Co říkáte na to, že byl film Bratři nominován za Českou republiku na Oscara?
Říkám, že je to výborná reklama před premiérou. Jaký bude mít film osud v zahraničí, je velmi nevyzpytatelné, ale baví mě to sledovat.
Už jste měla možnost účastnit se předávání Oscarů?
Neměla. Filmy, ve kterých jsem hrála, byly už párkrát nominované na Oscary, ale nikdy se nedostaly do nejužšího výběru v USA, takže i v tomto případě se na věc dívám střízlivě.
Tatiana Dyková o tom, zda si plánují s manželem Vojtěchem Dykem pořídit nemovitost u moře:
Sledujete předávání Oscarů alespoň v televizi?
Nesleduji. Jen někdy si pak najdu některé děkovné řeči mých oblíbených tvůrců.
Pokud by film Oscara získal, co by to pro vás osobně znamenalo?
Zatím takhle nepřemýšlím. Ale není vůbec špatný nápad se nad tím zamyslet a představit si fantastickou budoucnost. (smích)
Jste člověk, pro kterého jsou filmové či divadelní ceny důležité, nebo vám stačí, když je plné jeviště a film má u diváků úspěch?
Mám ráda ocenění a jsem za ně vděčná. Ale k čemu by mi byly sošky, kdybych neměla pro koho hrát? Takže na prvním místě je pro mě divák. Ale když už děláte jistou profesi dlouho, potřebujete občas poplácat po rameni a slyšet: „Má to smysl, dělej to dál!“.
Na Českého lva jste byla nominována celkem dvanáctkrát, o čemž se řadě herců u nás může jen zdát. Nominaci jste proměnila jednu, a to za film Štěstí. Byl i jiný film, za který byste si bez ohledu na porotu cenu dala?
Dala bych si cenu za všechny, protože jen já sama vím, kolik je to práce a kolikrát třeba vytváříte film o radostech, lásce, a přitom v osobním životě se vám všechno hroutí. A kolikrát jsem během natáčení řešila nemocné děti nebo rodiče… Tím chci říct, že lidé často hodnotí jen jedno puzzle, ale nemají představu, kolik těch kousíčků bylo k hotovému obrazu zapotřebí. A některé byly třeba sakra bolavé!
Mnoho lidí vás určitě chválí, když vidí váš výkon v daném filmu. Prozradíte, od koho pochvala zahřeje u srdce nejvíc?
Je to jedna skupina mých milovaných a mnou uznávaných. Takže určitě můj muž, moje maminka a synové, někteří režiséři, pár kolegů a pak taky lidi třeba od nás z chalupy… Selský rozum, ten mě zajímá.(smích)
Snášíte kritiku odborné veřejnosti? Mrzel vás konkrétní komentář na vaši práci?
Nikdy jsem na sebe nic extra kritického, co se týká výkonu, nečetla. A jestli ano, tak už jsem to zapomněla. Málokdy čtu kritiky. V podstatě vůbec.
Tatiana Dyková s Vojtěchem Dykem v divadelní hře Slepice na zádech:
close
info
Zdroj: se svolením Divadla Ungelt
zoom_in
Tatiana Dyková, Vojtěch Dyk
Do kin se chystá již zmíněný film Bratři. Drama, které vypráví jeden z výrazných příběhů studené války, osud bratrů Mašínových, kteří se rozhodli se zbraní v ruce opustit komunistické Československo. Bylo pro vás důležité zjistit si před natáčením reálie z té doby?
U takového filmu je to vždy důležité, protože točíte snímek o žijících postavách. Cítíte zodpovědnost. Navíc spousta lidí, kteří tu dobu pamatují, stále žije. Měli jsme výhodu, že režisér Tomáš Mašín je s rodinou Mašínů spjat a na mé otázky znal odpověď.
Pro někoho jsou bratři Mašínové odbojáři, pro někoho vrazi. Předpokládám, že vy jste se od tohoto hodnocení oprostila, nebo se přikláníte na tu či onu stranu?
Proto mě bavilo film točit. Abychom nabídli trošku jiný úhel pohledu, než podsouvali komunisti, a divák si mohl udělat úsudek sám.
I kvůli tomu film pravděpodobně vyvolá rozporuplné reakce, jste na to připravená?
Myslím, že ano. Něco podobného už jsem zažila s televizním snímkem Silver A nebo s filmem Kajínek. Je to v pořádku. Ten film má nabourat dogmata, což s sebou většinou přináší ostřejší reakce.
Můžete za sebe popsat svou roli Zdeny Mašínové?
Matka bratrů a dcery Zdeny. Vyrovnává se se smrtí manžela, který je válečný hrdina, aby záhy byl označen komunisty za vlastizrádce a utýrán ve vězení. Je to žena, která zažila velkou slávu a pak naprostý propad. Hledá své místo v nelehké době pro sebe i svou rodinu a jediné, co je pro ni důležité, je mít stále hlavu hrdě vzhůru! Věrná sobě, svému muži a stále milující svoje děti. Krásná postava.
Ztotožní se s ní divačky v něčem?
Samozřejmě, žijeme v nelehké době a témata se v různých oblečcích opakují. A silné ženy budou vždy inspirovat.
Téma bratří Mašínů se kvůli kontroverznosti ve školách moc neprobírá. Vzpomenete si, kdy jste se s ním setkala poprvé?
Nevzpomínám si přesně, ale mám pocit, že mě Mašínové provázeli celým mým dosavadním životem v určitých periodách. Pokaždé na chvíli jejich příběh ožil, udělal se kolem nich vír, všichni jsme ho zaznamenali a zase se vše uklidnilo. Evidentně konečně nadešel čas jim věnovat větší pozornost.
Mašínové působili v padesátých letech, kdy byl komunistický režim jiný než o dvacet let později, kdy jste se roku 1978 narodila. Přesto… jak na dětství v komunismu vzpomínáte? Co se vám jako první vybaví?
Z mojí současné pozice se mi vybavuje šedé období bez větších výkyvů. Sešněrovanost. Ale to vidím až teď. Kdybyste se mě zeptala tenkrát, řeknu vám, že mám krásné dětství plné dobrodružství a zábavy.
Uvažoval někdo z vaší rodiny tehdy o emigraci?
Myslím, že z naší rodiny nikdo.
Mnozí rodiče nostalgicky vzpomínají, jak si hráli venku, zatímco jejich děti dnes vysedávají u počítačů a tabletů. Jak je to u vás?
Samozřejmě to už taky opakuji, stejně jako to opakovala moje maminka i babička. (smích)
Zapojujete syny i do domácích prací, nebo se o ně dělíte jen s manželem?
Všichni mají své povinnosti a nemáme s tím problém.
Nahrává se anketa ...
V jednom rozhovoru jste zmínila, že k životu potřebujete i samotu, abyste si mohla utřídit myšlenky. Jak často se vám poštěstí být sama?
Celkem často. Budete se divit, ale i natáčení umožňuje spoustu času o samotě. Celý den prosedíte v soustředění, kolem vás pobíhá halda lidí, ale vy jste uzavřená ve svém tichu. Umím být sama i mezi lidmi, mám svůj svět. Ale samota v přírodě je nejvíc. Dopřávám si ji často.
Plánujete takové chvilky dopředu? Víte vždycky přesně, jak ten čas pro sebe využijete?
Nejsem úplně plánovací typ. Spíš mapuju, co všechno bude možné dělat, a pak tomu nechám volný průběh.
Většina žen stejně nakonec dohání, co nestihla… Bývá to i váš případ?
Kdepak, tři děti mě naučily, že co si pro sebe neurvu, nemám. Takže pokud potřebuji čas pro sebe, je můj, a pokud potřebuji čas pro úklid, tak si ho udělám jindy. Ale dohromady nemíchat! (smích)
Začal tradiční koloběh – práce, škola, domácnost… Jak jste se zaběhli? Nastala změna oproti loňskému roku?
Ano, kluci už jsou starší, samostatnější, už to není takový mazec, jak bývával.
Můžete prozradit, kde vás teď mohou fanoušci vidět?
Ráda. V pražském Divadle Ungelt nebo v kinech. A pokud si budou chtít zpříjemnit předvánoční čas, zvu je na vánoční koncerty Vojtěcha Dyka, tam budu taky.
