Narodil se v Českých Budějovicích. Vystudoval stavební průmyslovku, ale na architekturu už jít nemohl, režim mu to nedovolil. Po listopadové revoluci v roce 1989 začal podnikat. Jako jeden z prvních otevřel na jihu Čech sportshop, jako první udělal bar ze sklepních prostor svého domu. V březnu 1997 měl těžkou autonehodu. Utrpěl úraz mozku a byl tři dny v kómatu.

Během dlouhé rekonvalescence se učil znovu mluvit a chodit a vrátil se ke své velké vášni z dětství a mládí – malování. Dodnes namaloval už stovky obrazů. Jsou v soukromých sbírkách po Česku, Evropě i v USA. Žije a tvoří na chalupě obklopen novohradskou přírodou. Je samouk. Hodně ho ale ovlivnilo přátelství s akademickým malířem a legendou jihočeské malby Alfrédem Kindlerem, který loni zemřel.

Kdy sis uvědomil, že chceš být malířem?
Už jako malý kluk jsem toužil být malířem krásných obrazů. V šesti letech jsem napsal a nakreslil knížku Robot Venuše, ztvárnil jsem v ní robota, který letí do vesmíru. Nejspíš mě inspirovali Neil Armstrong a Buzz Aldrin prvním letem na Měsíc.

Právě loni to bylo 50 let od tohoto významného kroku…
Dodnes mám odznáček, který jsem tenkrát, bylo mi 6 let, dostal od mého tatínka. Moc to pro mě znamenalo. Vzhlížel jsem k nim, k Americe. Doma s rodiči jsme si o tom povídali, vyptával jsem se jich, strašně mě to zajímalo. Až ve 52 letech, když jsem stál v deltě Mississippi v New Orleans, byl jsem nadšený a říkal si: tohle je místo, kde jsem toužil být, když mi bylo čtrnáct. Už tehdy jsem totiž chtěl emigrovat do Ameriky, ale mám skvělé rodiče, věděl jsem, že by mi chyběli. A já jim (usmívá se).

Kdy jsi vzal poprvé do ruky malířský štětec?
Jako dítě, ale s nástupem puberty jsem to opustil. Hodně jsem sportoval, na malování už nebyl čas.

Jaké sporty jsi provozoval?
Odmala jsem dělal kanoistiku, surfoval jsem, lyžoval, hrál tenis, jezdil na kole…

Co jsi chtěl kromě malování a sportování dělat? Čím sis přál být?
Střední stavárnu jsem nedodělal. Měl jsem dlouhé vlasy a nehodlal si je ostříhat. Chtěl jsem jít studovat architekturu, ale to jsem nemohl. Řekl jsem tenkrát estébákům: „Stavárnu má každej, ale živlů je málo“ a odešel jsem. Nakonec jsem si maturitu dodělal, když jsem se vrátil z vojny.

Kdy ses k malování vrátil?
Až v roce 2004, několik let po autonehodě, kterou jsem měl. Začala se mi vracet řeč i rovnováha a s tím i chuť malovat. Byl to pro mě prostředek, jak vyjádřit to, co vidím nebo si myslím. Jinak mi to několik let moc nešlo.

Kdo byl tvůj učitel?
Když jsem byl kluk, byl to pan Kubeš v lidušce. Já ne, ale moji rodiče si vzpomínají, že mi jako malému žákovi řekl: „Ty se těmi svými panáky jednou budeš živit.“ Když jsem se k malování vrátil po úrazu, jezdil jsem si o obrazech povídat s malířem Alfredem Kindlerem, kterého jsem měl rád už jako malý, hltal jsem jeho obrazy ve výloze Díla na Lannově třídě v Českých Budějovicích. Loni v červnu zemřel v požehnaném věku. Byl to nejen skvělý malíř, ale také moc hodný, dobrý člověk. Bohužel neměl žádného manažera, který by jeho obrazy propagoval. Věřím, že by byl malíř alespoň evropského formátu. Jinak mě učí život, to je nejlepší inspirace, co může být.

Rozhovor vzniká na krásném místě, uprostřed novohradské přírody, kde žiješ a tvoříš…
Tu chalupu jsem si kdysi naordinoval jako součást terapie po autohavárii. Vždy jsem toužil mít chalupu na samotě. A po tom úraze jsem chtěl být někde, kde nebudu muset potkávat žádné lidi. Nemohl jsem komunikovat a než jsem ze sebe něco dostal, už se dávno mluvilo o něčem jiném. Neměl jsem na to síly. Krumpáčem jsem tu kopal základy, spoustu věcí jsem si udělal sám. A hlavně jsem si tu vybudoval ateliér, po kterém jsem tolik toužil už odmala. Často nemůžu ani dospat, jak se těším, až zase vezmu štětec do ruky.

Podle čeho tvoříš? Kde bereš inspiraci?
Nepoužívám žádné předlohy, ale lovím v paměti, co jsem kde viděl. Někdo sbírá peníze, já zase zkušenosti a prožitky. To pak dávám do svých obrazů. A největší inspirace je láska. Tu největší v mém životě prožívám už pátý rok.

JANA HOLOUBKOVÁ