V knize Santiago má lásko, Michale, prozrazujete, že jste od sebe Adélu zprvu odháněl. Proč?
Michal: Neodháněl jsem Adélu, ale ten nečekaně silný cit k ní. Měl jsem strach z lásky. Prostě se mi neplánovaně stala poezie, jak lásce říkají v mé oblíbené pohádce Čertí brko. A na lásku a poezii jsem tehdy nebyl připravený. Na rozdíl od Adély, která si rozchodem prošla o pár let dřív a měla přede mnou náskok. Trvalo mi rok a půl, než jsem si uvědomil, jak vzácného člověka jsem v Adéle potkal. Že to se mnou myslí dobře. Že je ke mně upřímná. Že mě miluje takového, jaký jsem. Lásku si člověk musí zasloužit a taky jí musí bezvýhradně sloužit.
Adéla: Ono to bylo trochu jinak… My jsme si psali už během mé první cesty a to odhánění myslel Michal zřejmě tak, že nedokázal začít vztah, dokud neměl vyčištěný dosavadní život. Já to pak nevydržela a raději se s ním jen přátelila. Ale stejně jsem ho nedokázala tak úplně pustit. Bylo to celé mnohem silnější, než jsem si v té době chtěla připustit.
Adéla Elbel - Pan Božský:
Co vás k sobě přitahovalo?
Michal: Jsme si s Adélou v hodně věcech naprosto podobní. Zjistili jsme třeba, že nás v dětství fascinovaly a bavily stejné detaily. Bylo to jako potkat po mnoha letech ztraceného přítele. A když se k tomu připočte silná vzájemná přitažlivost, společné zájmy a shoda v životních cílech, jsou základy vztahu postaveny.
Adéla: Pod obrovskou hromadou nánosů jeho dosavadního života jsem viděla dobrého člověka, který mi byl svým projevem velmi blízký. Něco mě na něm přitahovalo a zároveň děsně štvalo. Zrovna před pár dny mi došlo, co to je. Michal je stejně trapný jako já. Už v primárním nastavení. Má podobný styl humoru. Jenže zatímco mně okolí odjakživa tvrdilo, že je to špatně, on si svou trapnost nese hrdě dál. To mě na něm fascinuje a baví, protože základ máme dost podobný.
Proč jste nechtěli hned „jít do vztahu“?
Adéla: Bála jsem se. Myslím, že oba jsme se báli. Naše strachy narážely jeden na druhý a oddalovaly nás. Naštěstí ale byla naše přitažlivost silnější než všechny strachy světa.
Michal: Nechtěl jsem uvěřit, že to se mnou někdo myslí upřímně.
Adéla: No jo, zranění jsme oba a to bývá ve vztazích náročné.
Loni jste vyrazili na společnou pouť. Na cestu do Santiaga de Compostela. Šlo o křest vztahu, který třeba nemusí dopadnout?
Adéla: Ne. Nemyslela jsem si, že bychom cestu neustáli. Spíš jsem věřila, že se lépe poznáme a vyčistíme, co je potřeba. Byli jsme si blízcí i v době, kdy jsme spolu nebyli, takže o sobě víme opravdu hodně věcí.
Michal: Možná to bude znít nabubřele, ale byl jsem si stoprocentně jistý, že nás pouť posílí. Že nás k sobě ještě víc přitáhne. Pár složitých zkoušek, včetně opravdu těžké cesty podél Sázavy, už jsme přece jenom měli za sebou.
Nahrává se anketa ...
Byla pro vás pouť opravdu zásadní? Myslíte, že vám těch intenzivních jedenáct dní ušetřilo měsíce vzájemného poznávání?
Adéla: Rozhodně nám ušetřila pár let zkoumání. Nutno ale říct, že bych vyrazila hned na další cestu. Myslím, že bychom už byli sladěnější a objevili zase nová témata, která si můžeme ujasnit. Cesta duší končí až s koncem života. Myslím, že my dva spolu ještě prošlapeme spoustu párů tenisek a naučíme se od sebe mnoho věcí.
Adéla Elbel pojala rozlučku se svobodou netradičně. Vyrazila na vandr:
Šli jste před rokem. Máte pocit, že to bylo včera, před třemi měsíci nebo deseti lety?
Adéla: Děsně to utíká. Jsem ráda, že jsme z cesty napsali deník a ten čas tím alespoň trochu zastavili. Díky knize je z toho stráveného času artefakt, a tak se nestal tekutým pískem jako spousta mých dní. Myslím, že potřebuju psát dál. Zachycovat momenty. Lépe se mi pak vše uvědomuje. Mám hodně plné dny a člověk zapomene, co vše prožil, co ho zaujalo.
Na konci poutní cesty došlo k žádosti o ruku. Věděl jste, že zásnubní prstýnek Adéle stoprocentně navléknete? Nebo se tu a tam objevily pochybnosti?
Michal: Pochybnosti? Maximálně o sobě. O mém bolestínství a neschopnosti se adaptovat na složitější podmínky. Musím ale říct, že ani přes všechny ty kotrmelce na cestě jsem ani na vteřinu nezapochyboval. A těšil se na happyend s prstýnkem. O to víc, že to Adéla vůbec nečekala.
Talkshow S Adélou - Tereza Pergnerová:
Žádost o ruku vás, Adélo, potěšila?
Adéla: Wow! Aby ne! Navíc mě i překvapila. Na začátku mě napadlo, že by se tohle mohlo stát, ale Michal se tvářil tak přirozeně, že jsem tu myšlenku zapudila. No a pak přišel krásný šok.
