renatě Kroutilové (kamarádce Hance) v klíčovém okamžiku vysvětluje, co našli:

„Vláďo, pojď sem. Co to je?“ – „Umělá líheň. Na sto dvacet.“ – „Vajec?“ – „Voltů!“ – „A myslíš, že funguje?“ – „Strč tam ruku. Hřeje?“ Líheň nehřeje, ale Vláďa jde po kabelu a zapojí jej do zásuvky. „Hřeje!“ zvolá Hanka radostně.

Pavel Nový (1948)

Narodil se v Plzni a dětství prožil v Železné Rudě, Jindřichově Hradci a Příbrami. Nedostal se na DAMU, ale cestu k herectví si našel, ač prošel různými profesemi – byl soustružníkem, pracoval v továrně, v lese, na stavbě i jako číšník.

Po angažmá v řadě divadel (např. Krajské divadlo v Příbrami nebo Divadlo V. Nezvala) se stal roku 1989 členem Ypsilonky, kde působí dodnes.

První větší příležitosti získal až koncem 70. let ve snímcích Balada pro banditu a Postav dom, zasaď strom. Popularitu u širšího publika mu přinesla komedie S tebou mě baví svět.

Výraznou stopu ve filmografii Pavla Nového zanechala spolupráce s režisérem Janem Švankmajerem na filmech Spiklenci slasti a Otesánek. K popularitě představitele mužného archetypu přispěl i seriál Velké sedlo z vodárenského prostředí. Za roli Broni ve filmu Bába z ledu získal Českého lva.

Pavel Nový se v roce 2007 nakazil západonilskou horečkou, kvůli níž ochrnul a téměř dva roky nemohl vůbec pracovat. Hercova fyzická zdatnost, psychická odolnost a vůle však výrazně přispěly k jeho uzdravení.

Pavel Nový je 53 let ženatý, má dvě dcery a čtyři vnoučata. Všichni žijí v Příbrami.